Pod pojmem stárnutí si asi většina z nás představí prošedivělé vlasy, povislé břicho, vrásčitý obličej… prostě jasné fyzické známky toho, že už to máte tady na zemi pomalu spočítané. Ale dávno před tím, než si najdete první šedivý vlas, objevíte jiné známky stárnutí. Jsou takové znepokojivé vlastnosti jako zodpovědnost, rozum nebo láska k dobrému jídlu a kvalitnímu spánku. Od doby, co jsem překlenula pětadvacítku, tyhle plíživé známky stárnutí pozoruji i na sobě. Nu a protože jsem nedávno oslavila své třicáté narozeniny, o čem jiném psát, než o stárnutí…
Stárnutím k rozumu
Když mi bylo sedmnáct, připadaly mi kámošky, které v pětadvaceti řešily sestěhování s partnerem a následné vybavení hnízdečka, jako přihlouplé pipiny. Dneska tahám svého manžela po Ikei a házím do košíku jednu dekorační blbost za druhou. A vsadím boty, že většině sedmnáctiletých slečnen přijdu jako pěkně nudná a tupá nána. Jenomže dneska už jsem moudřejší a jen se tomu směju. Za deset let budou dnešní náctileté pařmenky chodit po Ikei a vybavovat byteček pro manžu a mimíska úplně stejně. A jiné se jim za to budou pošklebovat. Koloběh života se tomu říká…
Musím říct, že tohle stárnutí do rozumu a zodpovědnosti, je ale děsně fajn. Hlavně v tom, že od určitého věku máte stále menší a menší potřebu dokazovat lidem kolem sebe… vlastně cokoli. Zatímco ve dvaceti se ještě můžete přetrhnout, abyste svým outfitem dávali jasně najevo příslušnost k určité subkultuře (která zrovna buď frčí nebo je děsně okrajová a tudíž děsně hustá), když vám táhne na třicítku, je vám jakékoli škatulkování tak nějak u zadku a nemáte problém mezi škatulkama plynule hopsat a nebo se nad ně úplně povznést. Koneckonců – komu jako chcete vytřít zrak?
A tak je to nějak se vším. U spousty věcí si totiž uvědomíte, že jste je v mládí dělali hlavně proto, že jste chtěli na někoho udělat dojem. Na kámoše, na pěkný holky, na spolužáky, na svoji oblíbenou kapelu. A jasně, že i dospěláckej život je někdy o tom “dělání dojmu” – na šéfa, na tchýni, na sousedku. Ale už nemáte pocit, že je uznání od druhých středobodem vašeho vesmíru.
Když si vzpomenu, jaký šílenosti jsem byla schopná páchat jen proto, že jsem si myslela, jak budu děsně hustokrutopřísná, musím se svýmu o deset let mladšímu já od srdce smát. A je mi naprosto jasný, že moje o deset let starší já se zase jednoho dne bude smát mně.
Jako rodiče
Je to vůbec sranda. Pozorovat svůj osobní rozvoj a přistihovat se u toho, že se chovám přesně tak, jak jsem si jako nevycválané hříbě přísahala, že se chovat nikdy nebudu. A vůbec nejvtipnější je načapat se u toho, že se chováte jako vaši vlastní rodiče – ti nejnudnější a nejtrapnější lidi na světě, pochopitelně (jste-li puberťák).
Lúmennka dvacetiletá a punková
Lúmennka třicetiletá a zodpovědná
A tak prostě začnete chodit brzo spát, protože jdete další den do práce a z nevyspání vás bolí hlava. Začnete střídmě pít, protože kocoviny jsou peklo. A stejně jste už v opilosti zažili všecko, co se zažít dá, včetně nahatého půlnočního koupání a bůhvíčeho ještě. Začnete si spořit na důchod. A vysávat i pod gaučem, i když tam nikdo nevidí. Začnete si poctivě otírat boty o rohožku, abyste si doma nenadělali. A nádobí hned po použití oplachovat, aby nepřischlo. Houbičku na nádobí nikdy nenecháte mokvat a zasmrádnout ve dřezu. Místo vymetání bujarých večírků čtyřikrát týdně začnete být vděční za každou chvilku samoty s knížkou a čajem. Začnete víc plánovat, víc se strachovat a když vás začne bolet zub, nezkusíte ho tejden prolívat slivovicí, ale rovnou se objednáte k zubaři.
A tak se pomalu plíživě a nenápadně stanete starýma nudnýma patronama, z jakých jste jako mladý a nadějný punkáč měli osypky:)
Upřímně jsem za to vděčná:) Minimálně proto, že moje bouřlivé punkovo-gothic-dřevárnicko-metalové mládí jsem si užila tak, že by vystačilo pro tři lidi. Takže pokud odteď až do smrti budu už jen štrikovat ponožky a sypat zrní holubům, stejně budu moct kmotřičce Smrtce s klidem říct, že můj život byl parádní jízda. A taky už tak nějak vím, že klid, pohoda a nohy v teple, nemusí být ani trošinku nuda:) Stárnutí zdar! Vaše (od půle dubna již třicetiletá) stařenka Lúmenn
Kdo jsem?
Jsem blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek. Již od roku 2009 pro vás píšu web, zaměřený na duchovní rozvoj a spiritualitu. Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci. Navštivte také můj e-shop Angelum Lucis a udělejte si radost ručně vyráběnými magnetky, malovanými mandalami nebo dalším esoterickým zbožím. S dotazy se na mě obracejte v poradně.
