Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

avatar
Kristina|ŽENA s.r.o.
Vloženo 26. 9. 2018
Líbí se mi

Krkavčí matka Veronika Hurdová o unschoolingu, zdravém stravování a čerpání energie z lesa

avatar
Kristina|ŽENA s.r.o.
Vloženo 26. 9. 2018
Líbí se mi
Krkavčí matka Veronika Hurdová o unschoolingu, zdravém stravování a čerpání energie z lesa

Krkavčí matka Veronika Hurdová o unschoolingu, zdravém stravování a čerpání energie z lesa

Veronika Hurdová je známá pod pseudonymem Krkavčí matka, pod kterým začala před lety blogovat. Jako kravčí matka se ale rozhodně nechová, své děti vychovává po smrti manžela sama a dává jim tolik volnosti, kolik potřebují. Děti má v domácím vzdělávání a čtyři měsíce z roku s nimi tráví v zahraničí. Sama Veronika říká: "Dávám dětem hodně zodpovědnosti a zároveň v ně vkládám důvěru, že to zvládnou. V diskuzi je beru jako rovnocenné partnery a nevnucuju jim za každou cenu svůj názor jen proto, že jsem starší."

Jste matkou tří dětí a snažíte se je vychovávat svobodně, bez limitů, které nám diktuje společnost a školské systémy. Můžete popsat, co všechno děláte „jinak než by se mělo“?

Nejsem žádný rebel ani kverulant. Jinak, než by se mělo, nedělám asi nic. Jsou spíš věci, které dělám jinak než většina lidí. Ale není v tom žádný vzdor nebo následování nějakých "příruček pro alternativce". Osahávám si život a zjišťuju, co mi vyhovuje. To, že je to často v rozporu s mainstreamem, je hádám kusem díl náhody a kusem toho, že naše doba je v mnoha ohledech divná, absurdní a odkloněná od člověčenství.

Narazila jste na systémové bariéry, přes které nevede cesta?

Jediná systémová bariéra, která mě napadá, je nemožnost legálně provozovat v České republice unschooling, čili sebeřízené vzdělávání, kdy si dítě rozhoduje co, kdy, jakým způsobem a od koho se bude učit. Cestičky jak to obejít částečně existují, ale já jsem spíš zastánce systémových změn než šedé zóny. Snažím se k tomu svým psaním přispívat, ale cítím, že to téma vzdělávání je hodně bolavé. Každý na něj má názor a hodně lidí si jakýkoli jiný názor bere osobně, protože mu to útočí na jeho jistoty, přesvědčení, způsob, jakým žije.

Unschooling samozřejmě není cesta pro všechny, ale za tu možnost pro těch pár rodin, které o tuhle cestu stojí, bych byla neskonale ráda. Mám pocit, že je to způsob, jakým se učí malé děti a jakým se učí dospělí po opuštění školy. Když jste obklopeni dostatečně motivujícím prostředím, máte touhu se učit sami a sami hledáte cesty, jak se to naučit. Dává vám to smysl, protože si sami stanovíte cíl. Při učení jste rychlí a efektivní. Nebojíte se dělat chyby. Děláte to pro sebe, ne pro hodnocení zvnějšku. Nesoutěžíte, ale spolupracujete. Ta krása svobody ve vzdělávání je v tom, že se učíte hledat vlastní hnací motory a vydáváte se po cestičkách, které vás táhnou, nikoli po těch, které vám někdo určí jako "nejlepší".

Dokud ale bude existovat rámcový vzdělávací program, který je nyní pro studium směrodatný, tento přístup není možný.


S dětmi podnikáte delší cesty do zahraničí, jak tedy řešíte vzdělávání?


