Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

avatar
Lucie Janotová
Vloženo 2. 5. 2021
Líbí se mi

Je obrovský rozdíl mezi slyšením a porozuměním. Tento rozdíl si málokdo uvědomuje a chápe. A přitom vystihuje mnohé, říká neslyšící Kristýna

avatar
Lucie Janotová
Vloženo 2. 5. 2021
Líbí se mi
Je obrovský rozdíl mezi slyšením a porozuměním. Tento rozdíl si málokdo uvědomuje a chápe. A přitom vystihuje mnohé, říká neslyšící Kristýna

Je obrovský rozdíl mezi slyšením a porozuměním. Tento rozdíl si málokdo uvědomuje a chápe. A přitom vystihuje mnohé, říká neslyšící Kristýna

Kristýna je neslyšící. Má diagnostikovanou oboustrannou praktickou hluchotu. Ve svém životě se dostala k vysněné práci ve speciálním školství, působí také v organizaci Tichý svět, která se snaží ulehčovat život neslyšícím. Tichý svět, o. p. s. nabízí sociální služby a Tichou linku, tlumočení a přepis online, a to zdarma a 24 hodin denně. Organizace Tichý svět – chráněná pracoviště zaměstnává neslyšící v Tiché kavárně v Praze, v Tiché cukrárně, Tichých zprávách, kurzech znakového jazyka nebo v Tiché jehle. Momentálně je možné je podpořit v rámci sbírky Pomozte nám udržet pracovní místa pro neslyšící na portálu Donio. Kristýna pracuje jako editorka v Tichých zprávách, jediném internetovém zpravodajství v českém znakovém jazyce u nás. Když zrovna nepracuje, ráda podniká výlety nebo pěší poutě, třeba po Itálii nebo Španělsku. Jestli se chcete o Kristýně dozvědět ještě trochu víc, pusťte si film Jana Vlčka s názvem ne:ticho. Řídí se mottem: We accept the love we think we deserve.

Kristýno, Ty jsi jediná neslyšící ve vaší rodině. Pamatuješ si, jaké pro Tvou rodinu bylo toto zjištění?

To, že jsem neslyšící, se zjistilo v mých 3 letech. Bylo to pravděpodobně zapříčiněno inkompatibilitou krve mých rodičů. Pocházím z rozvedené rodiny, a tak moje máma byla na to všechno sama. Byla to pro ni pochopitelně náročná situace. Nedovedu si představit, jak se musela cítit, když to zjistila. Bez partnera nebo rodinné podpory se takové situace vždy jeví horší. Z jejího vyprávění vím, že to obrečela, protože nevěděla, jak mi může pomoci. Nedokázala ani pochopit velikost a vážnost mé sluchové ztráty. Máte neslyšící dceru je přece tak abstraktní tvrzení pro toho, kdo nemá zkušenost s neslyšícími. Když se lékařů ptala, jak moc (ne)slyším, odpověděli ji, že slyším tak, jako by si zacpala uši. V této době ani nefungovala mutlidisciplinární práce jednotlivých podpůrných organizací a expertů, jak funguje nyní. Nebylo se kam obrátit. Ale moje máma se s tím poprala bravurně a dala mi tu nejexkluzivnější péči, jakou jsem mohla dostat. Podle mě je důkazem toho, že se dá vše zvládnout a že mnohdy přítomnost všemožných externích podpor je na škodu. Všechnu zodpovědnost přenášíte pak na druhé a očekáváte zázraky. Ale zázraky se dějí právě díky té mravenčí a každodenní práci, doma. 

Jaké bylo Tvé dětství? Vídala ses i s neslyšícími dětmi?

