Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

avatar
Lucie Janotová
Vloženo 28. 10. 2021
Líbí se mi

Bojuj, sračičko! je heslo, které používal můj děda pro sebe i pro členy rodiny, říká spisovatelka Bára Koubková

avatar
Lucie Janotová
Vloženo 28. 10. 2021
Líbí se mi
Bojuj, sračičko! je heslo, které používal můj děda pro sebe i pro členy rodiny, říká spisovatelka Bára Koubková

Bojuj, sračičko! je heslo, které používal můj děda pro sebe i pro členy rodiny, říká spisovatelka Bára Koubková

Bára Koubková je holka z Hluboký, ve které skoro nikdy nebydlela. Holka, co objevila v sobě sebelásku teprve nedávno. Holka, co strávila dva roky na střední v Saúdské Arábii. Holka, co pět let stoupala rychlostí nebeského blesku po kariérním žebříčku a na tom žebříčku zapomněla zdraví. Holka, co vypráví příběhy, jakoby se jí pod prsty narodily. Holka, co bojí se oslovit kluka na ulici, ale nebojí se napsat knížku v chatce bez elektřiny daleko od lidí uprostřed šumavského lesa. Holka, co odjela do Indie, aby pověděla příběh jedné holky z Hluboký, který je ale dost možná příběhem spousty z nás. Seznamte se! 

Jste žena, co ráda vypráví příběhy?

Určitě! Fascinují mě příběhy lidí, co potkávám, a pak ty příběhy ráda předávám dál. Kamarádka mě označuje za kronikářku, pozorovatelku. Přijde mi, že díky tomuhle mému pozorovatelskému zájmu žiji několik životů najednou. Můj a život všech těch mých kamarádů a lidí, kteří mi přijdou do cesty. A tím to je na příběhy děsně bohatý život, nebo ne? Třeba teď sedím v kavárně v Ománu, odpovídám na vaše otázky a vedle mě sedí mladý Ománec, popíjí kávu a z telefonu mu nahlas hraje arabská hudba, u které si nahlas pozpěvuje. To se přeci nedá nepředat dál, život si to po mě snad i žádá vám o tom mladém muži tady a teď povědět .  

Kdy vznikla první myšlenka, že chcete napsat knížku?

Vždycky jsem chtěla psát a psala, pro sebe a nejbližší. „Reálně“ jsem o vydání knížky začala přemýšlet při mé první návštěvě Indie. Ty zkušenosti byly tak silné a nevšední, že mě to začalo napadat více a více, až se z toho stal nějaký hmatatelnější záměr. Až po druhé návštěvě Indie jsem se k sepsání knížky však odhodlala.  

Knížka Bojuj, sračičko má sama o sobě dost netradiční název. Co vás k tomu názvu vedlo?

Napadla mě velká spousta názvů, ale ten úplně první nápad, tedy nazvat knihu Bojuj, sračičko!, nakonec nad každou jednou alternativou zvítězil. Bojuj, sračičko! je heslo, které používal můj děda pro sebe i pro členy rodiny. Tohle heslo měl ručně napsané na papíře a zarámované na stěně v pracovně. Můj děda byl v tomhle směru takový předchůdce motivačních koučů. To heslo znám od útlého dětství, prostě ke mně patří asi tak jako moje jméno. To, že je to vnímáno jako netradiční a pro některé možná i sprostý název, mi nevadí, on ten obsah je totiž taky takový netradiční a pro některé třeba i sprostý (smích). 

Za co v knížce vlastně bojujete?

Odpovím trochu oklikou. Do Indie si jedu pro dávku zdraví. S tím tam odjíždím. Přijíždím však s novou dávkou života, většího pochopení pro sebe a ostatní. Takže by se dalo říci že bojuji za život a držím se života zuby-nehty. O tom i to heslo „bojuj, sračičko“ je. Nenechat si ten život proklouznout mezi prsty, nepromrhat to, fakt ho využít. Mně se začalo žít ve vlastním těle hůře a hůře, a proto musela přijít ta Indie, to léčení, ten boj. 

