Vystudovala mezinárodní obchod na pražské VŠE a metody odstraňování chudoby na prestižním nizozemském Institutu sociálních studií. Život v rozvojových zemích poznala Lenka Dobias Černá na vlastní kůži, když žila dva roky v Ugandě, kde založila a vedla program Adopce na dálku. Od roku 2012 působí jako nezávislá konzultantka a lektorka. Díky své práci často cestuje do rozvojových zemí.
„V oblasti rozvojové spolupráce působím skoro 20 let. Má práce je velmi rozmanitá a mám možnost poznat život v těchto oblastech na vlastní oči,“ vypráví Lenka. Většinu zakázek dostává od neziskových organizací nebo firem, které si přejí s neziskovými organizacemi spolupracovat. „Letos jsem např. hodnotila velký kanadský projekt pomáhající matkám a dětem v Barmě a Kambodži. Vyžadovalo to 3 týdny na vesnicích a několik týdnů psaní z domácí kanceláře,“ dodává.
Hlavním účelem všech zakázek je umožnit konkrétním lidem realizovat svůj talent a potenciál. „Adopce na dálku umožňují dětem vystudovat a získat dovednosti pro budoucí povolání. Fairtrade zase dává farmářům možnost pěstovat své plodiny, získat za ně slušnou cenu a uživit své rodiny. Práce pro indického dirigenta umožňuje realizovat jeho obrovský talent, z čehož mají radost nejen čeští milovníci hudby,“ vypočítává Lenka své hlavní aktivity.
Občas přijde nečekaný bonus radosti. „Nedávno mi napsala dívka z Ugandy, kterou jsem v roce 2001 registrovala do projektu Adopce na dálku. Psala, že se jí splnil sen stát se učitelkou na technické škole. Že svou práci dělá dobře, a že je v učitelském sboru jedinou ženou. Tyto okamžiky mě utvrzují v tom, že mé projekty mají smysl,“ říká s nadšením.
Lenka navštěvuje především vesnické oblasti v Ugandě, Rwandě, Etiopii, Indii a mnoha dalších. „Jedná se o naprosto rozlišné kultury, co se týká přístupu k ženám. Vidím spíše silné ženy, které tvrdě pracují, ať už v domácnosti, nebo na políčku, provozují drobné živnosti a snaží se ze všech sil sehnat prostředky na školné pro své děti,“ popisuje Lenka nelehký život tamních žen.
Někde ženy čelí tlaku rodiny vdát se a žít v domě manžela, kde jsou pod nadvládou tchyně – to běžné např. na vesnicích v Indii. Domácí násilí je běžné všude. Např. v Kambodži jsou ženy relativně samostatné a svobodné, člověk je vidí, jak si to frčí vesnicí na vlastní motorce. I tam je ale na venkově život tvrdý a často jim chybí dostupnost prenatální péče a výběr jídla pro děti. Matky třeba ví, že by měly dětem dávat ovoce a zeleninu, ale nemají na to peníze. „Projekt, na kterém jsem pracovala, jim pomáhal zakládat malé zahrádky hned u domu, a učil, jak pěstovat zeleninu i během suchého období,“ vysvětluje.
„Od té doby, co mám sama dceru Lucinku, tak si všímám toho, jak se ženy jiných kultur starají o děti. Při poslední pracovní cestě v Barmě mě zaujalo, že ženy přišly na dvouhodinové setkání se svými miminky jen tak, bez ničeho. U nás má člověk narvaný kočárek svačinkami, plínkami, hračkami atd… a ony jen tak vzaly dítě do náručí a šly. Navíc děti byly během rozhovorů neskutečně hodné,“ dodává.
Ze všech zemí má Lenka nejraději Ugandu, ve které strávila dva roky života. V průběhu patnácti let navštívila minimálně 65 zemí, většinou se však jednalo o chudé oblasti, které jsou pro turisty nezajímavé.
