Tramvaje. Hlavně ty novější vržou a pískaj tak, až mi trhaj uši.
Brek. Nějaký dítě asi nedostalo, co chtělo. Anebo upadlo. Pak děti vždycky řvou. A řvou, i když nemaj proč. To já nikdy nebrečela, možná když jsem byla ještě mimino, to pak jo, protože jinak by se mnou asi nebylo všechno tak úplně v pořádku. Jednou jsem zkusila natahovat, když jsem chtěla foukací fixy a máma mi ji flákla takovou, že druhou jsem chytila o zábradlí, co vedlo k našemu domu.
„Ty voe, já ti řeknu, žes ještě pořádnej joint nikdy neměl. Voe, chápeš, co to s tebou udělá? To jako nevíš, protože si doteď hulil jenom ty sračky, co jako tráva vypadaj. Ale včera, včera, tos tam měl bejt… Normálně…“
Proč tam dotyčnej měl bejt a co s nim to kvalitní hulivo udělalo, se nedozvím, protože se skupinka školáků nebo možná záškoláků ztrácí v mumraji farmářských trhů, který se na náměstí konaj každý úterý, čtvrtek a sobotu. Docela by mě to zajímalo. Občas jsem to zkoušela, ale vždycky se potom poblila. Anebo usnula. Občas i obojí najednou, v libovolnym pořadí.
Pokusím se rozlepit oči. Svítí slunce a na mý poměry už je docela vysoko. Jestli už začaly i farmářský trhy, bude kolem osmý, možná už po. Zase oči zavřu. Nenávidím vstávání, pokaždý mám strach, co se za tu noc změnilo. Zkouším se ještě na chvíli zaposlouchat do okolního běhu, ale neslyším žádnej zvuk, kterej bych potřebovala nějak blíž identifikovat, ani rozhovor, kterej by mě zajímal.
Otevřu oči a posadím se. Na pravou půlku zadku, ta levá už mě pár tejdnů pobolívá. A záda, ty mě bolej permanentně. Co tejden je to horší a horší. Nikdy mě nebolely, ale když je soustavně ničíte, začnou vám to rychle oplácet. Jako kyčle. Kdysi jsem i cvičívala. Máma mě posílala na kroužek kalanetiky a taky na basketbal, ale protože mě v osmý třídě všichni přerostli, už nemělo cenu dál hrát. Trpajzlíka nikdo nechtěl.
„Hele, mami, co kdybysme dneska taky spali venku?“ ptá se kluk, co před chvíli řval jak tur a ještě teď má zarudlý oči.
„Na to zapomeň. Stačí, žes byl nastydlej minulej měsíc,“ odpoví mu žena tlačící kočárek.
„Prosíííím!“ věší se na ni jako na vánoční stromeček.
„A jako kde bys spal, na balkóně nebo co?“ odsekne matka, která nevypadá zrovna dvakrát nadšeně z toho, že tuhle roli před pár lety možná ne tak úplně dobrovolně vyfasovala.
„No nééé, tady na lavičce jako ta holka.“
Ukazuje prstem mým směrem a já se na něj pokusím usmát.
Žena otočí mým směrem a tvář se jí zkroutí do grimasy ne nepodobný tý, kterou jsem dělala vždycky, když mě ve školce vychovatelka nutila jíst krupicovou kaši. Pokaždý to dopadlo stejně. Žena s kočárkem se sice nepozvrací, zato přidá do kroku a kluk za ní vlaje jak hadrovej panák. Ještě jednou se otočí a nakrčí nos.
Přičichnu si ke svetru a překvapeně zjistím, že ani moc nesmrdím. I když neznám moc lidí, kteří by smrděli sami sobě. Ptát se ale cizích lidí, jestli jsem ještě v pohodě nebo ne, mi přijde nepřístojný.
Prošacuju si kapsy a malej černej batoh, kterej jsem měla pod hlavou. Vždycky mám totiž strach, že mi v noci někdo něco ukradne. Z toho mám úplnou hrůzu.