Moje dětství bylo divoké. Byla jsem hyperaktivní a společenské dítě, máma mě musela mít skoro na vodítku. Chodila jsem do jeslí a standardní školky, po zjištění sluchové vady jsem začala chodit do speciální mateřské školy pro děti se sluchovým postižením a to bylo pro mou mámu velká úleva. Učitelky totiž věděly, jak se mnou zacházet s ohledem na můj sluchový handicap. Nebyla jsem tam nálepkována jako „to neslyšící dítě“. Byla jsem jedno z mnoha neslyšících dětí, které mohlo rozvíjet své kompetence bez nějakých očekáváních od učitelek, které postrádají znalosti o výchově neslyšících dětí. Protože jsem panelákové dítě, veškerý volný čas jsem trávila venku na sídlišti se sousedními dětmi, s nimiž jsem měla intenzivní přátelství po dobu celého dětství a puberty. Jsem za to vděčná, protože vím, že oni byli kvalitními formovateli mého sebepojetí. Díky nim jsem se naučila být sebevědomá a komunikačně zdatná. 

S neslyšícími dětmi jsem se potkala poprvé až v mateřské školce pro neslyšící a nijak zásadně mě to neovlivnilo. Brala jsem všechny světy jako jeden svět a snažila se o to moje máma. Každé léto jsem byla poslána na dva tábory – jeden pro neslyšící, druhý pro běžné děti. A z obou jsem byla nadšená naprosto stejně. O tom, že existuje nějaký neslyšící svět, respektive neslyšící s velkým N, jsem si uvědomila o dost později.

Jak ses cítila v době dospívání přijímaná svými spolužáky, kamarády nebo i cizími lidmi? Máš nějaké dobré či naopak špatné zážitky, kterou souvisí s Tvou ztrátou sluchu?

Svou odlišností jsem se nijak extrémně nezabývala. Odmala jsem byla v obou světech, převážně se slyšícími. Povinná školní docházka byla mezi neslyšícími, tam jsem nemusela řešit, jaká jsem. Ale vybavuji si na poslední ročník na ZŠ, kdy jsme se museli rozhodnout, na jakou střední školu půjdeme a já automaticky a paradoxně zvolila gymnázium pro neslyšící v Praze. Jako bych po dobu školní docházky nabyla dojmu, že tento svět je pro mě víc čitelný, komfortní, bezproblémový a já nemusím v něm řešit nic víc. Moje maminka byla proti a chtěla, abych byla integrovaná. Chtě nechtě jsem se dostala na běžné gymnázium, což bylo samozřejmě nejlepší rozhodnutí.

Až v době studií na gymnáziu jsem se mnohem více zabývala sama se sebou a je to logické. Už jsem nebyla dítě, které ignoruje něčí pohledy nebo je zabrané do svého světa. A začala si více všímat toho, jak mě ostatní vnímají. A záleželo mi na tom, jak mě ostatní vnímají. Přece jen dítě se sluchovým postižením je více roztomilé než dívka nebo žena se sluchovým postižením. Lidé si na vás zkrátka víc dovolí. Ale protože jsem sama výrazná, dominantní osobnost, která nemá problém říct svůj názor na rovinu nebo distancovat se od lidí, kteří mi škodí, pak si tito lidé ke mně moc nedovolí. A pokud ano, tak já jim to neumožním v dlouhodobém měřítku. Možná i to je důvod, proč jsem regulérní šikanu nikdy nezažila. Snad nějaké náznaky, které byly zavčas vyřešeny a i tyto náznaky jsem velmi rychle „vydeletovala“ v mojí paměti. Smířila jsem se brzy s tím, že tento svět patří slyšícím a že se s těmito situacemi budu celoživotně setkávat.

Pamatuji si ale na jednu nepříjemnou situaci. Bylo mi tuším 16 let, jela jsem tramvají a měla sepnuté vlasy. Byly vidět sluchadla. Ke mně přišla skupinka cca 12 letých dětí a začaly řešit moje sluchadla. Nahlas a přes celou tramvaj. Cítila jsem se naprosto ponížená a ne hodná mít sepnuté vlasy, a od té doby jsem měla vlasy pouze rozpuštěné. Okolí si často myslelo, že je to moje jakási záměrná značka osobnosti – Kristýna = rozpuštěné vlasy. Ale málokdo věděl reálnou příčinu. Sepnuté vlasy miluji a nosím je v poslední době bez obav i díky tomu, že mám neviditelná sluchátka a také proto, že v současnosti každý poslouchá hudbu, díky čemuž tolik nevynikám. Ale stále si dávám velký pozor na to, kde a jak stojím. Je to už v hlavě. Veřejnému ponížení se prostě dobrovolně vystavovat nechci.

