Já běhám jen tak pro radost…
Původně jsem myslela, že napíšu strašně motivační článek o tom, jak jsem začala běhat a jak jsem se pak přihlásila na závod. Že vás tu budu zásobovat úžasnými radami, jak se stravovat před a po běhu. A nakonec vás oslním mými běžeckými úspěchy. Takových článků jsou ovšem na internetu mraky. Jenže to bych vám lhala. No nejen vám, ale taky hlavně sama sobě. Takže pokud čekáte, že se dozvíte, jak se stát běžcem, tak raději už nečtěte. Byla by to pro vás ztráta času. Tento článek ale bude o něčem jiném. O radosti.
Já zkrátka běhám z čisté radosti z běhu. Ano, i z běhu se můžete radovat. Taky bych tomu nevěřila, dokud jsem to nezažila na vlastní kůži. Já totiž běhám trošku jinak. Nehodlám trénovat na marathon a ani nemusím být první v cíli. Neuběhla jsem ani žádnou velkou vzdálenost. Pravda ovšem je, že tak jak to dělám, mne to baví. Mám spoustu kamarádek, které neběhají, protože kdysi vyběhly, ale začalo je bolet v boku, tak přestaly. Znám spoustu známých, kteří se přihlásili na závod, a když své vysněné mety dosáhli, přestali. Ale znám taky spoustu lidí, kteří dosahují stále vyšších cílů, a těm já fandím. Upřímně je obdivuji. Do dnes nechápu Keňany, jak můžou běžet tak rychle. A víte, proč jsou tak úspěšní? Protože běhají z radosti. No a možná taky trochu pro peníze.
No dobře, pojďme si nalít pohár čistého vína. Proč jsem začala běhat já? Protože jsem chtěla být sama. Sama se sebou. Kdo má rodinu, tak mne pochopí. Někdy prostě nestačí, že se zavřete sama do nějaké volné místnosti nebo jdete s kamarádkou na kávu. Já prostě chtěla být sama a přemýšlet si o různých věcech. Možná namítáte, jestli se dá při běhu vůbec přemýšlet? Věřte mi, dá. A co je nejdůležitější, domů se vždy vrátím s čistou hlavou. Já totiž zásadně běhám venku.
Začátky byly upřímně velmi těžké. Myslela jsem, že umřu. Říkala jsem si, kolik lidí běhá, na tom nemůže být nic těžkého. Skoro celý život jsem necvičila a ani neběhala. Zpočátku jsem kvůli operaci srdce nemohla a pak se z toho všeho stala jedna velká výmluva. Takže můj první výběh v životě se uskutečnil v mých 39 letech. Mám to dokonce zaznamenané v Endomundu. Nepočítám běhy, kdy jsem vyběhla z domu a za 5 minut se vrátila domů s tím, že běh pro mne není. Můj první skutečný běh se uskutečnil dne 22. února 2016. Šílené co? Jenže já vyběhla správně. Neudělala jsem totiž žádnou velkou chybu, kterou dělá řada lidí. Vyběhne velmi rychle. A jak rychle vyběhne, tak i skončí. Já si začala pěkně indiánským během. Střídání běhu a chůze. No a postupně jsem přidávala, až jednoho dne jsem běžela souvisle. Bez přestávky.
A víte proč mne to tak baví? Protože si běhám pro radost. Spousta sportovců radí, abychom běhali bez sluchátek, bez hudby. Já to nedokážu. Nemám hudbu puštěnou na plné pecky. Ona mne totiž motivuje k běhu. Udělám si vždycky playlist, tak aby mi vydržel po dobu celého běhu. No a já si dokonce během běhu zpívám. Někdy se stane, že někoho potkám a ten se na mne za to usměje. Říká se, že se má běhat tak, abyste byli schopní s někým vyprávět. Já si nevyprávím, já si zpívám. A věřte mi, někdy je to docela velký pěvecký i běžecký výkon, když například při písni od Queen „Somebody to love“ zpíváte sbor a běžíte do kopce.