Možná nebyl tak úplně dobrej nápad spát na lavičce, kde proudí tolik lidí. Ale v noci jich tu zase tolik není a já mám pocit, že se stihnu probudit dřív, než se začnou lidi trousit na procházky s kočárkama a pro pečivo, nebo co lidi ráno obvykle dělaj.
Zprava se ke mně blíží dva policajti. Je jasný, že půjdou za mnou. Jeden se sice tváří jakože hrozně nenápadně a dívá se na opačnou stranu, ale ten druhej se na mě dívá tak upřeně, až si vzpomenu na černýho myslivce, vojáka, z Babičky od Boženy Němcový, kterým se nechala Viktorka zblbnout. Přesně takhle na ni totiž voják koukal, až si uhranul.
„Dobrý den, slečno. Nebo paní? Máte u sebe doklad totožnosti?
Tak ten dozajista mám. Jenomže jsem ještě rozespalá, takže zmatená, že nevím, kde hledat.
„Dobrý den, strážníku. Jistě, že mám.“
„A mohl bych ho vidět?“
„Samozřejmě.“
„Tak prosím.“
Ještě vteřinu nebo dvě na něj koukám, hodí ke mně bradou, jako že si mám asi pospíšit a tak se začnu prohrabovat v batohu. Hledám dlouho, skoro jako by to nebyl batoh o obsahu čtrnácti litrů ale sedmdesáti litrová krosna.
„Nemáte, co?“
„Ale to víte, že mám.“
Dál se přehrabuju mezi všema těma krámama, co jsem do batohu ve spěchu naházela a který mi k ničemu nejsou. Sáček se zbytkem burských oříšků, pár tampónů, skládací hřeben, cigarety, zapalovač, toaleťák, malej nožík a taky knížka. Malá, tenká a lehká, kterou nosím, kdyby se mi chtělo číst. To se mi ale nechce skoro nikdy. Jednou mě ale zaujala na jednom festivalu malých nakladatelů, kam jsem se dostala úplnou náhodou, a musela jsem si ji koupit.
Samozřejmě že peněženku najdu až úplně na dně a vysypanou. Vytáhnu ji a začnu se přehrabovat ve všech těch kartičkách, co tam mám a nikdy nepoužívám.
„Snad jste neztratila doklady?“
„Ne, někde tu bude. Určitě. Dejte mi vteřinku.“
Ten druhej policajt už nevydrží koukat jinam a taky sleduje, jak lovím v batohu něco, co pro ně dozajista vůbec neexistuje.
Vzápětí ji ale najdu, je nalepená na kartičku do drogerie. Co je slepilo dohromady, si ale představovat nechci. Doufám, že to byla baklava, kterou jsem si minulej tejden koupila, strčila ji do batohu a pak na ni zapomněla.
„Hele, tady je.“
Podám ji strážníkovi, tomu přísnějšímu a čekám, co z něj vypadne.
„Vy jste tady spala?“
„Musela jsem tu v noci usnout.“
„Na veřejných lavičkách spát nemůžete.“
Přemejšlím, jestli jsou na náměstích v Praze i nějaký lavičky soukromý, na kterých by se spát dalo.
„Omlouvám se.“ Sklopím oči a doufám, že zase půjdou.
„Ta lavička není jenom pro vás, třeba by si sem chtěl sednout někdo další.“
O tom dost pochybuju, když hned naproti jsou další tři lavičky a úplně prázdný. Všichni, kdo se přišli na farmářský trhy nasnídat, totiž seděj mezi hovnama na trávě.
„Máte kde bydlet?“ zajímá toho druhýho.
Mám? Ale jo, mám.
„Jistě.“
„A kde tedy bydlíte, smím-li se zeptat?“
„V Dejvicích,“ vyhrknu první místo, který mě napadne. Kde jsem ještě před rokem fakt bydlela.