Pro koho je knížka Bojuj, sračičko určená?

Já věřím, že se v tom najdou ženy cestovatelky, i ženy, co se cestovat bojí ale rády objevují, ženy, co potřebují změnu, ženy co se života nebojí, ženy, co potřebují inspiraci, někomu se upřímně zasmát (mně), ale taky jogínky, co se do toho indického světa ještě neodvážily. Knížka si zatím našla čtenáře každé dospělé věkové kategorie, což mě upřímně moc těší. Muži to čtou taky, ale jen tací, kteří se nebojí slova menstruace nebo frnda .   

Já vím, že je to těžké říci, ale co je vaší nejoblíbenější částí knihy?

Asi nejvíce mě baví zážitky spojené s Juli, německou ženou, která si jednoho dne sedla na moji postel v ašramské ubytovně a oznámila mi, že se spolu budeme hodně kamarádit. A taky se tak stalo. Juli je fascinující lidské stvoření a doteď mě hřeje na srdci fakt, že si mě tahle holka tenkrát vybrala. Díky ní jsem se toho hodně naučila o sobě, o ostatních, a taky se hodně nasmála. Chodila po ubytovně mezi věřícími Indkami nahoře bez, například. Dokonalý kontrast životních stylů. 

Ilustrace ke knížce vytvořila talentovaná Lucie Bax. Jak vaše spolupráce vznikla?

Lucie je moje bývalá kolegyně. Dělaly jsme spolu na kampaních pro klienty v reklamní agentuře. Je to kreativní duše a moc se mi líbí, jak a co tvoří. Oslovila jsem jí, Lucka si prošla texty z knížky a s nadšením na to kývla. Podpořila mě úplně nezištně, jako začínající autorku, a já jsem jí za to moc vděčná. Kromě Lucky mě podpořili další lidé, se kterými jsem dříve pracovala, a pro mě je to jen důkaz toho, že se vyplácí být slušný člověk. Byla jsem za dob spolupráce v reklamce slušná holka a oni si to pamatovali. Byla-li bych vostrá a kousavá kolegyně, určitě by to všechno bylo jinak . 

Máte za sebou skvělou kariéru a pět let jste na kariérním žebříčku stoupala rychlostí blesku. Sama ale přiznáváte, že na tom žebříčku jste zapomněla zdraví. Co vám roky v marketingu dali a vzali?

Roky v marketingu mi daly spoustu kontaktů, manažerské schopnosti, spousty zkušeností, krásných vzpomínek i projektů. Vzalo mi to velký kus zdraví. To je holt ta cena, kterou jsem zaplatila já. Nemyslím si, že je cesta do Indie a výpověď v práci jediné řešení, nicméně já jsem v tu chvíli jiné východisko neviděla. Byla to buď Indie a nebo velký zdravotní průser za dveřmi. Zvolila jsem Indii. Ženám kariéristkám proto vždycky budu připomínat vracet se k sobě, ptát se po vlastním středu a zdraví. Věřím, že když o tom píšu, někomu to pomůže. Někdo si ale taky tou situací bude muset projít, nezávisle na tom, kolikrát tady řeknu, že se tady hraje o zdraví. Jack Kerouac říkal, že si člověk má „projít vším. Pro někoho to prostě přesně tak platí, ať si píše Koubková co chce . 

Kdy jste vypozorovala, že vám není dobře po těle i po duši?

Dostávala jsem takové nešťastné zdravotní poslíčky, ale kdybych to měla k něčemu přirovnat, tak jsem je vnímala jako spam v emailové schránce. Dostali moji pozornost na chviličku a pak hned letěli do koše. Vůbec jsem to neřešila, vůbec se mě to jakoby netýkalo. Byly to záněty různého druhu, doktoři předepisovali antibiotika, velkou spoustou antibiotik, pak přišel třes v rukou, malé vyhoření které jsem vyřešila tím, že jsem si skočila na kapačku do Motola a tak dále. Ale já pořád pracovala, to je to, šla jsem po té kariéře. Zdraví nezdraví. Proto se to dál stupňovalo a to tak moc, že jsem ty zdravotní poslíčky už nemohla dál ignorovat a nezbylo mi než tu kariérní mašinérii zastavit a něco s tím konečně udělat. 

