Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

Lenka Krůpová
Lenka Krůpová
Vloženo 4. 4. 2017
Líbí se mi

Na cestě k sebelásce. Můžete se vydat také!

Lenka Krůpová
Lenka Krůpová
Vloženo 4. 4. 2017
Líbí se mi
Na cestě k sebelásce. Můžete se vydat také!

Na cestě k sebelásce. Můžete se vydat také!

"Se sebeláskou mají problémy nejvíce lidé, kteří se snaží pomáhat druhým. Na druhé mají čas vždy a na sebe zapomínají."

Vyrůstala jsem s nemocnými rodiči a bylo automatické, že jeden druhému pomáhal a snažil se mu ulehčit. Ze svého dětství jsem si odnesla vzor, že člověk musí především myslet na druhé, že druzí jsou pro něj důležitější a že, aby byl dobrým člověkem a zasloužil si lásku, musí především dávat.

Snažila jsem se být tou hodnou holčičkou, a když jsem hodná nebyla, cítila jsem lítost, že jsem je zklamala a styděla se za své chování. Nebylo mě nutno trestat, to jsem zvládala skvěle sama, tím hlubokým pocitem viny a studu, že nejsem taková, jaká mám být.

Až postupem let a zdravotním potížím jsem pochopila, že musím stejně milovat sebe, dávat sobě a naučit se říkat NE, bez pocitu viny. Trvalo mi dlouho, než jsem si to dovolila. Mít čas pro sebe, naplňovat své potřeby, mít se ráda i se svými chybami, nebát se, že druhé zklamu.

Všichni se učíme lásce nejen k druhým, ale především k sobě. A i když si myslíme, že jsme to pochopili, stejně se na cestě životem setkáváme se situacemi, zkouškami, které odkrývají staré vzorce. Často nás na to upozorňuje tělo a teprve pak to docvakne, když si člověk spojí signály svého těla nebo nemoci.

Ačkoliv víme, že sebeláska je v životě každého člověka tak důležitá, jako dýchání, stejně občas vykoukne ten „spratek“ v naší hlavě, rozum, který mu našeptává: „Nejsi dost dobrý, můžeš druhé lidi zklamat, tohle si nezasloužíš.“

Občas ta snaha být tou hodnou holčičkou, prostě převálcuje to v nás a snažíme se dokázat světu, že jsme hodni lásky. A i když dostáváme krásnou zpětnou vazbu, že právě takoví, jací jsme, nás lidé mají rádi, i když nás to hřeje u srdíčka, hluboko uvnitř cítíme pochybnost. Jako by to stále bylo málo.

Sebeláska musí pocházet zevnitř. To, co uvnitř nemáme, to, co tam sami neuložíme, tam prostě nenajdeme. Hluboko uvnitř ve svém podvědomí máme často ukryté vzorce, které souvisí s tím, kolik jsme zažili bezpodmínečného přijetí jako děti, především od svých rodičů.

Pak dále automaticky pokračujeme v tomto ne-sebepřijetí, hodnocení se a odmítání i v dospělosti. Tyto bloky se odkrývají postupně, jako když loupeme cibuli. O kousíček se posunete a přijde zkouška.

Často jsou to zdánlivě nesouvisející věci. Mohou se týkat třeba peněz – myslíme si, že si nezasloužíme být bohatí, neumíme se ocenit. Nebo našich vztahů – setrváváme v nefunkčních, ubližujících vztazích a myslíme si, že nemáme na víc, že si nezasloužíme něco lepšího.

Nebo nás zraňují poznámky druhých lidí, porovnáváme se, pochybujeme o své hodnotě, nevěříme si anebo se stydíme, bojíme vystupovat veřejně před lidmi. Protože si nevěříme a pochybujeme o sobě, bojíme se, že druhé zklameme a že nebudeme přijati. Tohle vše jsou postoje nesebelásky.

Na druhých vidíme lépe, jak jim tento postoj ubližuje, vidíme, co by měli dělat. Žít to, je daleko těžší. Máme to tak všichni, někdo více, někdo méně, záleží na tom, jaké výzvy si v sobě neseme. Ale nikomu to nejde lusknutím prstů a často i za zdánlivě sebevědomě vystupujícím člověkem je malá dušička, která je uvnitř nejistá a nevěří si.

Každý máme to své cosi, co nám drhne, nejde snadno, kde selháváme, i když víme, co bychom měli dělat, jak myslet. Máme pocit, že to naše je nejtěžší, že naše bolest je největší. Spousta problému se odvíjí od toho, že se nemáme rádi.

Protože pokud budeme znát svou hodnotu, dokážeme se přijmout a milovat, pak zmizí většina bolesti a problémů. Přestaneme potřebovat, aby nás druzí oceňovali, chválili, milovali. Zmizí strach, že můžeme druhé lidi zklamat, ztratit. Přestaneme se obviňovat, vyčítat si a trestat se za to, že nejsme dokonalí a uděláme chyby.

Stejně jako vy i já se tohle učím a vím, že nezbývá než stále zkoušet, protože jsme tady ve škole života a nikdy nebudeme mít klid. Protože klid je smrt a na světě je přece krásně.

Každá zkouška, kterou procházím, jakoby mi víc a víc otevírala srdce. Jako bych ještě více toužila rozdávat lásku, úsměv a pohlazení. Ještě více toužím druhé lidi objímat a říkat jim, jak jsou výjimeční. A tak jsem došla k pocitu, že budu druhé ještě více chválit, říkat jim, jak jsou úžasní a šikovní s vírou, že se jim to dostane pod kůží a jednou to tak opravdu ucítí.

Protože kritizovat sám sebe a strašit se, že jsme druhé zklamali, dokážeme snadno sami. Vlastních obvinění a výčitek máme bohužel v sobě více, než postojů mám se ráda.

Věřte, že už teď jste úžasní. Vše ostatní, co si o sobě myslíte, je jen „spratek“ ve vaší hlavě.  Nechte ho být, rozlučte se s ním, řekněte mu, že už ho nepotřebujete a pojďte se mnou po cestě lásky k sobě.

Možná je občas klikatá, občas na ní jsou kameny, možná párkrát upadnete a odřete si kolena, ale jít po ní, znamená žít život.

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
Siraellen
Siraellen 15. 4. 2017

Odpovědět
sipeji
sipeji 5. 4. 2017

Sebelásce jsem se nikdy nenaučila

Odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

1
žena na začátku (naše Eva)
3.
rok startujeme v novém
10
regionálních Pracoven ŽENY s.r.o.
3 000
žen v průměru na jedné akci v OC
84 929
registrovaných inspirativních žen
2 922
testovaných produktů
43 290
odeslaných produktů
165 073
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.