„A proč nespíte doma, když můžete?“
Můžu? Toť otázka.
„Nechtělo se mi jet domů přes celou Prahu a tak jsem si řekla, že si tu zdřímnu. No a ono už je ráno,“ vysvětluju, jak to ve skutečnosti rozhodně nebylo.
Ten druhej mi vrátí občanku, rozloučí se a jdou dál. Zastaví se až u stánku s kafem. Pak ještě očumujou stánek s koláčema a čerstvym pečivem. Taky bych si něco dala, ale vzhledem k tomu, že nemám ani na rohlík, můžu si o kafi a koláči nechat jenom zdát.
Pokusím se nenápadně rozhejbat kyčle pohupováním zadku zprava doleva a naopak. Musím domů. A taky do práce. Nebo mě vyhoděj. A to pak budu vážně bez peněz.
*****
Sednu na tramvaj. Jsem černej pasažér. Mohla bych si koupit jízdenku aspoň přes telefon. Ten je ale už tři dny vybitej.
Dívám se z okna na hloučky turistů postávajících na Pavláku. Točej se dokolečka a pořád něco fotí. K čemu? Copak na ty fotky budou někdy koukat? Nebo si snad myslí, že se na ně budou dívat jejich děti, kamarádi? Ani náhodou. Nikoho nezajímaj. Jestli se k těm fotkám aspoň jednou dostanou, bude to zázrak. Ale spíš ne. Možná si snad prohlídnou ty, na kterých jsou oni nebo jejich rodiny, ale ty prázdný fotky, který zvěčňujou jenom budovy, šedivý ulice a sem tam nějakej strom, nikoho zajímat nebudou. Nikdy.
Horká vana. Horký kafe. A míchaný vajíčka se sýrem. To bych chtěla já. Ne cestovat, fotit ani si kupovat drahý hadry. Chtěla bych dělat něco, při čem mi je dobře. Ale mně dobře nebude ani když to horký kafe v horký vaně mít budu.
Před rokem by to možný bylo, teď už ale ne. A možná ani nikdy nebude.
Karlovo náměstí. Pro většinu lidí je to místo, kde se sháněj štětky nebo drogy. Pro mě místo prvního rande. Krásnýho rande. Víno, brambůrky, olivy a ten nejhezčí chlap na světě. Přines mi karafiát. Karafiát! V dnešní době. Většina ho má za neblahej pozůstatek komunismu a pro mě je to kytka všech kytek. Krásnější není. Jako by to tušil. Tušit to ale nemohl, možná jenom z naší několikadenní konverzace zjistil, kterým směrem se můj vkus ubírá. Vzhledem k tomu, že pracoval s lidma a bylo jeho povinností umět lidi odhadovat, předpokládat, co si myslí, co chtějí, co mají a co ne, to pro něj ale asi nebylo tak těžký.
Zůstali jsme na lavičce v parku až do setmění a pak sešli dolů na náplavku. Cestou jsme si koupili další víno a smáli se a povídali si až do jedný do rána. Karafiát jsem ale domů nedonesla. Zapomněla jsem ho na náplavce. Možná to bylo znamení, možná taky ne. Ale takhle zpětně bych řekla, že to rozhodně znamení bylo.
Hlubočepy. Divná zastávka. Nikdy jsem na ní nevystoupila. Jenom jednou, když jsme šli do letního divadla k bazénu pod Barrandovskýma terasama. Vůbec jsem nevěděla, že se tam dá normálně chodit. Ale dalo. Vzal mě tam a já si pěkně natloukla hubu. Bylo po dešti a v bazénu to pořádně klouzalo. Nevadilo mi to. Stejně bylo všechno krásný.
Sídliště Barrandov. Chaplinovo náměstí. Vystupuju. Ten poslední schod z tramvaje mám skoro chuť neudělat. Jet dál. Ale za další dvě stanice stejně bude konečná a co tam?
