Redaktorka Lucie Dobešová o svém manželství s politikem, osobním rozvoji a péči o děti

Jaký je život vedle politika a jak se u toho dají zvládnout 4 děti, práce novinářky a kde najít čas na rodinu a na péči o sebe sama? Vyzpovídala jsem Lucii Dobešovou, manželku Josefa Dobeše, bývalého ministra školství, který v současné době opět kandiduje do senátu jak jinak, než za obrovské podpory své ženy.

Společně s manželem vychováváte 4 děti – máte čas sama na sebe? Jak o sebe jako žena pečujete a co si pro sebe dopřáváte? 

Manželův syn z prvního manželství už je dospělý, ten už se vychovává sám. Naše tři děti (Jakuba (10 let), Matouše (7 let) a Marianu (4 roky) vychováváme v poměrně svižném tempu. Oba jsme s manželem hodně pracovně vytížení, skoro každý den mají děti kroužky a běžná péče o ně a domácnost se také nezajistí sama...

Mnoho času mi tedy nezbývá, ale základní péči o sebe – kosmetiku, kadeřnici, úpravu nehtů – si pravidelně dopřávám. To považuji za něco, co k ženě zkrátka patří. 

Nejvíce mne ale nabije příjemně strávený večer s přáteli, hudbou a tancem, nebo fyzická práce na zahradě. Nejsem ten typ, který si sedne do sauny a mlčí. V poslední době ale také chodím na vzdělávací kurzy a semináře, které jsou zaměřené na podporu osobního rozvoje. To je něco, co vnímám jako investici do sebe sama a tím i do své rodiny a naší budoucnosti.

Váš muž je o dvacet let starší než Vy, jaké přednosti ve vztahu s věkovým rozdílem vidíte?

Upřímně řečeno těch předností velkého věkového rozdílu není mnoho, ale jsou pro mne zásadní. Starší muž ví velmi dobře, co od vztahu čeká a co naopak nechce. A to je něco, v čem mladší muži často „plavou“. S manželem si sice nemohu jít zatancovat, ale mohu s ním vést dlouhé rozhovory, které nás dovedou vždy o kus dál. Schopnost a ochota komunikovat je myslím něco, co díky tomu věkovému rozdílu mezi námi funguje. Ostatně své komunikační schopnosti využívá i ve své profesi psychologa i v politice.

Společně se věnujete nejen svým dětem, ale aktivně podporujete i děti ostatní. Váš manžel to má dokonce jako hlavní myšlenku letošní politické kampaně, se kterou by se rád dostal do Senátu PSP. Můžete o programu na podporu talentovaných dětí prozradit víc?

Manžel se věnuje dětem ve fotbalové akademii ve Velvarech, což je už druhá akademie, kterou od A do Z vybudoval. V létě také pořádá pro děti fotbalové kempy, při kterých mu pomáhám jako zdravotnice a fotografka. Mimochodem ve své práci si na to beru „dovolenou“. Ale zpět k věci.

Můj muž našel v podporování a rozvoji talentu dětí smysl a troufnu si říct, že dokonce něco nezbytného pro budoucnost naší země. Ta zamýšlená podpora dětí je totiž komplexní. Děti jsou talentované sportovně či humanitně, nebo jsou zkrátka studijní typy, budoucí vědci. Podpora talentovaných dětí v rámci koordinovaných klubů, ať už sportovních či humanitních, totiž přirozeně rozvíjí také jejich osobnosti, sociální schopnosti, formuje jejich charakterové vlastnosti, a podporuje vzdělání. Neznamená to, že by se neměly podporovat děti, které potřebují pomoc k dosažení průměru. Ale nesmí se zapomínat na rozvoj těch, které mají potenciál mnohem výš.

Vy sama svého muže v jeho politické kariéře podporujete po celou dobu. Byla jste mu po boku, když působil jako ministr školství v letech 2010–2012 a jste při něm i letos během kampaně, kdy kandiduje jako nezávislý. Kolik vám to zabere času a co to obnáší?

Tak například to vyžaduje můj respekt vůči faktu, že máme doma všude fotbalové míče, plakáty a letáky. Když manželovi vylosovali volební číslo 8, znamenalo to, že jsem musela nachystat obrovské množství osmiček na letáky. Ve volných chvílích je s dětmi lepíme, což je kupodivu příjemně strávený čas. Snažím se také některé činnosti od něj přebrat, protože po dlouhém putování dům od domu v rámci kontaktní kampaně, je někdy unavený. To znamená, že pomáhám například prezentovat jeho kampaň na osobním facebookovém profilu. Se všemi lidmi však komunikuje poctivě sám. Během letních prázdnin s ním putovaly často i naše děti, takže leckdy naopak pomohl on mně.

V čem je Váš muž naopak oporou Vám?

Můj manžel mne například podpořil v dokončení vysokoškolského vzdělání. A to v době, kdy jsme již měli tři malé děti. To znamenalo, že musel často péči o ně převzít společně s naší babičkou a vytvořit kolem mne jakýsi ochranný obal, abych měla na studium klid. Respektoval také, když jsem jako členka kontrolního výboru ve Slaném trávila mnohá odpoledne a večery na zasedáních nebo jednáních zastupitelstva. No a nyní respektuje moje pracovní vytížení a další vzdělávací aktivity. Zkrátka podporuje mne v mém osobním růstu.

Vrátila jste se tedy ke své práci novinářky. Není to po dlouhých letech na mateřské tvrdý náraz?

Na mateřské a rodičovské jsem byla nepřetržitě celkem 9 let. Ale mezitím jsem stále něco dělala, pracovala, angažovala se v komunální politice, studovala, udělala si zdravotnický kurz. Péče o naše děti mne vždy bavila, byla i bude pro mne na prvním místě. Nestydím se ale za to, že seberealizaci jsem vždy hledala někde jinde. Takže tvrdý náraz to nebyl. Nyní již rok pracuji jako redaktorka společenského a zdůrazňuji nebulvárního měsíčníku, který nabízí výhradně pozitivní témata o zajímavých osobnostech a událostech České republiky. Kromě redaktorské práce se starám také o veškeré procesy vydávání periodika a chod redakce. Je to práce náročná, ale psaní pozitivně laděných textů je ideální možností mé seberealizace.

V čem je Váš muž vzorem pro Vaše děti a jaké hodnoty jim společně předáváte?

Myslím si, že manžel je pro naše děti vzorem pracovitosti, houževnatosti a cílevědomosti. Já k tomu snad přidávám také důslednost a pečlivost. To vše Kuba, Matouš i Mariánka pociťují asi nejvíce když se učí, dělají si domácí úkoly, nebo uklízí hračky. Snažíme se je ale také učit zodpovědnosti za své činy a rozhodnutí. Každé dítě toho za své dětství napáchá dost špatného, ale přiznat se k tomu vyžaduje zodpovědnost a odvahu. Nejdůležitější je ale pro mne i manžela ohleduplnost a všímavost vůči lidem kolem nás. Pokud se někomu něco stane, snažíme se všemožně pomoci, a to už nyní aplikují ve svých životech naše děti. Když se při fotbalovém zápase někdo zraní, naši kluci vždy přispěchají na pomoc.