Jaké pro Tebe bylo po studiu vysoké školy hledat práci? Promítlo se v tom nějak to, že jsi neslyšící? Ať už pozitivně nebo negativně?

Nevybavuji si nějakou speciálně negativní zkušenost s hledáním práce či brigády. Mám velkou výhodu v tom, že na mě sluchové postižení není poznat, mám dobré komunikační schopnosti, rozumím psané češtině, moje slovní zásoba je široká, dokážu telefonovat v případě potřeby. Vždy jsem se dostala tam, kam jsem chtěla. Dokonce jsem dlouhou dobu pracovala jako baristka a komunikovala s lidmi za barem. Nebo jsem dělala hostesku, naprosto bezproblémově. 

Pravdou je, že s mým sluchovým postižením je omezená nabídka pracovních možností. Ve spoustě povoláních je telefonická komunikace naprostou samozřejmostí. Nyní je trendy pracovat v marketingu a mně by to i bavilo, ale já si to nemůžu dovolit. Vyžaduje to výborné komunikační schopnosti přes telefon a také neustálou sociální akci s různými lidmi.

Když jsem sháněla v Praze pracovní místo v nějaké škole, tak běžným školám nevadilo, že mám sluchové postižení, naopak byli překvapeni, že ho mám a nevnímali to jako překážku. Brali mě všemi deseti všude. Ale pravdou je, že já opravdu matu lidi. Mám sice závažné sluchové postižení, ale chovám se jako slyšící. 

Své sluchové postižení ve většině případech nezmiňuji ve svém CV. Lidé častokrát nemají osobní zkušenost s neslyšícími a já chci právě ukázat lidem, že neslyšící jsou tak silně diverzifikovanou skupinou, že nelze jasně definovat, kdo je neslyšící. Každý je neslyšící svým způsobem. A já třeba můžu být pro daného zaměstnavatele ideální adept, zatímco jiný neslyšící nikoliv. Tohle je třeba si uvědomit a tohle si domnívám se spousta zaměstnavatelů neuvědomuje.

Nicméně jsem častokrát záměrně neodeslala CV tam, kam jsem chtěla, protože jsem se předem podceňovala. Říkala jsem si, že mě určitě nevezmou kvůli sluchovému postižení. Takže v mém případě je to hlavně boj s mým sebevědomím, které sice mám, ale zas na druhou stranu se nechci vystavovat odmítnutí kvůli postižení, protože vím, že bych se s tím nějakou (i dlouhou) dobu trápila. 

Jaká byla Tvoje osobní cesta v přijetí toho, že jsi neslyšící? Podělila by ses o nějaký zážitek nebo myšlenku? 

Proces akceptace sluchového postižení je celoživotní, ale já bych řekla, že ho mám tak v 90% ukončený. Jsem s tím naprosto ztotožněna a to proto, že to mám odmala. A také díky tomu, s kým jsem se setkávala po dobu celého dětství a puberty. Zbylých 10% bude navždy nevyplněných, protože žiju ve světě, kde je normální slyšet a pořád se budu setkávat s malými či velkými bariérami. S tímto jsem smířena také. 

Síla člověka bude pokaždé taková, jak se on sám rozhodne být silný. Já to mám z velké části dané vlastnostmi typickými pro můj zvěrokruh. Naučila jsem se stavět sebe sama na první místo a nebrat mínění ostatních jako pro mě platnou pravdu. Dávám si pozor na to, komu věnuji svůj čas a osobní prostor a snad díky tomu selektovanému sociálnímu okruhu se mi daří být sebevědomou osobností. Zároveň ale usiluji o propojení se s lidmi z různých sfér a vrstev, protože každý z nás žije různé životy. Tato propojení mi dávají pro mě potřebný nadhled a taky to zvyšuje mou pokoru. K sobě samé a k mému sluchovému postižení. 

