Lečo od taťušy

Letní sezóna je v plném proudu. Je čas na vaření letních chutných jídel. Jako třeba lečo.

Taťuša lečo miluje. Já také. Přípravu tohoto pokrmu přenechávám jemu, protože si sám vymyslel recept a pak ho na nás zkouší. Dělá ho do velkého hrnce, protože podezřele rychle mizí.

Množstí ingrediencí neznám, protože je do toho hrnce hází podle oka. Inu, chlap, nezatěžuje se maličkostmi. Přesto je výsledek vynikající.

Rajčata pěstujeme na zahrádce a mají úplně jinou chuť, než kupovaná v obchodě. Tento rok dostal i zvláštní druhy, takže se můžeme pyšnit rajčaty žlutými, rajčaty soudkovitými a rajčaty masitými. Poprvé na vlastní oči jsem spatřila rajčata černá, o kterých jsem dosud neměla ponětí.

Nejdříve na másle zpění cibuli a orestuje ji. To je vždy velké drama, protože cibule musí vonět a musí být dozlatova. Hrozně to prožívá, takže když není cibule správně orestovaná, tak má z toho trauma.

Pokud toto všechno vypukne, tak my všichni mizíme z kuchyně, abychom ho nerušiil v této bohulibé činnosti.

Pak tam přidá na kostky nakrájenou uzeninu a zasype sladkou paprikou. Pečlivě hlídá, aby se mu to nepřipálilo.

Postupně přidá na větší kousky nakrájenou papriku, sůl, pepř a vývar. Vše důkladně  zamíchá a raduje se z toho, jak se mu to pěkně vaří.

Asi po pěti minutách přidá nakrájená rajčata. Opět promíchá a přikryje pečlivě poklicí.

Lečo se dusí. Všichni chodíme okolo a chválíme tátu, jak umí hezky vařit a těšíme se na jídlo.

Perlička nakonec - smažená vajíčka na másle. Kdybych ho neměla, tak až do konce života tam sázím vejce jen tak. Takto je to daleko lepší a chutnější.

Lečo pojídáme s chlebem. U nás má velmi krátkou životnost, navíc je to zdravé a osvěžující.

Přeji hezké léto s lečem na talíři.