Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

avatar
Dana Pe
Vloženo 14. 11. 2018
Líbí se mi

V každém člověku je zakódována touha po nesmrtelnosti, říká lékařka Marie Svatošová

avatar
Dana Pe
Vloženo 14. 11. 2018
Líbí se mi
V každém člověku je zakódována touha po nesmrtelnosti, říká lékařka Marie Svatošová

V každém člověku je zakódována touha po nesmrtelnosti, říká lékařka Marie Svatošová

Tato slova pronesla žena, která se rozhodla zasvětit svůj život tomu, z čeho má spousta lidí strach. Čeho se intuitivně bojí. O čem se (ne)mluví, co je v konverzaci tabu. Co je zastřeno rouškou tajemství a tíhou nepoznaného… Nabídla smysluplnou a praktickou pomoc umírajícím i jejich blízkým.

„Paní doktorko, vy opravdu věříte, že po smrti něco je?“ Jak často slýchává tato slova lékařka Marie Svatošová z úst nevěřících pacientů. Ano. Věří. A nejen proto pomohla v roce 1995 v Červeném Kostelci nedaleko České Skalice ke zrodu prvnímu českému lůžkovému hospici.  „Dnes jich máme osmnáct,“ říká a netají se vděčností.

Foto: Lenka Fojtíková
 Foto: Lenka Fojtíková

S láskou až do konce

Od té doby, kdy se otevřel první hospic, se naštěstí i pohled na umírání mění. Dříve u nás panoval kult mládí, který nedovoloval hovořit o takových věcech, jako je smrt. „Pro někoho je toto téma stále tabu, ale již výrazně menší,“ kýve hlavou lékařka. A je to podle ní z velké části i díky pozitivní zkušenosti, kterou v hospicích při doprovázení svých blízkých za tu dobu udělaly dnes už tisíce rodin. „Tito lidé nemlčí, svědčí…“ A to je dobře. Není pro umírající lepší návrat „domů“, než ten, při kterém je s láskou až do konce doprovázejí ti nejbližší.

Člověk je přece víc…

Opravdu domů? Existuje život po životě? „V každém člověku, i v tom, který se prohlašuje za ateistu, je nějak zakódována touha po nesmrtelnosti. Pro mne je to dostačující důkaz toho, že jsme stvořeni pro věčnost, nikoliv pro hrob nebo krematorium.“ Z tónu je zřejmé, že zakladatelka hospicového hnutí v Česku má v tomto směru absolutně jasno. „Člověk rozhodně není pouhou množinou orgánů v koženém pytli. Člověk je víc. Je proto třeba vidět ho celého, s tělem i duší,“ dodává klidným, konejšivým, ale rozhodným hlasem.

Tělo, duch i duše

Právě v tom vidí Marie Svatošová ten největší úkol příštích dnů a velké rezervy. „Paliativní péči, která řeší především tělesné potřeby nemocného, je třeba doplnit o další složky – o péči sociální, psychologickou a duchovní – teprve pak lze mluvit o péči komplexní, o péči o celého člověa.“

Věřící ateisté

Jenže o našem národě se říká, že patří mezi nejateističtější na světě. „Já si to nemyslím. Mnoho lidí mi řekne „já jsem nevěřící“, ale v druhé polovině věty dodá „modlete se, aby…“- Tak je věřící nebo nevěřící?“ Ona sama svou víru nikomu nevnucuje. „To ani nejde. Ale taky se s ní zbaběle neschovávám. Respektuji svobodu každého, ale taky si hlídám svobodu svoji. Mám na mysli samozřejmě svobodu vnitřní,“ dodává.

Mlčení a slza

Ono se to mluví… Ale co když skutečně přijde doba, kdy budeme pečovat o člověka, který „odchází“? Jak se tohoto úkolu zhostit se ctí? „Pozorně mu naslouchat, ne jen poslouchat,“ napovídá žena, která má tolik životních zkušeností. „A dovolit mu mluvit o tom, co se mu honí hlavou. Když začne o smrti a umírání, přijmout to, neumlčet ho. Poděkovat, poprosit o odpuštění, odpustit, ujistit, že to tu zvládneme, dovolit mu odejít… Ale ono i společné mlčení má svůj význam. Není jen komunikace verbální, slovní, je i mimoslovní. Někdy jedna jediná slza vypoví víc než mnoho slov, neřkuli frází."

Naděje neumírá

V rámci nedávného Velkého knižního čtvrtku vyšla kniha Neboj se vrátit domů – knižní rozhovor Aleše Palána právě s Marií Svatošovou. To je literární žánr, v němž jde obvykle člověk s kůží na trh. A tomu se tato velmi zajímavá žena celých dvanáct let bránila. Proč nakonec souhlasila? „Člověk za život nasbírá spoustu zkušeností, některé jsou hodně draze zaplacené, a rád by je předal lidem kolem sebe, zejména těm mladším. A oni o to dvakrát nestojí. Tak jsem je napěchovala do těch 270 stránek v naději, že jednou, po mé smrti, třeba až jim poteče voda do bot, po té knize sáhnou. Však není ani tolik o smrti, jako o životě. A hlavně o naději. A po té na konci života touží každý.“

 

V mnoha hospicích najdeme citát: „Našim cílem je naplnit dny životem, nikoliv život dny.“ Autorka tohoto výroku Marie Svatošová dokázala životem naplnit celý svůj život. A nejen životem, také smyslem a neokázalou službou.

Ještě malá poznámka

Jedním z motivů, který Marii Svatošovou vedl ke zřízení hospicové péče u nás, byla hrozba, že by se po roce 1989 mohla uzákonit eutanazie. Ta představa, že by jednou někdo tímto způsobem mé pacienty zabíjel, místo aby jim solidně dosloužil, mne nenechávala spát,“ přiznává. „Proto jsem se rozhodla na jednom malém vzorku ukázat, že když se chce, všechno jde.“

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
avatar
Amanda 12. 1. 2019

Byla jsem na akci v kostele s pani doktorkou....

Odpovědět
avatar
Tvořilka97 18. 11. 2018

Opravdu zajímavý rozhovor. Líbí se mi přístup k víře

Odpovědět
avatar
Dana Pe 20. 11. 2018

ano... mně také - paní Svatošová nikomu nic nevnucuje. Ale stojí si za svým.

avatar
Jana7 16. 11. 2018

vím z vlastní zkušenosti, že je to hrozné a teď to prožívám znova

Odpovědět
avatar
Dana Pe 20. 11. 2018

já věřím tomu, že se umírajícímu uleví a opravdu se "vrátí domů". Ten, kdo trpí, jsou pozůstalí... Každá ztráta bolí...

ŽENY s.r.o. v číslech

1
žena na začátku (naše Eva)
3.
rok startujeme v novém
10
regionálních Pracoven ŽENY s.r.o.
3 000
žen v průměru na jedné akci v OC
84 191
registrovaných inspirativních žen
2 922
testovaných produktů
43 290
odeslaných produktů
165 073
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.