Nejvíce bytostně jsem sluchové postižení vnímala asi jen v kontextu partnerských vztahů. Vždy mi bylo bližší mít vztah se slyšícím partnerem. A za svůj život jsem se potkala s pár muži, pro které bylo sluchové postižení nepřijatelné, díky čemuž jsem se dostala opět do jistého kruhu vyrovnávání se s postižením. 

Co považuješ za důležité, aby slyšící veřejnost o neslyšících věděla? Jaký by měl být podle Tebe nějaký vstřícný krok společnosti k neslyšícím? Co by potřebovali?

Jsme natolik diverzifikovanou skupinou, že není možné, abyste si udělali jednotný názor o neslyšících. Negeneralizujte. Pokud to jde, zkuste být v úzkém kontaktu alespoň s jedním člověkem se sluchovým postižením a pochopíte jiný svět. Spousta mých přátel zná jen mě jakožto člověka se sluchovým postižením a dozvěděli se hromadu věcí, které by jim za normálních okolností nedošly. Odkryje vám to opravdu mnohé. A naučíte se např. tolik podstatnou vizuální komunikaci. Nemusíte znát znakový jazyk, ale dbejte na oční kontakt a pozorné naslouchání. To se jaksi z mezilidských konverzací v expresní době vytrácí. Dle mého naprosto zbytečně. 

Neslyšícím nestačí to, že jste jej přidali do nějaké skupiny. Neslyšící potřebují také přijetí a velmi dobře ucítí, když nejsou přijati v určité skupině. Stejně jako vy ucítíte, zda neslyšící má zájem se participovat ve vaší skupině. Musí se snažit obě strany a je možné, že ty snahy budou zejména v počátcích spolupráce nejednotné. Ale není možné, aby to pouze jedna strana všechno a celou dobu táhla. Je to skutečně tatáž situace, jako byste se setkali s nějakým cizincem. I tento vztah má svá specifika. 

Pro mě největší osvětovou mantrou, kterou říkám svému okolí, je věta: „je obrovský rozdíl mezi slyšením a porozuměním“, protože tento rozdíl si málokdo uvědomuje a chápe. A přitom vystihuje mnohé.  

Jaký je Tvůj životní sen?

Sen v souvislosti s neslyšícím světem jsou pro mě jednoznačně automatické simultánní titulky kdekoliv a kdykoliv. Snad se to jednou splní. Zjednodušilo by to život spoustě lidem a nejen nám, neslyšícím. Ráda bych konečně viděla české filmy s českými titulky.  

Kdyby se Ti mohlo splnit jedno přání, co by to bylo?

Zdravá a spokojená rodina. Moje. Ale i tvoje, její, jeho a vaše. Protože jedině pak může být spokojená komunita, stát, kontinent a vůbec celý svět. 

Foto: Daniela Haubertová (foto 1), Liliana Pham (foto 2), Karolína Cermanová (foto 3)

Autorka: Barbora Voráčová, rozhovor nebyl upraven, je autentickou výpovědí Kristýny

 

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
lemur
lemur 7. 5. 2021

Pěkný článek.

Odpovědět
Pawlii
Pawlii 5. 5. 2021

Ano, měli bychom se zamyslet nad tím jak komunikujeme, jakou dáváme pozornost člověku se kterým se bavíme.. Moje děti jsou mi v tom velkými učiteli - slyší, ale tu pozornost vyžadují a také ji dávají. Přeji krásný plnohodnotný život

Odpovědět
sipeji
sipeji 5. 5. 2021

Velmi silná žena, která je příkladem pro všechny.

Odpovědět
Milacek991
Milacek991 3. 5. 2021

Odpovědět
Kahomar
Kahomar 2. 5. 2021

moc krásné povídání, úžasná žena

Odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

3 887
testovaných produktů
101 421
registrovaných inspirativních žen
210 746
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.