Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

avatar
Lukáš Sodomka
Vloženo 16. 9. 2021
Líbí se mi

Pořád narážím na stejné debily…

avatar
Lukáš Sodomka
Vloženo 16. 9. 2021
Líbí se mi
Pořád narážím na stejné debily…

Pořád narážím na stejné debily…

Kolikrát už jsem tuhle, nebo podobnou větu slyšel? Pak následuje většinou řečnická otázka: Je něco se mnou? Ta je ale hlavou dotazující osoby okamžitě smetena ze stolu. Ne! Chlapi jsou prostě divní… Přišla jsem k vám, protože chci slyšet mužský pohled na to všechno. Kamarádky jsou fajn, ale jejich rady už všechny znám. Proč se mi ty věci s chlapy tak opakují?

Když se pustíme do práce, odkryjeme řadu věcí, které mohly být příčinou „nepovedených“ vztahů.  Pojďme se ale nyní zabývat případy, ve kterých hraje úlohu něco, co by se jedním slovem dalo nazvat zvyk. „Zvyk je železná košile“.  I to nám vštěpovali, když jsme byli malí. A tak jsme si zvykali. Například na to, že to, jak se ke mně chovají rodiče, je projevem pravé lásky. Ať to bylo jakkoli. A tady bývá zakopaný pejsek. Pejsek, který s námi roste až ve slušného hafana. Železná košile, která každým rokem těžkne.

Každý máme jinou míru tolerance toho, co sneseme

Někomu stačí, že si mu máma, když se pohádala s tátou vylívala srdce, v tu chvíli se dítě cítí jako rovnocenná bytost, parťák. Když se rodiče udobří, je zase dítě, které musí zase oba spiklence rodiče poslouchat. Celkem nic na tom není, že? Ale později to může způsobit nedůvěru ve vztahy, protože to dítě to nevědomky bralo, jako zradu. Může si vzít ten vzor a být pro zhrzené ženy vrbou a záchranářem/ záchranářkou, převozníkem… Také citové vydírání matek a jejich manipulace vůči dětem dělají do budoucna neuvěřitelnou paseku v sebevědomí lidí. A také se to nemusí zdát nikterak vážné. „Já pro tebe dělám tolik věcí a ty si ani pokojíček neuklidíš“. Naučíme se tak stále něčím někomu dokazovat naši lásku. Většinou tím, co po nás matka v takových chvílích chtěla. Ať už jde o to mít uklizeno, nebo že vše musí být na čas a na svém místě atd. Zkrátka sloužit něčím požadavkům a zasloužit si přízeň… Tak se naším projevem lásky k partnerovi stane služba. Často jsou to ale služby, o které on, či ona ani nestojí. Nestojí, protože má jinou košili. Dáváme partnerům to, co je námi považováno za lásku, za její naučené vyjádření. Nedáváme to, co jsme my a co v nitru sebe opravdu cítíme. Čistý cit. Je to překryto košilí, skrze kterou už ani sami sebe nevidíme, nevnímáme. Co tedy dáváme, když ne sebe? Mámu, tátu, paní učitelku a další osoby, které nás formovaly v to, co jsme nyní. Nejen, že dáváme dle zvyku. My si dle zvyku také partnery vybíráme. A často je to dle zvyku, který nám vštípil nejsilnější „ovlivňovatel“. Despotický otec, citově vydírající matka… „Já jsem měla dětství krásné“. Slyším, když se zeptám na začátku. Po čase to začne vyplouvat. No, máma mě hodně buzerovala. Hodně na mě řvala a musela jsem být vděčná… Táta byl fajn. Hádejte, jakého partnera může taková žena mít? Ano. Není nepodobný matce. Ona žena má pocit, že musí lásku dokazovat, zasloužit si ji, být hodná a dělat vše správně. Z partnera se stane matka. Z ženy poslušná holčička.

Ve výčtu případů můžeme pokračovat dál. Nebylo by jich zase tolik. Hodně se opakují. Samozřejmě mají své varianty, ale všechny mají společného jmenovatele, a to je slovo STEJNÝ. Nemůže to být jiné, dokud budeme my stejní, stejně nastavení. Pokud budeme nosit tu samou košili. Ve vztahu, ve kterém fungujeme na základě zvyků, si od začátku lžeme. A to hlavně proto, že máme milnou představu sami o sobě. Děláme to, na co jsme zvyklí, a to i vyhledáváme. To i dáváme. Po čase ale přijde jakési napětí uvnitř nás, najednou to není ono. A většinou, až když jsme úplně vyčerpaní si uvědomíme, co doopravdy nechceme. Pak přichází rozchody. Tím je vyřešeno. Nebo není? Není. Oklepu se a další scénář bude velmi podobný. Dokud si neuvědomíme, co opravdu chceme. A zde je na místě se zeptat, kdo to chce. Já v zajetí zvyků, nebo já, moje podstata. Já jednající jako opravdový já, ne jako mé naučené já.

Co s tím a jak?

Prozkoumáme spolu vaši těžkou, železnou košili a s díky ji odložíme. Zní to jednoduše, ale je to hodně práce. Samotná představa, nebo spíše uvědomění toho, že nevím, kdo jsem, jak bych jednala, kdybych jednala jako čistá já, je zpravidla hodně děsivá. A řadu lidí dokonce nepustí ani dál na cestu za sebepoznáním. Řadu lidí naopak na tuto cestu jejich touha doslova nakopne. Cesta za sebepoznáním je nezbytná pro každého, kdo chce žít SVŮJ život. Život v pravdě a za sebe. Jinak by například věta novomanželů „Já beru si Tebe“ byla velká lež hned od vzniku manželství. 

Foto: Shutterstock

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
sipeji
sipeji 17. 9. 2021

Ono je to tak že každý z nějakého důvodu přitahuje určité typy.

Odpovědět
hudlenka
hudlenka 16. 9. 2021

je to tak, neseme si s sebou do života vzor z rodiny...

Odpovědět
Kahomar
Kahomar 16. 9. 2021

Odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

3 887
testovaných produktů
101 423
registrovaných inspirativních žen
210 746
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.