Měla jsem 31 kg a cítila jsem, jak na mě sahá smrt, říká otevřeně Míša o svém boji s anorexií

Nejdříve se tváří jako dobrá kamarádka. Pak zákeřně zaútočí a představí se jako anorexie. Své o tom ví Míša, kterou tato nemoc málem dostihla. Trvalo dlouhých 25 let, než dokázala odhalit příčiny, pochopit, co se s ní děje, a odpustit sama sobě. Nejtěžší bitvu snad Míša vyhrála, ale bojuje dál. Mimo jiné svými knihami, kterými se snaží dělat osvětu. Psaní se jí stalo terapií a díky tomu, že se s nemocí vyrovnala, se dnes již věnuje daleko veselejším tématům. Důkazem je její horká novinka Tlustá tak akorát.

Tlustá tak akorát je tvoje třetí kniha. Ty předešlé byly o anorexii. Jak je to v případě posledního románu?

Vůbec ne. Mám radost, že nyní už můžu psát o veselejších tématech. Tlustá tak akorát je veselý, milý, trochu romantický, trochu psychologický román o tom, jak si bezbolestně zvýšit sebevědomí. Hlavní hrdinka, třicetiletá Květa, se od malička potýkala s kily navíc. Přitom to byla sportovkyně. O slabém sebevědomí ví své. Jediná babička jí rozumí. A tak jí po své smrti zanechala odkaz v podobě ručně psané knihy sladkých receptů, které společně vždy rády pekly. K tomu ji vyzvala, aby každý den jeden recept upekla. Květa ji poslechne, skutečně se pustí do pečení a začnou se dít divy. 

Říkáš, že hrdinka měla nízké sebevědomí. To je ale i problém anorexie, ne?

To je pravda. Alespoň já to tak vnímám a pro mě právě slabé sebevědomí a nepřijetí sebe sama vyústilo v anorexii. Chtěla bych být jako zmíněná hrdinka Květa, která se s tím vyrovnala jinak. 

S anorexií se v dnešní době potýká věková skupina dětí kolem 13 let a níže. Podle odborníků tato hranice stále klesá a rozhodně již nejde jen o "dívčí záležitost". Proč jsi měla ty osobně potřebu být tolik štíhlá?

Anorexie je zákeřná choroba, která má mnoho příčin, ne pouze jedinou. Jak jsem se zmínila, u mě bylo zásadní nízké sebevědomí. A to můžeme jít téměř do plenek a hledat příčiny, proč jsem měla nízké sebevědomí. Pak stačí, že má někdo nehezké poznámky na vaše tělo a vás to začne trápit. Necháte se tím ovlivnit. Člověk, který si věří, se nad to povznese. Ale jak říkám, to je jen jedna z příčin anorexie. Tato nemoc není jako chřipka, kdy na vás někdo prskne bacil a odteď jste nemocní. Přichází velmi nenápadně, ale o to zákeřněji útočí.

V kolika letech jsi začala „nejíst“ a jak se to stupňovalo?

Nemoc u mě propukla ve třinácti letech, ale podhoubí, z kterého klíčila a rostla, se vyvíjelo dávno před tím. Ale to nikdo netušil. Ani já jsem nevěděla, co se se mnou děje. V té době slovo „anorexie“ téměř nikdo neznal.

Anorexie je nemoc psychická, kdy sis uvědomila, že jsi nemocná? A kdo ti pomohl si to přiznat?

Až v dospělosti. Jako dítě jsem nevěděla a nechápala, že jsem nemocná. Navíc já jsem nebyla celou dobu vychrtlá na kost. To je další mýtus, který kolem anorexie panuje. Na mně mnoho let nikdo nepoznal, že se trápím. Jsou to myšlenky a nepříjemné pocity, kdy vám v těle není dobře, ale na první pohled to není vidět. V době, kdy jsem se rozhodla, že se chci uvolnit a konečně skutečně žít a jíst naprosto uvolněně, tehdy jsem narazila. Bylo mi třicet a já nevěděla, jak na to. Protože ona zákeřná „kamarádka“ mi to nedovolila.

Kolik jsi nejméně vážila a jaké byly fyzické symptomy nemoci?

Měla jsem nějakých 31 kg a cítila jsem, že na mě sahá smrt. To bylo právě v těch třiceti letech, kdy se váha pomalu a nenápadně snižovala. Anorexie vám totiž kolem krku nasadí smičku, kterou pomalinku utahuje a pak zatáhne příliš a srazí vás na kolena. Pak se velmi těžko vstává.

Myslíš si, že se tato nemoc dá zvládnout bez odborníků?

Já jsem se z toho dna začala škrábat sama. Asi chuť a vůle žít mě táhla nahoru, přesto jsem cítila, že ta potvora mě strhává dolů. Všem doporučuji, ať vyhledají odbornou péči, protože pak je ta cesta mnohem snazší. Mně velmi pomohla psychoterapie, na kterou jsem začala docházet poté, co mi vyšla první knížka UŽ JE TO ZA MNOU ANEB OSOBNÍ ZPOVĚĎ (BÝVALÉ?) ANOREKTIČKY. Vlastně ta knížka, do které jsem vypsala svoje pocity, mi byla první psychoterapií. A takovým ochranným štítem. Nemocní se totiž velmi bojí reakcí okolí na svou stoupající hmotnost. Díky knížce jsem se těch reakcí přestávala bát.

Druhá kniha ti vyšla před rokem. Je Dvojité salto na talíři určitým poselstvím pro ostatní? Je to tvoje tečka za anorexií?

Je to trochu jinak. První knížka vznikla z přetlaku, musela jsem se z toho všeho vypsat. Je mojí autobiografií. Dvojité salto na talíři je román. Je smyšlený, odehrává se mezi dospělými nemocnými. Není jen o anorexii, ale i o lásce, vztazích, rodině, je v něm psychologie i humor. Ráda bych tím ukázala, že tato nemoc se nevyhýbá ani dospělým, ani mužům a že tito lidé si dokáží ze sebe udělat legraci. Snažím se o této nemoci mluvit s lidmi, kteří přijdou do styku s nemocnými, aby pochopili, co se jim odehrává v nitru, co jim ubližuje a co jim pomáhá. Říkám si, že třeba forma románu a beletrie si najde cestu k širšímu okruhu lidí.

Třetí kniha už je tedy z jiného soudku. Co bude následovat?

Už mám dopsané pokračování Tlusté tak akorát. A můžu slíbit, že je ještě veselejší