“Slunce je zlatou skobou na obloze přibitý
Pod sluncem sedlo kožený
Pod sedlem kůň
Pod koněm moje boty rozbitý
a starý ruce sedřený

Dopředu jít s tou karavanou mraků
Schovat svou pleš pod stetson děravý
Jen kousek jít, jen chvíli do soumraku
Až tam, kde svítí město
Město bělavý…”
… znělo z tisíckrát ohrané kazety v rádiu našeho žlutého Opla Kadetta. Světla naší ulice ve tmě šeptala, že jsme doma a já se slzičkami ve svých dětských očích předstírala hluboký spánek. To jen proto, aby mě tatínek sevřel a odnesl mě v náruči domů. Přesto, že jsem jako dítě slovům a metaforám záhadného muže v rádiu téměř nerozuměla, něco ve mně ožilo a chtělo cítit lásku, jejíž nedostatek v našem světě sálal z každé jeho sloky. Byly to okamžiky, které se vepsaly do mého srdce.
Po několika letech jsem pod gramofonem našla desky, na kterých se srdečně usmíval modrooký muž s knírkem. Jeho texty mi najednou dávaly mnohem víc smysl. Jeho melodie ve mně vzbudily vzpomínky a emoce ukryté někde hluboko pod kůží. 
Dodnes se mi s každou jeho písní, ať už je o čemkoliv, svírá hrdlo a mé oči zaplavují opět slzy lásky ke své vlasti a vděčnosti za člověka, který ukázal hrdost a ryzí pokoru, kterou jen stěží hledáme i sami v sobě.
Byl bohémem a milovníkem žen, přesto z něj za každé situace sálala přirozená autorita, snad převážně díky jeho obrovskému rozhledu a znalosti několika jazyků. Působil jako vzor také pro své pravé a čisté vlastenectví, které tento mistr slova a metafor dokázal tak věrně vepsat do svých písní.
Myslím, že byl také člověkem, který velmi předčil svou dobu. Dnes mluví všichni o duchovnu, ezoterice a hledání smyslu ve všem “dobrém i zlém”. Karel Kryl již tehdy VĚDĚL. Domnívám se, že byl jedním z mála osvícených lidí v české historii, který měl velmi dobré srdce a snažil se pomáhat a napravovat nespravedlnost ve světě.

“Děkuji, děkuji za slabost,
jež pokoře mne učí,
pokoře, pokoře pro radost,
pokoře bez područí.
Děkuji, za slzy děkuji,
ty naučí mne citu,
k živým, již, k živým, již žalují
a křičí po soucitu.
Děkuji, děkuji, děkuji.”
Karel Kryl žil více než 20 let v exilu, avšak jeho láska k Československu nikdy neztratila na síle. Byl součástí svého národa a věřil, že i doslova malá osůbka jako on, tvoří ten celek a mlčením nikdy změnu nezpůsobí. Ve svých písních vždy zpíval jako “my” a ne “oni”. Cítil se být novinářem a politikem, my jsme však šťastní už jen za to, že “pouze zpíval”. Zemřel roku 1994 na srdeční příhodu. Nejsem sama, kdo se však obává, že mu puklo srdce trápením po listopadu 89, jež dával jednoznačně najevo ve svých písních protestem a kritikou nad rozpadem ČSR. Nejspíš jeho srdce už nechtělo žít ve světě, kde boj za pravdu a lásku ztrácel svůj význam. 

“Zní hlasy soudních znalců
a padlých andělů, 
řvou ústa slavných starců
z reklamních panelů. 
A jaro karty míchá,
pro záda shrbená
a přetěžko se dýchá
a svítí červená. 
A jaro karty míchá, 
pro záda shrbená
a přetěžko se dýchá
a svítí červená.”
Pokud se chcete dozvědět více o Karlu Krylovi, najdete vše na těchto krásných stránkách věnovaných právě jeho odkazu.
Modré oči zalité slzami a úsměv na tváři při zpěvu těch nejkrásnější veršů zůstanou vždy inspirací k tomu, že milovat svou vlast a “bít” se za svobodu a pravdu má smysl a stojí to za to! 
Budiž země lehká Vašemu srdci, pane Kryle. 
S pokorou a vděčností
Klára *heart*
 

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account