U dvou mladších dětí zatím nemusím řešit nic, protože se na ně nevztahuje povinnost školní docházky. Nejstarší dcera je nyní prvňák a je zapsaná na domácím vzdělávání. Setkala jsem se s názory, že děti nebudou připravené na "skutečný svět tam venku" a že jim bude chybět kolektiv. Ale já osobně si myslím, že je naopak dost divné děti ze společnosti vyjmout, zavřít je na devět a více let do naprosto nepřirozeného prostředí, kde jsou v kolektivu jen se svými vrstevníky, a pak je vyplivnout zpátky do reálného světa. Neříkám, že když někdo dává děti do školy, že je to špatně a nemám potřebu se proti tomu vymezovat. Ať si každý dělá, jak uzná za vhodné. Jen se zamýšlím nad logikou té argumentace lidí, kteří mají potřebu se vymezovat proti mé cestě.

Další věc, na které vám záleží je zdravé stravování. Souhlasíte s Margit Slimákovou, že je to celé o kvalitních surovinách, nebo jste došla ještě dále a jste například vegetariánka, nebo veganka?

V jídle jsem poměrně zásadová. Ne že by moje děti nikdy v životě neměly bonbón, ale domů to prostě nekupuju. V tomhle cítím, že moje důvěra v děti ještě pokulhává. Možná že by si nakonec samy našly cestu k brokolici, když by měly na výběr mezi ní a bonbóny... Ale já prostě nevidím důvod, proč to zkoušet. Zvlášť když ze závislosti na nezdravém jídle je dost těžké se vyhrabat. A to nemluvím o trvalých zdravotních následcích, které můžou vzniknout už v dětství. Vždyť dobrého, zdravého jídla je tolik! Nemám pocit, že bych své děti okrádala o dětství.

Ještě jsem nenašla nic, v čem bych se s Margit Slimákovou v názorech na výživu rozcházela. Je to vlastně strašně jednoduché - jíte jen pestrou paletu základních surovin v dobré kvalitě. Vaříte doma, nekupujete polotovary. Často lidé říkají, že tohle bio-eko stravování je drahé. Já ale týdně utratím za potraviny cca 1500-1700 Kč. To je 50-60 Kč na hlavu na den.

Já osobně jsem už několik let vegetariánka, ale stalo se to tak nějak postupně. Po masu mně bolelo břicho, tak jsem ho začala omezovat, až jsem ho najednou nejedla vůbec. Postupně se k tomu přidal důvod etický a ekologický.

Jak vaříte dětem? Co jedí a co z „nezdravých junk food“ nikdy neochutnaly?

V kuchyni trávím docela hodně času. Je fajn, že děti pomáhají. Ne vždycky, ale tak jednou dvakrát za den se ke mně některé z nich připojí. K snídani vaříme domácí kaše, pečeme musli, ke svačinám mají děti ovoce, zeleninu, vajíčka, chleba, který čím dál častěji peču doma. Pořád klíčíme nějaké zrní, namáčíme ořechy. Ráda peču, takže tak dvakrát do týdne máme nějaký koláč. K obědu dělám nejčastěji jídla z jednoho hrnce, kde je spousta luštěnin a obilovin, zeleniny, nebo děláme takové skládané misky kde je pečená zelenina a spousta dalších dobrot. No a pak těstoviny s různými omáčkami a pesty. K večeři bývá chléb, sýry, vajíčko a kupa salátu. Ale třeba teď v létě měly děti skoro každý den zmrzlinu.


A co děti z junk foodu nikdy neochutnaly? Asi nic. Já jim to nezakazuju, když někde jsme. Jen prostě hlídám, aby se to nestalo standardem i u nás doma.

Děti vychováváte sama a zároveň jste se z blogerky stala spisovatelkou, jezdíte přednášet na besedy atd. co byste chtěla dělat dál? Vyhovuje vám život, kde se z vaší záliby stala práce? Uživí to čtyřčlennou rodinu?

Momentálně nás moje práce bez problémů uživí. Považuju to za obrovské štěstí, že můžu dělat, co mě právě baví. Jak to ale bude vypadat za pár let, nedokážu odhadnout. Jako pozitivní zlom ve svém životě vnímám to, že už na své práci nelpím. Ne, že bych ji nedělala ráda, ale prostě kdybych se zítra probudila a někdo by mi řekl, že všechno, co jsem kdy napsala, je spálené a smazané, tak mi to neublíží. Prostě bych se jen zvedla a šla dělat něco jiného. Je to obrovská úleva vědět, že až mě to přestane bavit nebo až to čtenáře přestane bavit, tak můžu jít okopávat mrkev a pořád to budu já.

