Dáváme ženám prostor, příležitosti a práci. Již 5 let!
3 211
Ludmila Bártíková
0 8 5
Otestováno Napsáno Inspirovaných
body: 499 / 499
body: 499 / 499
Příběh

Asi tak do svých třiceti jsem si žila vcelku bezstarostně. Co je to převzít odpovědnost do svých rukou, jsem pořádně poznala až s narozením prvního syna.

Když bylo synkovi rok a půl, pořídili jsme s partnerem byt a přišla žádost o ruku. Zasnoubení trvalo pouhé dva dny, když jsem musela spolknout velmi hořkou pilulku pravdy. Přišlo vystřízlivění a po 15 letech se můj vztah rozpadl. Zásnuby jsem zrušila.

Asi jen těžko bych mohla věřit slibu věrnosti do konce života, když jsem se právě dozvěděla, že vedle mého patnera lehávala (nejen) v době, kdy jsem byla v porodnici s prvním synem, atraktivní, chytrá a o dvanáct let mladší slečna. Jenže pár týdnů na to jsem zjistila, že jsem znovu těhotná.

A když jsem byla neústupná a trvala na rozchodu, začalo mi peklo, o kterém jsem do té doby čítala jen v tisku a na internetu a ještě jsem si myslela, že realita je přibarvená.

Můj život, který měl ještě před chvílí zcela jasný směr, se rázem scvrknul do návštěv psychologa, krizového centra, sociálky, výslechů na policii, psaní vyjdření k soudu, placení faktur za právní služby a soudních stání.

Místo přibírání jsem v těhotenství hubla. Ovládala mě nejistota, mučila jsem se těmi nejhoršími představami o budoucnosti své i dětí. V noci jsem nespala, brečela do polštáře, klepala se strachy a když už jsem usnula, měla jsem noční můry, ze kterých jsem se probouzela propocená a uplakaná.

Neměla jsem jistotu v ničem, ani v tom, jestli staršího syna uvidím zítra, za měsíc a nebo možná už nikdy. Ještě dnes, když si na tu dobu vzpomenu, mi naskakuje husí kůže a v očích mám slzy.

Dodnes řeším se synem jeho strachy z toho, že už mě nikdy neuvidí, pamatuje si věci, které by děti vůbec neměly prožívat. Naštěstí to spolu zvládáme a nejhorší už snad máme za sebou.

Čas plynul a já pořád neviděla světlo na konci tunelu. A aby toho nebylo málo, tak vážně onemocněl můj milovaný taťka. Diagnóza byla neúprosná - rakovina jícnu. Začal boj o život - chemoterapie, ozařování, operace.

Veškeré životní jistoty celé naší rodiny byly najednou ty tam. Dny ubíhaly neuvěřitelně rychle. Když se narodil druhý syn, doufala jsem, že se taťka uzdraví a situace s bývalým partnerem se uklidní. Jak moc jsem se v obojím mýlila.

Po několika událostech, díky kterým jsem si sáhla až na samé dno, jsem se nakonec rozhodla definitivně opustit Prahu a vrátit se zpátky do rodného města, kde jsem měla zázemí a podporu milující rodiny.

Bylo to to nejlepší rozhodnutí, které jsem mohla udělat, i když problémů mě to rozhodně nezbavilo. Když pak taťka umřel, přestala jsem věřit, že to ještě někdy bude fajn.

Ale, světe, div se, je!
Naučila jsem se i navzdory nepříznivému osudu prožívat štěstí. I přes to, že jsem o sobě mnohokrát pochybovala, jsem se dokázala zvednout a jít dál, protože jsem věděla, že vzdát to a zůstat stát na místě by bylo to nejhorší, co bych mohla udělat.

Dnes jsem znovu šťastná, i přestože se stále nacházím ve velké nejistotě. I tak ale děkuji životu za všechny ty špatné zkušenosti.

Dnes se mám opravdu ráda, žiju mnohem lepší a naplněnější život a především jsem si mockrát ověřila, že dokážu zvládnout víc, než jsem si dřív myslela. A proto k pořekadlu, že život je někdy pes, dodávám ještě: Bohudík!

Motto

Čím hlubší je dno, na které jsme klesli, tím větší bude štěstí, které nalezneme poté, co se od onoho dna odrazíme.

České Budějovice

Zúčastním se
ŽENY, KTERÉ INSPIRUJI (5)