Marcela dodává spoustu energie a síly už jen těmi písmenky a zároveň tímto také pomáhá lidem najít cestu k sobě samým. Vede je pomalými krůčky k pochopení, proč jsou tam, kde v tu danou chvíli mají být. Pomáhá uvědomit si, proč se nám opakují určité vzorce chování, proč se vrháme do stále stejných vztahů nebo proč nejsme spokojeni sami se sebou.
„Na cestu k sobě mě přivedlo uvědomění si, že si musím vybrat mezi plnohodnotným životem a živořením, které v tu chvíli dominovalo. Byla jsem člověkem závislým na druhých a jejich ocenění, povzbuzení a uznání, což se dlouhodobě ukázalo jako disfunkční. Nelze totiž po nikom chtít, aby se nějak choval a zaplnil vaše vlastní prázdno,“ začíná Marcela úvodními slovy popisovat svůj příběh.
Vždy se nám navenek zobrazuje to, co máme uvnitř. Nelze tedy vidět krásu, když je uvnitř bolest a ošklivost, zrovna jako nelze vidět zlo a faleš, když máme uvnitř hezky uklizeno a cítíme se příjemně. Vesmír funguje tak, že nám dává to, co naše nitro žádá. A pokud jsou to pesimistické a depresivní věci, vidíme totéž i „venku“. Vesmír nerozlišuje mezi dobrým a nedobrým přáním, on reaguje na naše myšlenky, které ve spojení s emocemi vytvářejí velkou přitažlivou silu a ladí se na stejné frekvence, jaké vycházejí z nás.
Formování člověka, jeho růst a práce na sobě je neustálý, vlastně doživotní proces. Na začátku musí přijít uvědomění, že chci něco změnit, pak přijde na řadu změna samotná. V každé životní fázi nastane krize, tudíž i na cestě za svým lepším JÁ občas zaváháme, dojdou síly, zpochybňujeme. Marcela souhlasí s Ekhartem Tollem, který říká, že osud není to, co k nám přichází. Osud si vytváříme tím, jak na vše přicházející zvenčí reagujeme, jaký postoj k událostem, lidem a věcem zaujímáme. My si tvoříme každičký okamžik, protože vždy máme možnost volby.
Tato žena ušla velký kus cesty od doby, kdy se k ní chovali nejbližší lidé doslova jako k rohožce. Jak sama přiznává: „Zpočátku, když jsem stála na rozhraní být, či nebýt, a to doslova, jsem nevěděla, jak dál. Život mi připadal jako naprostý zmar a prázdno. Vize krásné rodiny se hroutila a s ní i veškerá budoucnost. Odešla jsem i s dětmi do jiného bytu. Trvalo mi dva roky, než jsem se začala cítit lépe. Byly to dva roky živoření, než přišel totální pád. Po roce této fáze jsem si založila své stránky a začala psát články. Jak jinak než o sobě, anebo přesněji – pro sebe. A ejhle! Najednou se mé články začaly šířit a přicházely první ohlasy, jak moc druhým pomohly otevřít oči a uvědomit si, že také potřebují změnu, posun. To mě nabíjelo a dávalo další sílu konečně stát pevně na svých nohou. Moje vnitřní touha pomáhat se začala naplňovat. Z jedněch stránek vznikly další a s nimi i poradna. Samozřejmě cítím velké změny v nahlížení na sebe i na svět kolem, ale je to nekončící proces, skýtající zároveň veliké dobrodružství. Cesta k sobě je nádherným a objevným zážitkem.“
Všem, kteří se bojí jakýchkoli změn ve svém životě, vzkazuje:
„Nebojte se rozhodnutí začít žít jinak, než jste byli zvyklí. Tento návyk je jen a jen nastřádanými nefunkčními vzorci, jež vám brání vzít život do svých rukou. Někdy se místu, v němž spočíváte a bojíte se z něj vyjít, říká zóna pohodlí. Z té je nutné vystoupit, pokud cítíte, že vám není dobře a nejste naplněni něčím, co by vás bavilo a uspokojovalo. Smyslem života je cítit se dobře, jak se sebou sama, tak s druhými. Nic víc není ke spokojenému životu třeba.“
Marcelu najdete také tady:
