Máme velké příbuzenstvo. Máme spoustu známých. Jezdi k nám na návštěvu do naší chaloupky. Když jsme ji kupovali, říkali jsme, že ji budeme postupně přetvářet k obrazu svému, jak peníze, čas a energie dovolí (no hlavně ty peníze). Známí i rodina přikyvovali. Jejich odpovědi byly vesměs stejné, to je jasný.. Vždyť to nemusí být hned. Postupně a pomalu budete rekonstruovat.
No nynější situace je taková, že jsme dali dokupy koupelnu. Je krásná, je naše! Ložnici jsme udělali dočista, to znamená nový štuk, omítky a malba. Nové lino a nábytek. Jednou v té místnosti bude kuchyň, ale to je hudba budoucnosti. Kuchyň jsme vymalovali a dali nové lino. I tak vypadá…no staře. Protože stará je! Obývák má novou podlahu, nábytek tak napůl. Opravdu si nemyslím, že by to nebylo k žití. Až banka dovolí, připůjčíme si a postavíme novou střechu. Pod ní vybudujeme dva pokojíky kam se přesuneme s miminem a s postelí. Takový je plán, tak to prezentujeme ostatním.
Jaké je mé i jejich zklamání, když k nám přijedou na návštěvu. Rozhlížejí se a hledají mouchy. Hledají plíseň za gaučem, komentují chybějící podlahové vytápění, které přece v koupelně nemůže chybět. Chtějí nám vyhrát v jackpotu novou kuchyň. Na stěně v obýváku by nejradši viděli novou plazmu a na židle ke stolu sedají jen ve vyjímečných případech.
Připadám si jako špína. Jako bych žila na smeťáku. Jako by měli všichni pocit, že když je zveme na návštěvu, chceme po nich statisícové dary do kasičky. Už si nepamatují na své začátky? Kdy jako mladí a nezkušení žili v panelákových bytech s umakartovým jádrem, nebo (v tom horším případě) s rodiči pod (nad) sebou. Naším snem bylo hlavně žít sami! A toho jsme dosáhli. Máme malou chaloupku a zvládáme ji splácet. Ani jeden s tím nemáme problém. Je to náš domov. Ostatní mají zřejmě pocit, že tu žijeme jako zvířata. Strašně mě to mrzí. I na rodičích vidím jak se rozhlížejí když přijedou na návštěvu. Jak koukají kde přibyla prasklina a kde flek na zdi.
Můj pohled na naši chaloupku je takový, že nežijeme v luxusu. Ale žijeme si podle svého. Nikoho se o nic neprosíme a máme se dobře. Nepracujeme na manažerských postech a nebereme třicet tisíc měsíčně. Na co si nenašetříme, to nemáme. Ale jediný dluh, který jsme si dovolili je hypotéka. Což mi nepřijde nikterak zlé v dnešní době Homecreditu, Cofidisu a Providentu. Mrzí mě jak nás ostatní vidí. Nejsme chudí, jsme jen obyčejní!
