
„Jsem ŽENA s velkým srdcem a mé děti a rodina jsou pro mě nade vše,“ říká o sobě Renata Siranová, která si prošla doslova peklem zvaném domácí násilí. I přes velké životní trauma dokázala vstát a dnes působí jako psychoterapeutka, lektorka, studuje vysokou školu a se současným manželem vede firmu na 3D tisk. Velmi dobře si uvědomuje, jaké štěstí je žít v harmonické rodině, a že to rozhodně nemusí být samozřejmost.
Domácí násilí je téma, o kterém se stále příliš nemluví. Může mít mnoho podob od citového vydírání, psychického až po fyzické. Týká se převážně žen a dětí. Trnitou cestou osudu si prošla i Renata, kterou životní zkušenost přivedla k současnému zaměstnání psychoterapeutky.
„Bývalý manžel mě týral psychicky i fyzicky. V té době jsme už měli syna, kterému je dnes 19 let. Byl naštěstí hodně malý a nic si nepamatuje. Jemu manžel díky bohu neubližoval. Možná si říkáte, jak jsem to mohla vydržet? Proč jsem neodešla hned? Jenže on nebyl zpočátku takový. Býval milý, vstřícný, hodný. Uměl se hodně dobře přetvařovat a manipulovat s lidmi “ vzpomíná Renata.
Všechno se změnilo ve chvíli, kdy se narodil syn a pak to postupně začalo. „Vzal mi všechno, spadla jsem úplně na dno. Nebyl nikdo, kdo by mi pomohl, maminka se zhroutila – neunesla to, táta se přidal na jeho stranu, dokázal ho skvěle ošálit. I naši kamarádi věřili jemu, protože on byl zlý jen doma. Navenek působil jako výborný společník a kamarád,“ popisuje svůj příběh Renata.
Celé to trvalo několik let, násilí se stupňovalo a Renata měla velké zdravotní problémy. „Když o tom tak zpětně přemýšlím, vůbec netuším, kde jsem našla tu sílu vzít našeho syna a utéct, ale dokázala jsem to,“ říká. V této těžké chvíli byli Renatě oporou kamarádka, kolega z práce a dědeček. Mimochodem z onoho kolegy je dnes její milovaný manžel.
Následky domácího násilí byly velké. „Měla jsem roztříštěnou nosní přepážku a byla nutná operace. Tehdy jsem potkala pana docenta Jana Měšťáka. On mi tenkrát doslova zachránil nos, a navíc poskytl i obrovskou psychickou oporu. Stali se z nás přátelé a následně i kolegové,“ vypráví Renata, pro kterou bylo toto setkání doslova osudové. Společně je napadla myšlenka vytvořit projekt, který bude pomáhat ženám i mužům, jež řeší svůj vzhled, který je úzce spojen s duševní pohodou.
„Rozjela jsem terapie, přednášky, semináře pro ženy. Byly to desítky žen, které jsem dovedla k duševní pohodě “, říká. Renata se v současné době věnuje nejvíce právě psychoterapii. Pečuje též o dětskou duši a snaží se pomáhat najít harmonii ve vztazích a v rodině.
Na první pohled byste nikdy nepoznali, čím si tato sympatická žena prošla. Šrámy na těle a na duši se zahojily. Renata měla štěstí, že našla spřízněnou duši ve svém současném manželovi. Spolu vychovali již dnes dospělého syna a mají též devítiletou dceru.
„Moje životní cesta je velmi pestrá s mnoha cennými zkušenostmi, ze kterých neustále čerpám. S životním nadšením, elánem a pílí se posunuji za svým vysněným cílem,“ uzavírá Renata a my jí držíme palce, ať se jí vše daří!
Místo, kde můžeš psát a diskutovat
jste statečná
Super článek
Umění je včas odejít. Žena bere ohled především na děti, ale neuvědomuje si, že když odejde od manžela, který ji týrá a to ať už psychicky nebo fyzicky, je vlastně zachrání od dalších, pro ně velice stresových, situací. Stres a deprese se s dětmi potom táhnou celý zbytek života. Žena se musí k životu postavit čelem, hlavně si zajistit práci, a tím i peníze, aby nebyla závislá na tom, co jí manžel dá. Mám tři, dnes již dospělé děti, tak vím o čem mluvím. Jsem již přes 30 let vdaná, ale nikdy bych nechtěla být 100% závislá na manželovi. Hlavně se nelitovat, nebrečet v koutě a postavit se k životu čelem a hlavně to co nejdříve vyřešit. A věřte mi, že všechno jde, když se chce!
Děkuji za Váš komentář. Máte pravdu, záleží samozřejmě i na okolnostech... a v mnoha případech a krizových situací se ženy stále bojí, stydí se požádat, vyhledat, odbornou pomoc, kterou mnohdy potřebují. Toto je jedna z cest..
Statečná žena. Není co závidět, ani co obdivovat. Tohle nejsou situace, do nichž by se ženy hrnuly dobrovolně, aby byly za hrdinky. Tam nemají jinou šanci než přežít a být statečné, protože jen tak přežijí. Je to jen pouhý boj o život a budoucnost. A je dobře, když svým příběhem pomohou i jiným ženám pochopit, že být týraná vážně není normální - ani to není vina té ženy.
Děkuji za komentář!