Už když jsem viděla kulatící se měsíc, který přibýval hezky do Úplňku, psala jsem o “divnu”. Tento článek vyjde až v listopadu na jóga dnes a já popisovala svůj stav, kdy se mi tento Úplněk zdál nějaký obzvlášť podezřelý. Mně se totiž průsery stávají zásadně při úplňkových dnech… Když jsem psala článek na jóga dnes, netušila jsem, že to “divno”, které cítím, bude ještě horší než v mých představách.
Začalo to ve čtvrtek, kdy den před odjezdem odpadla řidička s autem, které mě mělo dovézt do Lucemburska. Co teď? Autobusy strašně drahý, cesta dlouhá a ne zrovna pohodlná, další řidiči na spolujízdě zmizeli jako by zrovna TENTO víkend, kdy já AKUTNĚ potřebuji a chci za manželem, zrovna nikdo jet nechtěl. Byla jsem naštvaná, manžel zklamaný. Co vymyslet, když máte půl dne do odjezdu?
Hecnout se… Zkusit, jestli vydržím a jestli to zvládnu. Přemýšlela jsem nad tím, že ten Úplněk mi všechno kazí. Věděla jsem, že to bude průser už ve chvíli, kdy mi zavolala paní, že prostě nepojede a mrzí ji to stejně jako to mrzelo mě. Že to mám brát jako zkoušku své síly. Tak jsem to tak hold vzala…
Ale tak, přece nedám na nějaký svoje podivný pocity, že jo? Nejsem žádný béčko, abych se nepřekonala a nezkusila svoji odvahu, hranici, limit. Tak jsem prostě vyrazila ve společnosti toho obrovského měsíce, který se mi snad až vysmíval. Jela jsem 3 hodiny ve tmě po dálnici a ten lump se mi furt zjevoval tak jak střídavě vycházel a zacházel za mraky.
Zbytek si můžete dočíst tady:
