První polovina roku 2015 byla hodně psychicky náročná.
V únoru jsem dělala státnice, oficiálně jsem nastoupila do práce. Tam jsem sice již půl roku pracovala, ale čekalo se na můj diplom. A k tomu jsem se seznámila s manželem.
V březnu jsem měla promoci a manželovi (v té době stále příteli) se stal vážný pracovní úraz. Abych mu mohla pomáhat, nastěhoval se k nám. A já ho začala vozit po vyšetření.
S manželem jsme měli těžké začátky spojené s důvěrou. Sám neměl osud nelehčí a táhlo se to s ním. Pro mě to nebylo příjemné, ale cítila jsem, že právě s ním chci žít.
Zároveň i v práci jsem prožívala ne zrovna šťastné chvilky. I když se ze začátku zdálo, že ta práce bude pro mě tou pravou, nakonec se ukázalo, že ne. Má snaha zavděčit se byla příliš vysoká a vybírala si svojí daň. Chtěla jsem se zavděčit doma i kolegyním v práci a to prostě nešlo skloubit. Bylo to peklo. V této práci jsem byla rok a byl to neskutečně náročný rok, který bych už nikdy nechtěla zpět. I když to byla krásná a dobře placená práce díky, které na mě mohli být rodiče pyšní, tak přesto jsem vděčná, že jsem pryč.
A tak se dostáváme k bodu zlomu.
Proč Vám to píši? Chci, abyste věděli, co tomu předcházelo. Protože to, co jsem prožívala na začátku roku 2015, prožívá skoro každý. Ale je třeba říci se…. A DOST, CHCI ŽÍT. Když se člověk dlouhodobě cítí beznadějně, nepochopen, sám, zahnán do kouta, je pravděpodobné, že se to podepíše na jeho zdraví. A na to je život opravdu až moc krátký.
Všechno co následovalo, je „odměna“ za to, že jsem neposlechla své tělo dřív, když volalo o pomoc. Dlouhodobě mě trápily silné bolesti hlavy a zad, ale já si vždy vzala prášek a neřešila jsem to.
Pokud i Vy prožíváte něco takového, vyhledejte pomoc. Nestyďte se za to. K psychologovi dnes chodí každý druhý. Naopak. Buďte hrdý na to, že jste se rozhodli dát si šanci. Rozhodli jste se žít.
Poslední víkend mého prvního života mě štípla včela do prstu. Řeklo by se, že je to naprosto normální věc. Mě prst natekl, že jsem musela v úterý jít k lékaři. Samozřejmě mi dal jen Octan. S ničím jiným jsem ani nepočítala.
Nevím, jestli jste si všimli, ale stále snažím ten závěr oddálit. Je to pro mě dost těžké. Vyslovit to nahlas. Dokud je to jen ve mně, tak mám pocit, že se to nikdy nestalo. Ale ve chvíli, kdy to řeknu, tak to bude pravda. Nebude to jen sen. A toho se bojím. Dle karet se mám přestat bát.