Nakonec jste svojí kariéru přerušila cestou do Indie. Jak na ní s odstupem času vzpomínáte?

Cesta do Indie byla skvělým rozhodnutím. Vzpomínám jenom v dobrém, s láskou a obrovským úsměvem na rtu. 

Dva roky jste také strávila studiem v Saudské Arábii. Co vám tato zkušenost do budoucna přinesla? 

Super angličtinu, kamarády, kteří jsou teď rozprostřeni po celé zeměkouli, a hlavně nové perspektivy. Zůstávat na jednom místě, v jedné komunitě lidí, s jednou bublinou názorů, je nebezpečné, ostatně to teď vidíme ve světě sociálních sítí. Dostat se do Arábie, kde je ten svět prožíván a vnímán úplně jinak, bylo pro moji mladou duši hodně eye-opening (mysl-otevírající). S každým člověkem, kterého potkáte a který nepatří do té vaší bubliny, máte šanci tu vaší bublinu trochu popraskat a nelpět na jednom vidění světa. Tohle je velký dar, který mi Arábie, potažmo cestování, dalo a dává dál.  

Co je na psaní pro vás nejtěžší, a co naopak nejlehčí?

Nejlehčí pro mě bylo ty věci zažívat, nejtěžší bylo se každý den donutit si k tomu psaní sednout (smích). 

Máte při psaní nějaký režim, nějaké rituály, které vám pomáhají? Kde jste napsala knížku Bojuj, sračičko? 

Napsala jsem zatím (!) jen jednu knížku, takže zatím nemám časem a zkušenostmi osvědčený spisovatelský režim. Když jsem však psala tuhle mojí knižní prvotinu, zavřela jsem se do osamocené chaty uprostřed Šumavy a psala tam. Každý den, od rána do té doby, dokud nezapadlo sluníčko. Chata neměla elektřinu ani tekoucí vodu, takže to celé bylo takové poctivé dobrodružství. Jelikož jsem se tam ale taky hodně bála, tak jsem se pak z téhle lesní romantiky stáhla do jiné chaty, kde byla voda, elektřina i lidé. Mnohem lepší prostředí, věřte mi. Knížku jsem pak dokončila u rodičů v Saudské Arábii. Zadání bylo však všude stejné - vstát a psát. Dělala jsem si však přestávky, spousty přestávek, tak moc se mi do toho někdy nechtělo, to přiznávám. 

Kdybyste svému dvacetiletému já dnes mohla dát nějakou radu, jaká by to byla?

Co by za mě měla slyšet každá dvacetiletá cácorka je: buď na sebe hodná, a pokud jsi na sebe už teď hodná, buď ještě o píď hodnější. To se pak projeví na tvém zdraví i ve vztazích. A to chceš .  

Máte nějaké životní motto?

Momentálně se mnou nejvíc rezonuje „stay the f*ck open“ (ve volném překladu „zůstávej za každou cenu otevřená“, tedy ať už se děje cokoli, něco dobrého to přinese, ale třeba to holt ještě nevidím, a proto to chce se jen tak před tou realitou nezavírat ale vydržet v té otevřenosti).

Foto: archiv

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
Mišel
Mišel 18. 11. 2021

“nelpět na jednom vidění světa” - to by mělo být tesáno do kamene

Odpovědět
ohnivázenaMagdalena
ohnivázenaMagdalena 1. 11. 2021

Zajímavý rozhovor.

Odpovědět
Svata
Svata 31. 10. 2021

Odpovědět
sipeji
sipeji 29. 10. 2021

Také se na knihu s velmi motivačním názvem moc těším.

Odpovědět
hudlenka
hudlenka 28. 10. 2021

paráda, díky za rozhovor i tip na knihu

Odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

3 887
testovaných produktů
102 491
registrovaných inspirativních žen
210 746
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.