
Díky své účasti ve druhé řadě soutěže Česko hledá Superstar natočila debutové album, ale také poznala muže s příznačným jménem Karel Mařík. Začala tak jejich společná cesta světem hudby a zdálo se, že kariéra zpěvačky je dobře našlápnutá. Jenže netrvalo dlouho, než pochopila, že svět českého showbyznysu není pro ni..
Nejsem z klasické hudební rodiny, můj táta je básník a pedagog, hezky zpívá, ale k hudbě jsem cíleně vedena nebyla. Ale na základce jsem se zamilovala do muzikálu a začala chodit na zpěv. Po gymplu jsem odjela koncertovat s partou muzikantů do Francie. Tam jsem získala zkušenosti a odvahu přihlásit se do Superstar.
Dokázala jsem sama sobě, že to zvládnu a zjistila, že na pódiu se cítím dobře. Mrzelo mne, že jsem vypadla, ale vyčerpání bylo veliké. Takže to asi dopadlo, jak mělo. Po vyřazení mne oslovilo vydavatelství a hudební producent Karel Mařík, skladatel a akordeonista, který napsal finálovou píseň pro Superstar. Díky tomu jsem natočila autorskou desku. Po vydání ale přišlo zklamání. Vydavatelství neudělalo nic pro to, aby se prodávala.
Do Superstar jdou soutěžící většinou s tím, že se jim zcela změní život. Ale vlastně jde jen o televizní sledovanost. Takže si musí nejdříve sundat růžové brýle. Ta zkušenost je ale nenahraditelná. Díky Superstar jsem získala především svého muže – Káju Maříka - a naši společnou hudební cestu. Při nahrávání desky jsme se jednoduše zamilovali. Hudba nás jednou pro vždy propojila a už jsme spolu třináct let.
Cítila jsem, že musím vědět co chci lidem hudbou předat. Dala jsem si od ní odstup a začala pracovat jako produkční. Ale dnes vím, že to není moje cesta. K hudbě jsem se vrátila skrze písničky pro děti, které jsme začali tvořit s mým mužem na zábavně naučné texty mého táty. Chtěli jsme motivovat děti k hudbě a ke zpěvu. Proto vzniklo CD a projekt Škola písničkou, který už žije šest let. Máme za sebou desítky interaktivních koncertů pro děti, dokonce jsme zaplnili Pražskou Lucernu. Vedle toho jsme vydali CD Rodokmen s písněmi o zlomových životních situacích. Taková hudba má pro mne smysl, ale do showbyznysu nezapadá.
S manželem žijeme na venkově, blízko přírodě, kde čerpáme energii. Když se Josífek narodil, odstěhovali jsme se na čas k mým rodičům do Prahy. Ukázalo se to, jako skvělé rozhodnutí, protože po porodu jsem měla vleklé zdravotní potíže s vyhřezlou ploténkou. Občas jsem nebyla schopna se postarat sama o sebe natož o miminko. Manžel mi byl velkou oporou, ale pomoc mých rodičů byla nutná a neuvěřitelná. Sestra mi pomohla pochopit, že je to přirozené. Oba jsme díky tomu cítili úžasný pocit bezpečí a klidu. No a práce šla pochopitelně na několik měsíců stranou.
Když se můj stav trochu zlepšil, odjeli jsme s manželem a synem domů. Chtěla jsem být tou mámou, která všechno dokonale zvládá. Ale během pár dnů byly zpět urputné bolesti a já se musela smířit s tím, že některé své plány zkrátka nedovedu realizovat, jako třeba „bezplenku“ nebo látkové pleny. Musela jsem slevit z nároků na sama sebe. Začala jsem se soustředit více na mého syna než na to všechno kolem. Vrátili jsme se k rodičům a podle rady mé maminky jsme jen kojili, jedli a spali.
Snažím se o to. I když co vlastně znamená být superženou? Pro každého něco jiného. Pochopila jsem, že si nemohu dávat za vzor jiné ženy. Každá s nás má jiný příběh. Já jsem díky mé nemoci dostala od života velký dar – strávit poporodní čas, celkem čtyři měsíce, v úplném klidu s mým synem a s mými rodiči v silném intenzivním napojení. Nemusela jsem řešit sto věcí najednou, plně jsem se oddala mateřství a tím dala svému dítěti to nejvzácnější v dnešní chaotické době a to je klid. Byla jsem tam zcela pro něj, život mě zastavil a já jsem za to dnes vděčná. Takové okamžiky se už neopakují.
To, co jsem díky mé nemoci prožila, vlastně svým způsobem alternativní péče je, protože málokdo je v dnešní době po porodu čtyři měsíce v úplném klidu u své mámy. Tahle doba nás spíš tlačí k tomu být matkami, které hned po porodu běží maraton. Snad se na mě nebude zlobit má kamarádka, která už po šestinedělí naplno běhá a má za to můj velký obdiv
Zhruba po půl roce od narození syna se můj stav zlepšil, takže jsme s manželem přes léto odehráli několik koncertů díky pomoci manželovy maminky, která v zákulisí o syna pečovala. Podařilo se mi také natočit duet se zpěvákem kapely Nazareth Danem McCafferty, který vyjde příští rok na jeho novém sólovém CD. Hudbu pro něj složil a hudebně to produkoval právě můj muž. Takže jsem aktivní i jako maminka. Svou novou roli jsem už zcela přijala a mám radost z každého dne, kdy cítím, že je náš Josífek spokojený.
Místo, kde můžeš psát a diskutovat
super
inspirativní článek
Super článek