Když Marušce odešel její milovaný tatínek, rozhodla se dát vědět všem dětem, že na smutek nemusí být samy. A její maminka Míša jí v tom maximálně podpořila. Proto vznikla Příručka od Marušky pro všechny ztracené děti. Je plná rad a tipů, jak se vyrovnat s tím, když nevinný dětský svět navštíví smrt.
Jaký to byl pocit knížku poprvé držet v ruce?
Maruška: Krásný!
Míša: Vidím ještě spoustu práce, kterou máme před sebou a hlavně obavy, abychom stihly dostat knížku k dětem do Vánoc. Tohle je pro mnoho dětí, které ztratily někoho blízkého to nejhorší období v roce.
Kdy poprvé vznikla myšlenka „vypsat“ ze společně z těžké životní situace na papír?
Míša: Je to dlouhý proces, než se člověk po tragické události, která zasáhne jeho rodinu, dostane do normálu. Dlouhý a klikatý. Žádný návod na to neexistuje, a proto to byl z naší strany pokus/omyl a po krůčcích nastávalo uzdravování duše. Maruška si deníček a dopisy tátovi psala od začátku. Od začátku také kreslila. Děti intuitivně vědí, co dělat. My, dospělí, tápeme a zkoušíme různé recepty a náplasti na bolest a čekáme, co z toho zabere. Děti jednají jinak. Proto vydat publikaci od dítěte pro děti považuji za dobrou cestu. Přeci jen dospělí a odborníci to vidí jinak, než stejně starý vrstevník, který si tím prošel také. Cílem je pomoci dětem, aby ustály toto období bez menších či kratších traumat, anebo s co nejmenšími jizvami a šrámy na duši.
Jak dlouho jste knihu připravovaly?
Míša: Maruška diktovala a já zapisovala. Jsou to její slova. Přepisovala jsem to i z Maruščinýho deníčku, který si psala vlastně od 1. třídy, jen co se naučila psát. Na mě pak bylo trošku upravit slovosled a učesat celkově češtinu, neboť v devíti letech ještě nemáte bohatou slovní zásobu.
Pro koho je kniha určená?
Míša: Všem dětem, vlastně všem lidem, kterým odešel někdo blízký. Primárně byla určena dětem, ale když se nad tím zamyslím, fungovat může stejně dobře i pro dospělé.
Na co se v ní čtenáři mohou těšit?
Míša: Celá brožurka jsou zkušenosti, tipy a rady, které Marušce pomohly překonat nejhorší období v jejím krátkém životě. Vlastně i mě. Jsou tam její kresby, výrobky i fotografie. Není nad to, když jiné děti uvidí, že nejde o pohádku, ale o skutečný příběh skutečné holčičky, která je navíc odsud z Čech. Co vím, podobná publikace od dítěte v ČR ještě nevyšla, pokud vůbec vyšla někde jinde na světě, což netušíme. Jsou to osobní zkušenosti, nápady, rady a tipy, jak nejlépe překonat období smutku. Maruška si toho prošla opravdu hodně. Na něco přišla sama a já se jen „vezla“, něco byl zase můj nápad, aby absolvovala nebo zkusila. Prostě to byla neznámá kapitola, neznámé lekce lidského života. Věříme, že se v knize děti najdou, že tam poznají, že je i o nich, že prožívaly a zaznamenaly stejné či podobné reakce, pocity, zážitky. Chceme, aby věděly, že nejsou samy, že nemusí být ani na smutek samy. Že jsou cesty, jak se z tohoto období dostat, jak mohou postupovat, co dělat, co by jim mohlo pomoci.
Jaká je vaše oblíbená pasáž?