Někdo nemá rád davy. Já upřímně taky moc ne. On je to docela jiný zážitek běžet s davem při závodech, než někde sama po lesní cestě. Můj první větší závod se uskutečnil v den mých 40 narozenin. Někdo je v tomto věku na vrcholu své běžecké kariéry, já byla na začátku. Rozhodla jsem se, že musím nějak takto ty své narozeniny oslavit a proč ne s běžeckým davem. Tomu říkám sakra velká párty. Ten den se běžel Adidas běh pro ženy, takže jsem se nakonec přihlásila. Přišlo mi to velmi symbolické.
K tomuto dni se váže spousta směšných historek. Začalo to už tím, když jsme se začaly řadit. Když jsem vyplňovala on-line formulář, vůbec mne nenapadlo, že tím, co tam vyplňuji, si určuji, do které kategorie běžců mne zařadí. Už nevím, co jsem tam vyplnila, ale stála jsem najednou mezi nejlepšími běžkyněmi v předu, a vím, že se tam mihla jedna Keňanka. Snažila jsem se vysvětlit pořadatelům, že se někde musela stát chyba. Ti mne ale přesvědčili, že jsem tu správně.
Najednou se mne zmocnila panická hrůza, že to nezvládnu a dostala jsem jednu velkou žízeň. Tak sucho v ústech jsem snad nikdy neměla. Ten den nás běželo opravdu hodně, a když jsem mávala na bratra, ať mi pošle něčeho rychle před výstřelem napít, myslel si, že si jen tak máváme. Naštěstí to po mých posuncích pochopil. Říkala jsem si, že by mohla být i dcera na mne pyšná, že jsem to zvládla. Miluji, jak jsou děti někdy upřímné. „Mami nevadí mi, když budeš předposlední, ale kdybys byla náhodou poslední, to asi bude trapné.“ Když zazněl výstřel a celý dav se rozběhl, tak se ve mně začaly bouřit veškeré pocity. Střídaly se ve mně pocity beznaděje, štěstí a pýchy, že běžím.
Ten den bylo strašné horko. V tuhle dobu normálně v září prší, ten den bylo horko k zalknutí. Nikdy bych nevěřila a zažila jsem to poprvé na vlastní kůži, jak může být strašné horko od země. Bylo tak horko, že několik lidí zkolabovalo. Chtěla jsem mít nějakou úžasnou fotku, jak běžím. Takže moje jediná profesionální fotka je, jak mne fotograf zachytil, jak se dívám na jednu paní, kterou ošetřovala rychlá. To bylo poprvé a naposledy, kdy jsem zpomalila v běhu. Tehdy se ve mně mísily zase všechny pocity a co když zkolabuji taky. Už jsem se viděla, jak mne převáží vrtulníkem a ve zprávách jsou tučné titulky „40 letá žena zkolabovala na svém prvním závodě“. Naštěstí se nic takového nekonalo.
Když jsem se blížila k cíli, spatřila jsem konečně svoji rodinu. Upřímně jsem neměla vůbec žádnou sílu zavolat na ně nebo snad mávat. Naštěstí si mě všimli. Já totiž doběhla dřív, než jsem čekala. Nebyl to žádný zázračný čas, ale doběhla jsem v mnohem kratším čase, než jsem byla zvyklá běhat.Yuppi!
Nicméně řeknu vám, je to úžasný pocit, když probíháte modrým vítězným kobercem. Lepší pocit ze sportu neznám. A víte, úžasné je, když vám přijde někdo fandit. A když na vás lidi křičí a tleskají vám. A je to velmi příjemné od cizích lidí. Já byla z toho úplně dojatá. Pamatuji si jednoho postaršího pána v obleku s modrým motýlkem, který stál v Pařížské ulici a tleskal. Takto si představuji, že tleskají lidi v opeře. A je taky fajn, když za tu vaši snahu dostanete medaili.
Sportu zdar a hlavně vydržet! A neberte se tak tragicky.
