Cesta k miminku může být někdy hodně trnitá. Své o tom ví Silva, která dlouho věřila, že se jim s manželem Mírou podaří počít dítě přirozeně. „Už od začátku jsem tušila, že to nebude tak jednoduché. V 17-ti letech jsem podstoupila operaci, díky které jsem přišla o jeden vaječník a bohužel následoval další zákrok a odebrání druhého vejcovodu a části druhého vaječníku,“ popisuje svůj příběh Silva, kterou prakticky celý život sužuje endometrióza 4.tého stupně. Toto onemocnění ještě více „přiživovaly“ hormony určené ke stimulaci vaječníků.
Silva s Mírou se tedy obrátili na centrum asistované reprodukce, kde byl po dvou neúspěšných pokusech zjištěn ještě imunitní problém. Následovala léčba kortikoidy, díky které došlo k určitému zlepšení a třetímu pokusu IVF. Výsledek byl opět negativní. „Rozhodli jsme se pro darovaná vajíčka, ale k tomu nedošlo, protože Míra v té době vážně onemocněl,“ vzpomíná Silva na nelehké chvíle, které je však s manželem ještě více semkly.
Po Mírově uzdravení se rozhodli udělat krok, o kterém uvažovali už delší dobu – podat žádost o adopci. Cestu za početím vlastního dítěte ale nevzdávali. Proces schvalování adopce je poměrně zdlouhavý a náročný. „Využili jsme tuto dobu ještě k dalším pokusům IVF tentokrát s darovanými vajíčky. Jaká byla naše radost, když jsme poprvé v životě viděli pozitivní těhotenský test,“ říká Silva se slzami v očích.
Radost však netrvala dlouho, neboť po krátké době došlo ke spontánnímu potratu. A tato situace se opakovala i při druhém pokusu s darovanými vajíčky. V tu chvíli už nebyly finance ani síla na další umělé oplodnění a manželé se rozhodli počkat si na miminko z dětského domova.
„Podání žádosti o osvojení dítěte mě tehdy hodně nakoplo. Uvědomila jsem si, že nebudeme bezdětní a možná i díky tomu jsem ty následující dva potraty tak nějak zvládla bez toho, aniž bych se zhroutila. Obrovskou oporu jsem měla v manželovi, rodině a přátelích. Věřím, že to tak mělo být a miminko si k nám od začátku mělo najít jinou cestu,“ vypráví Silva.
Čas plynul. Uběhly dva roky od podání žádosti o adopci. „Díky všem těm procesům kolem IVF jsem si ani neuvědomila, jak to rychle uteklo. Bylo nám řečeno, že průměrná čekací lhůta trvá 3 roky. Tak to máme ještě tak rok čas, říkala jsem si. Psal se březen 2013 a já byla ponořená do práce. A do toho mi zavolala paní z krajského úřadu. Respektive nemohla se mi dovolat, tak zanechala hlasovou zprávu, že se mnou potřebuje nutně mluvit,“ pokračuje Silva ve svém emotivním příběhu.
Štěstí se konečně naklonilo čelem a Silva s Mírou si vyslechli tu nejkrásnější zprávu – budou mít miminko, konkrétně 3,5 měsíční nádhernou vlasatou holčičku. Oba se do ní zamilovali doslova na první pohled, už když ji spatřili na fotografii. A dnes je tomu neuvěřitelných 5 let, co jim Ellinka dělá jen a jen samou radost.
„Ellinka je to nejlepší, co nás v životě potkalo. Život s ní je nepopsatelný, báječný a naplněný. Je velmi společenská a kamarádská. Dlouho jsme zvažovali, zda bychom do adopce šli znovu. Nebyli jsme si jisti, zda druhé dítě zvládneme, a hlavně aby tím Ellinka nějak netrpěla. Ovšem ona sama přišla s tím, že by si moc přála sourozence. Tak jsme před třemi lety podali žádost o druhé dítě a už se nemůžeme dočkat, až nám opět zavolá paní z krajského úřadu s tou úžasnou zprávou,“ uzavírá Silva svůj příběh. A my držíme palce, aby ten „kouzelný“ telefon zazvonil co nejdříve.*heart**enzo*