To okno vidím už ze zastávky. Nic se nezměnilo. Žaluzie jsou zatažený. Na balkóně usychaj pelargonie, který jsem tam před létem vysadila a nikdy je nezalila.
Třeba už tam nebude. Uklidňuju se. Zbytečně. Jasně že tam bude. Pokud už si teda nenašel práci. To by si ji ale musel chtít najít.
Stejně se musím vrátit. Mám tam všechny svoje věci. A navíc už je v noci docela zima. Jako bezdomovec si možná připadám svobodnější, ale rozhodně ne šťastnější ani spokojenější. Navíc já tak úplnej bezdomovec nebyla. Do včerejška jsem peníze měla. A kdybych nebyla blbá a vzala si i platební kartu, měla bych peníze i dneska.
„Nazdar, Ivano.“
Leknutím povyskočím.
„Ty vypadáš.“
A to mě ještě neviděl zepředu.
„Čau.“
„Kdes byla? Volal jsem ti, ale bylas nedostupná.“
„Měla jsem vybitej telefon.“ První otázku nechám bez povšimnutí.
„Tři dny, jo?“
„Jo.“
Stoupne si přede mě a zkoumavě si mě prohlíží.
„Víš, že vypadáš jako bezďák?“
Vážně?
„Nechutnej bezďák.“
Kdy jsem se to naposled vlastně koupala?
„Musím se vykoupat.“
„Jo, to čistotný lidi občas dělaj.“
„Kdes byl ty?“
Nadzvedne igelitku, aby mi naznačil, že asi na nákupu. Podle jejího obsahu ale soudím, že k jídlu tam toho moc nebude.
„Večer přijde kámoš.“
Můj návrat asi slavit nebudeme.
„Můžeme jít? Potřebuju na záchod.“
Naposled jsem byla, když se rozednívalo.
Obejme mě kolem pasu, usměje se na mě, ale pusu mi nedá. Skoro jako tehdy. Jenom ta pusa chybí. Ale podotýkám, že na rande jsem chodila umytá.
Když odemyká dveře, rozklepou se mi ruce. Za nima už nebudou žádný lidi. Jenom já a on. I když budu křičet, nikdo mi nepomůže.
„Tak jdeš, nebo budeš chcát už na chodbě?“
Kdyby jenom chcát.
„A zuj se, prosím tě,“ okřikne mě, když vidí, že chci jít do předsíně rovnou v botách.
Mimořádně nejsou od hoven. Na ty já mám sice štěstí, ale za poslední tejden jsem do žádnýho nešlápla. Asi mě štěstí definitivně opustilo.
Jdu rovnou na záchod. Zamknu se, svlíknu si kalhoty a kalhotky a přemýšlím. Na záchodě se mi vždycky přemýšlelo nejlíp. Jenom jsem nikdy nic nestihla domyslet do konce.
Jako tenhle můj zběsilej úprk. Kdy mi až za hodinu došlo, že jsem utekla jenom s dokladama, pár drobnejma v kapse, knihou, jedněma čistýma spoďárama a ponožkama a pár dalšíma drobnostma. Takhle se natrvalo nezdrhá. Ke všemu když člověk ví, že nemá ke komu jít. Od koho si půjčit ani na tramvaj.
„Co tam děláš, do prdele? Se mi chce taky chcát.“
Dveře odemykám hodně nerada, ale když už jsem tady, nic jinýho mi nezbývá.
„Jdi se umejt, prosím tě, smrdíš.“
Poslechnu.
Třeba mi to pak bude líp myslet.
„A ani se pak neoblíkej,“ křikne, než stihnu zabouchnout dveře.
A je to tady.
Kohoutek s horkou vodou pustím naplno a zacpu vanu špuntem. Pustím i vodu do umyvadla. Aby nebylo slyšet, že zvracím. Celou dobu se mi myšlenky na sex s ním podařilo zahánět, teď se ale zhmotnily ve svý nejstrašidelnější podobě.
Budu to muset absolvovat zas a znovu.
Ponořím se do vany a zavřu oči. Třeba si to ještě rozmyslí.
„Ivano, dělej! Já už jsem připravenej.“
Zato já nebudu připravená nikdy. Když znovu otevřu oči, vana je skoro plná. Vypnu kohoutek a vyndám špunt. Namydlím se a ještě se naposled ponořím do vody. Nakonec se osprchuju.
Vezmu si na sebe aspoň župan. Sice mě nutí chodit po bytě nahá, ale to já nesnáším. Ani když je vedro k padnutí.
Pomalu odemknu dveře a nadchnu se.
Třeba usnul.
Jdu do kuchyně a naliju si do skleničky studenou vodu z kohoutku. Rozhlídnu se a zjistím, že je uklizeno. Já tak dobře uklízet neumím. Nebaví mě utírat prach ani mejt nádobí. Nevysávám ani nevytírám. To všechno dělá on. A zřejmě se tím zabavoval celý dny. Není tu ani smítko prachu.
„Tak co je, do prdele?“
Nespí.
Jdu do ložnice. Leží rozvalenej přes obě půlky postele a honí si ho. Zase se mi zvedne žaludek. A to jsem kdysi měla sex fakt ráda.
*****
Bolí mě úplně všechno. Hlavou počínaje a odřeným kolenem konče. Ale nebylo to tak strašný. Aspoň nekrvácím. Spí. A ještě zhruba hodinu bude. Mám čas utéct. Ale kam? Zítra už musím do práce a spát venku se mi nechce. Všechno si ale sbalit nestačím. Takže co? Zůstanu. Zůstanu a budu dělat, že se nic neděje. Vybrala jsem si ho sama a tak si nemám na co stěžovat. Nejsem přece žádnej srab. Vydržely to jiný, vydržím to i já.
Anebo můžu jet k rodičům a všechno jim říct. Že jsem se zase rozhodla špatně a že potřebuju pomoct. Když jsem je ale nezajímala doteď, nebudu je zajímat ani potom. Špatným rodičům se narodila špatná dcera.
„Kam jdeš?“
Ani nestačím dát z postele na zem druhou nohu.
„Na záchod.“
„Tak se pak zase vrať.“
Asi spát nebude.
Poslechnu. Třeba oba usneme.
Přesně minutu. Tak dlouho jsem na záchodě. Není to tak dlouhá doba, aby se musel rozčilovat.
„Otoč se na břicho.“
Tak spát nebudeme.
„Roztáhni nohy.“
Takhle je to vždycky nejhorší. Teď už krev poteče. To mi ale nevadí tak jako bolest.
Žádná předehra, žádný líbání, ani slovo o tom, že mě má rád. Nemá, jenom je nemocnej, a potřebuje sex.
„Pořádně je roztáhni, i zadek, dělej.“
I teď bez odmlouvání poslechnu. A cejtim se jako úplnej kretén. Jako nula, která nemá vlastní vůli. Která nemá sílu bojovat s ničím a nikým. Co v životě dělá jenom samý blbý rozhodnutí.
Kdysi jsem někde četla přísloví, že člověk nelituje toho, co v životě udělal, ale toho, co neudělal. Já teda lituju všeho, co dělám. Bez výjimky všeho.
*****
„Napsal jsem ti seznam. Hlavně na nic nezapomeň.“
Přesně pět se korun. Kartu mi schoval. To jsem mohla předpokládat. Ale nepředpokládala.
Napsal mi na lístek, co mám nakoupit a ke všemu připsal i ceny, kolik stojí. Tudíž vím, že by mi mělo zbýt přesně třináct korun. Plus mínus dvě koruny. Větší toleranci mi nedá.
„A ať seš za půl hodiny zpátky a stačíme uvařit, než přijde Mára.“
Budu. Stačíme.
******
Mé knihy si můžete objednat ZDE❤️ http://eshop.businesscoffee.cz/
