
Psaní je její vášní. Klára Dvořáková píše blog pod jménem Olívie Úžasná a její povídky nenechají nikoho chladným. Mísí v sobě vášeň, emoce, napětí, a to vše s pořádnou dávkou humoru a nadsázky. Jaká byla její cesta od prvních řádků až k vydání knihy a kde sbírá inspiraci?
Hledala jsem název pro svůj blog a moje jméno se na internetu vyskytuje příliš často. Tak jsem chtěla něco originálního. A Olívie Úžasná je jen jedna. Navíc je to trochu parodie, stejně jako můj blog. Je to o nás všech, kteří nejsme vždy tak úžasní, jak bychom si přáli.
Byla jsem regulérní šprtka s nejlepšími slohy. (smích) Ale to už je dávno. Po vysoké jsem psát přestala – nějak na to nebyl čas. Našla jsem si práci a trávila v ní, pro mě dnes už neuvěřitelné, množství času. Když nějaký zbyl, chtěla jsem být s manželem, rodinou a přáteli. Psát jsem začala až před pár lety, tak trochu díky náhodě. I když ta neexistuje.
Moje první povídka, nepočítám-li pokusy z mládí, byla o netopýrech a byla dost strašná. Přečetla jsem ji na kurzu psaní a úplně mi ji rozcupovali. První čitelná povídka se jmenovala Prokletí rudých kytic. Dostala jsem se s ní až do finálního výběru nejlepších povídek v Letní povídkové soutěži na blogu iDnes.cz roku 2014. Moc se soutěží neúčastním, ale tohle mě tenkrát dost povzbudilo.
Začalo to tím, že jsem potkala Danu Emingerovou na kurzu krizové komunikace s médii. Přečetla jsem tam svoji tiskovou zprávu a Dana mi řekla, že mám talent a že mám přijít na její kurz tvůrčího psaní. Byl to impuls, abych svou vášeň z dětství znovu oprášila. Vůbec jsem netušila, co se na kurzu můžu naučit – slohy jsme přece měli škole… Ale nakonec to předčilo veškerá má očekávání a já začala psát. Po čase i učit s Danou. Dnes už mám i své kurzy pro veřejnost a moc mě to baví.
Knížky už jsem vydala už tři. Píšu každý týden jednu povídku a po roce z blogu vyberu asi tak polovinu z nich, které vydám v knížce. Ale musím říct, že pokaždé přemýšlím, jestli do toho vůbec jít. Dát knížku dohromady, upravit ji, udělat korektury, komunikovat s tiskárnou, grafičkou a pak je tu ta část s prodejem… Kdyby mě každý rok někdo nepřemluvil, myslím, že by zůstalo jen u té první… Což bylo splnění mého dětského snu a ty si má člověk plnit.
Všude kolem. Pořád se něco děje. A lidé mi dnes už své příběhy i vypráví. Kdykoliv jsem svědkem nějaké události, už slyším „tak to se těšíme na povídku“, „ale napíšeš o tom, viď?“… A když se zrovna ten týden nic nestane, mám svůj spisovatelský zápisník, který je námětů plný.
Jen o tom nemluvit, sednout si na židli a psát. Spisovatel se od spousty talentovaných lidí dost často liší jen tím, že skutečně píše a jen o tom nesní.
Vyhořela jsem v práci, a tak jsem se rozhodla udělat si prázdniny. Jenže já nevydržím nic nedělat, takže jsem se pustila do věcí, které mi měly pomoci. Reiki byla jen první z nich, pak přišly regresní terapie, tibetské mísy, ladičky, Access bars, automatická kresba, EFT, meditace, konstelace… Už jsem vyzkoušela tolik věcí, že o tom chystám nový blog. Bohužel mi to neuvěřitelně dlouho trvá…
Zatím ne. Mám rozepsaný román, ale přiznávám, že je jen v mé hlavě a chybí to sezení a psaní místo snění… Tohle je můj boj s časem.
Zdroj fotografií: archiv Kláry Dvořákové
Místo, kde můžeš psát a diskutovat
super
velmi zajímavé
Humoru není nikdy dost....
inspirace