Míša: Těžko říci slovo oblíbená. Jsou to kapitoly z našeho života, z té smutné části našeho života. Těžko tam můžeme hledat „oblíbenost“. Spíš se divím, že jsme to vše zvládly a jak jsme byly statečné, když jsme to vše absolvovaly a přežily. Je to opravdu velmi těžké období, které si každý musí prožít, odžít, prostě jím a celým procesem truchlení projít. Nejde nic přeskočit, vynechat, prostě si to každý musí „vyžrat“, a od pomyslného dna se sám odrazit. Maruška při čtení brečela, člověk listuje a vzpomíná. Já svou dceru obdivuji a moc jí děkuji. Byla mým učitelem, vůdcem, který mi ukazoval, kudy jít. Kudy vede cesta ven z pekla…
Kdo byl prvním čtenářem knihy?
Míša: Byla to paní, která nám hodně pomohla. Stále jsme s ní v kontaktu a myslím, že bez ní bychom se v tom ještě chvíli plácaly a byly bychom o krok nazpět. Ona nám ukázala jiný úhel pohledu na smrt a na náš osud. Díky ní se Marušce splnilo její velké přání… Psala nám, že si nad knížkou i poplakala. Pokud vyvolá takové emoce, myslím, že je to v pořádku, smutné věci mohou empatické lidi rozplakat, je to projev lidskosti, ne slabosti. Primárně knížka má být pomocníkem, rádcem, příručkou na přežití pro děti v době ztráty a truchlení.
Měly jste strach, jak knihu vaše okolí přijme?
Míša: Ano, určitě. Člověk pochybuje. Ale je to psané srdcem, jsou to osobní zkušenosti. Nemůžeme pochybovat o tom, co jsme prožily a čím si prošly. Moje generace nebyla vychovávaná, aby z nás vyrostli sebevědomí lidé. Ale pochybnosti byly s prvním čtenářem pryč… Kniha má pomáhat.
Jak vznikal obrázek na tituální stránku knížky?
Míša: Zcela náhodou. Nebyl od začátku primárně vybrán jako titulní, ale pak to nějak vyplynulo. Je to obrázek Marušky z doby truchlení a přijde mi to jako vhodné kreslené synonymum k samotnému názvu knihy. Spleť dětských rukou, které tápou kolem sebe. Ztratily své dosavadní jistoty, přišly o objetí a dlaň milovaného člověka. Děti se často a rády chytají za ruku dospělých. Je to pro ně znakem důvěry, ale i pocitu bezpečí.
Jaké byly první ohlasy na knihu od vašich nejbližších?
Míša: Ono to není o tom, co si kdo myslí. Člověk by měl dělat, co sám chce, co a jak cítí dělat a tohle dílo je primárně určené dětem. Takže pro nás je důležité, co si o tom budou myslet děti, kterým je kniha určena. Jinak naše okolí to hodnotí jako úžasný počin, tak to samozřejmě potěší. Ale pokud mohu citovat, tak máme první reakce:
„Moc děkuji za knihu. Je opravdu krásná, četla jsem ji jedním dechem, máte neuvěřitelné nápady- plyšový táta, deka z triček. Opravdu spousta inspirace i pro ostatní děti. Maruška je fakt úžasná, je to i krásně srozumitelně napsané, nádherné fotky, které celou situaci dokreslují. Moc pěkné.“
dětská lékařka P. H.
„Chtěla jsem napsat Marušce, že jsem deníček přečetla ještě večer… slzy také skanuly… Maruška je zářivé sluníčko nejen pro Vás, ale i pro spoustu lidí, se kterými se potká…“
terapeutka D.B.
Která kniha byla v dětství vaše nejoblíbenější?
Míša: Marušky první velká oblíbená knížka, kterou uměla skoro nazpaměť, byla „Zapomětlivý Punťa“. Já už tak daleko nedohlédnu, co se mi líbilo v 5-6 letech, ale vyrůstala jsem s knihami a mezi knihami, byla jsem typický knihomol. Pamatuji si, že někdy na Základní škole chodila moje máma za knihovnicí, aby mi nepůjčovala tolik knížek. A ve školním čtenářském deníku, který jsme museli vést, jsem jednou měla za měsíc zapsaných přečtených přes 30 knih, … o tom si dnes mohu nechat jen zdát.
