„Víte, já nevím, co by ještě chtěl, má doma navařeno, napečeno, o nic se starat nemusí, všechno zvládnu sama, děti chodí jak ze škatulky. Kdybyste byla u mě doma, viděla byste, jak se starám, všechno mám srovnané, v pořádku. A on? Jen po něm sklízím věčně rozházené věci, a když mu to vyčtu, ještě se urazí a tváří se, že jsem generál. Vyčítá mi, že jsem puntičkářka, ale kdybych to nedělala já, asi bychom shnili ve špíně.“
Poslouchám tu unavenou ženu, sedí s rameny schoulenými, jak na nich má naloženy všechny povinnosti. Vidím v ní tu jemnost, něhu, ženskost, kterou v sobě přebila v domnění, že tohle dělat musí, že se to od ní očekává, aby všechno zvládla a dokázala tak druhým a možná i sobě, že je dobrá.
Vidím tu cestu, která před ní leží, vím, jak těžko jí to půjde, jak bude selhávat a hledat, proč to nejde, ale vidím i to, kde může dojít. Ano, vidím ji jako šťastnou, naplněnou, spokojenou ve vztahu a milovanou láskou, o které se jí teď ani nesnilo.
Půjde ale po té cestě? Najde a nasměruje tu sílu, kterou v sobě má, jen o ní ještě neví? Nebo zůstane v roli oběti a bude si jen stěžovat, jaká je chudinka a nechápe, proč jí to ti druzí dělají?
Mít tak možnost ukázat jí v křišťálové kouli, jaké to bude za čas, když vykročí na tu cestu. Jenže vesmír nepracuje na principu, ukaž, a já ti uvěřím, ale zkus to a já ti ukážu.
Kolik takových příběhu poslouchám a vždycky cítím vděčnost, že mi znovu a znovu ukazují to, kde jsem byla kdysi, kde jsem stejně dělala chyby v domnění, že dělám to nejlepší. Mám chuť je obejmout a předat jim to, že já už VÍM. Jenže nelze žít život za druhé, musí chtít sami. A tak jen zkusím naťuknout:
„Víte, spousta žen si myslí, že ukazatel naší ženskosti je uklizená domácnost, to jak zvládají všechno samy, jak mají uklizeno, napečeno, byt jako ze škatulky, prádlo v komínkách, naleštěná okna. Domov je ale místo, kde je nám i druhým dobře, kde se rádi vrací, kde panuje klid, harmonie, láska, měkkost a neprotlačováni svého názoru. To, jestli tam cítí ženskou energií – otevřenou laskavou náruč, nesoudící, nekritizující, ale jen milující. Tohle ukazuje na to, jak zvládáme být ženou, to je ukazatel ženskosti, kterou jsme dostali do vínku.“
Oči se jí zalévají slzami, podávám jí kapesníčky, mám chuť ji obejmout a říct, že to nevadí, že jsem dělala stejné chyby a přesto jsem dnes jiná, šťastná a mám vztah, o jakém jsem ani nesnila. Důležité je si to uvědomit a začít.
„Já to někde uvnitř cítím, že to není ono, že čím více se snažím vše zvládnout dokonale, tím více on na vše kašle a oddalujeme se, od sebe. Že musím něco změnit, že tohle není ta cesta. Toužím po vztahu naplněném láskou, miluji svého muže a chci, aby byl se mnou šťastný. Chci se změnit. Můžete mi pomoct?“
Srdíčko mám zaplněné emocí, vidím sama sebe kdysi. Jak v slzách VÍM, že já jsem ten, kdo náš vztah může změnit a ačkoliv se mi vůbec nelíbí, co slyším, ačkoliv mi tvrdost ve mně říká, že je to blbost, že tohle nemůže fungovat, že změnit se musí on, protože já už dělám tolik, přesto se rozhodnu to zkusit.
Ze všeho nejvíc jsem chtěla, abych v našem vztahu byla šťastná já i on. Tohle byl pro mě hnací motor, síla, s kterou jsem vstávala pokaždé, když jsem měla chuť se na to vykašlat a vrátit se zpátky k tomu, že ho změním.
Vím, že tahle žena to zvládne a jsem šťastná, že můžu být při tom, co bude prožívat, že ji mohu dodávat sílu a důvěru v sebe sama a vím, že si za to jednou poděkuje.