Poté co jste při třetím těhotenství tragicky přišla o manžela, přežila nejhorších pár měsíců, porodila zdravého syna Janka, jste se po nějaké době rozhodla o smrti mluvit veřejně. Pomáhalo Vám to toto těžké období překonávat?

Při zpracovávání zármutku mi pomáhalo mluvit o tom se svými blízkými, určitě ne s novináři. K rozhodnutí mluvit na veřejnosti mě vedla jiná motivace - chtěla jsem skrz sebe přinést pohled na smrt, který v naší společnosti není úplně obvyklý. Chvíli mi ale trvalo, než mi došlo, že lidi z médií nezajímá ani tak téma smrti jako spíš můj příběh. Z médií jsem se pak na nějaký čas stáhla a místo toho se pustila do vlastní knihy.


Kniha Moje milá smrti vyšla po roce od smrti vašeho milovaného muže, jsou v ní ale nejen bolesti a zármutek, ale především jakési poselství o sebepoznání a štěstí. Proč jste se rozhodla o smrti psát a mluvit a jak může být člověk šťastný, když se mu stane taková tragédie?

Největší impuls byl takový kratičký záblesk, ve kterém se mi knížka zjevila. Nevím, jak líp to popsat. Prostě jsem ji najednou viděla úplně celou a se všemi detaily a věděla jsem, že ji musím napsat.

Když ale budu mluvit o racionální motivaci, tak mým cílem bylo přinést smrt zpátky do našich životů. Zastrkali jsme ji někam do skříní a děláme, že neexistuje. Chtěla jsem ukázat, že když tu skříň otevřeme a posadíme smrt na čestné místo k našim stolům, začnou se v našem životě dít krásné věci. Byla jsem přesvědčená, že píšu knížku o smrti. Nyní, po roce od jejího vydání a deseti tisících prodaných výtisků jsem ale díky reakcím čtenářů přesvědčená, že ta knížka je spíš o životě.

Jak se vaše děti vyrovnaly se smrtí tatínka? 

Tak, že se od nich každý den mám co učit. I dneska, skoro tři roky od Honzovy smrti. I dneska, když jsem o třicet let starší než ony. Jsou to takoví mí malí zenoví mistři.

Kde vy, Veroniko berete všechnu tu sílu a energii?

Já nemám pocit, že by si člověk musel energii odněkud "brát". Ona tu všude je. Stačí jen vyndat ze sebe všechny špunty a sundat si všechny štíty a masky, které na sobě nosíme. Pak se nabíjíme sami, aniž bychom o to usilovali. Ale jestli se ptáte na můj všelék, který mi v tomhle sundavání a odšpuntovávání pomáhá, tak je to legračně jednoduché - vypnu se z virtuálního světa a jdu do lesa.

 

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
avatar
TerezaZlin 13. 2. 2019

Zajímavý článek.

Odpovědět
avatar
lemur 13. 2. 2019

Zajímavý článek.

Odpovědět
avatar
Lucie Nova 10. 12. 2018

velký obdiv a hodně silná žena

Odpovědět
avatar
Toša 8. 11. 2018

mám tři kluky, dva z nich jsou na hlavu, ale náš život miluju a užívàme si ho. Manžel je teď zrovna za pár šušňů na měsíc a půl v Číně a pořád někam takhle cestuje, ale prostě je tu - je to v pohodě... krkavčí matku sleduji delší dobu, je skvělá, držím palec i dál

Odpovědět
avatar
Kristina|ŽENA s.r.o. 9. 11. 2018

statečná a úžasná!

avatar
gustawka 13. 10. 2018

krásný článek

Odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

1
žena na začátku (naše Eva)
3.
rok startujeme v novém
10
regionálních Pracoven ŽENY s.r.o.
3 000
žen v průměru na jedné akci v OC
84 192
registrovaných inspirativních žen
2 922
testovaných produktů
43 290
odeslaných produktů
165 073
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.