Pokud bych chtěla knihu pořídit, kam se mám obrátit?
Míša: Knížka je zcela nová, hledáme distribuční kanály, aby se dostala co nejrychleji k dětem, nejlépe do Vánoc. Neboť Vánoce budou třeba poprvé trávit bez toho milovaného člověka a období adventu je proto jedním z nejhorších chvil, dní, svátků, kdy si každý uvědomí, že už není nic jako dřív. Maruščina příručka je zcela zdarma. Děti, kterým je určena, jsou v této době ztráty velmi křehké a jejich rodiče to nemají také vůbec jednoduché. Není potřeba vydělávat na všem a tito lidé jsou rádi a vděčni za jakoukoliv pomocnou ruku. Je to opravdu velmi, velmi náročné období. Kniha tedy bude k dostání u různých organizací, které pomáhají rodinám, které si prochází nějakým tragickým obdobím, někde snad v nemocnicích, v poradnách, … Ale mohou se na nás obrátit i konkrétní osoby, kterým knihu zašleme jen za expediční náklady, i organizace, které mají cílovou skupinu podobných dětí jako je Maruška.
Dáváte si na konci roku předsevzetí?
Míša: Ne, nedáváme. Pokud něco chci, chceme, není třeba čekat na Nový rok. Jen si spíš na konci roku člověk koriguje životní hodnoty, protože to, co pro mě bylo důležité před pár lety, dnes už neplatí. Jen si na konci roku říkám, co od života chci, co chci celkově, co mě činí šťastnou a co mám udělat pro to, abych co nejvíce dělala právě to, co mě těší, baví a naplňuje. Člověk ke konci roku bilancuje, co se stalo a co mu to dalo. Pokud něco špatného přinese něco dobrého, nebylo to „špatné“ zbytečné.
Co byste si přály do nového roku 2021?
Míša: Maruška má své dlouhodobé tajné přání, které přeji, aby se jí splnilo. Já musím říci, že dnes si přeji opravdu již věci, které se nedají koupit. Jak si vždycky přejí vítězné krásky soutěže Miss, světový mír, tak si přeji opravdu mír na celém světě. Přeji si laskavé a láskyplné lidi, kterým nechybí srdce a jsou stále ochotny nezištně pomáhat druhým. Přeji si šťastné dětství pro všechny děti na světě, neb každé narozené dítě má automaticky jinou startovní pozici. Když si vezmu, že bych se narodila někde ve Rwandě nebo Súdánu, byl by můj život naprosto odlišný, ubíral by se jiným směrem, i když bych to byla stále já. Ty příležitosti a podmínky jsou všech dětí stále propastně rozdílné. Moc fandím přírodě, ke které se často chováme děsivě. Věřím, že příroda nám dává šanci na změnu postoje a změnu přístupu našeho chování k ní a pak záleží jen na nás. Nevím, proč jsou někteří tak neempatičtí, nemorální, bez kousku citu v těle, kdo jim natolik ublížil, že se mstí na němých bezbranných tvářích, to mi je moc líto. Je mi moc líto rodin, které navštívila dětská rakovina. Sleduji na jedné sociální síti skupinu rodičů, kteří bojují za záchranu svého dítěte. Moc je obdivuji, jsou tak stateční, o dětech nemluvě. Přála bych si zdravé a šťastné děti, které by měly stejnou šanci prožít krásné dětství v milující rodině, v lásce a v míru. Maruška každým rokem přeje všem lidem, ať jsou na sebe a jiné hodní a mají se dobře. Ježíškovi psala, že by si přála, aby lidé neubližovaly zvířátkům…, takové ty věci, co se koupit nedají.
Pokud byste o knihu měli zájem, kontaktujte Míšu Sládkovou na e-mailu: buddy@volny.cz
Foto: archiv
