Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

maorabela
maorabela
Vloženo 27. 1. 2015
Líbí se mi

Blízké setkání smrti

maorabela
maorabela
Vloženo 27. 1. 2015
Líbí se mi
Blízké setkání smrti

Blízké setkání smrti

Nepřehlížejte signály svého těla, když vás varují a prosí o zvolnění tempa. Smrt je blíž, než si myslíte.

Dech se jí zpomalil, prohloubily se intervaly mezi nádechem a výdechem. Ležela v nekonečné pokoře, zakrytá celým životem, smířením a úlevou. Bylo to jak ochutnat kapku energie, odkud není návratu. Teplo, ticho a jen tichá a něžná otázka „Ano? Nebo ne? “Stačilo by jen kývnout. Cosi pozemského, tak hmotného a těžkého se začalo rozlévat po těle a měnit se v neudržitelný tanec všech bolestí v těle. Poté nastalo smíření, krásný blažený pocit bez bolesti a utrpení.
Slyšela jsem otázku.ANO?"
Odpověď zněla „Ne, ještě ne“.
Nebylo to pozemské slovo, jen pouhý pokyn energie co nesouhlas ovládá.
Rozpoutalo se opět to nesnesitelné pálení v celém těle, jako by jí v žilách kolovala tekutina podobná lávě. Bože, co to je? Proč? Jak to zastavit. Dostala utěšující injekci a boj mohl začít. Pomalu si sedla na postel, rozhlížela se po pokoji, který ani při té nejsilnější troše fantazie nepřipomínal domov. Věděla a pamatovala si, jaké události se staly, ale podvědomí chtělo zapomenout. Ani se v nejmenším nedivím.

Nejde to, nechápete to?“ opakovala, se stále silnějším důrazem.

Co tedy chcete dělat?“ zazněl hlas sestry.

„Nevím, zkrátka tady budu ležet a zůstanu tady!“ odpověď zněla velice odhodlaně.

„Tak to ne, nejste člověk, který se jen tak vzdává,“ řekla.

„Tak za hodinku ať vás vidím chodit, učesanou a převlíknutou z pyžama“.

Měla pocit marnosti, zbytečnosti cokoli dělat. Prostě „Proč?“

Sedí na posteli, celý život ji běží před napuchlýma očima od pláče, jako velkofilm na černobílém plátně. Dalo se jen dýchat a držet oči otevřené.
Vše ostatní, jako řeč, chůze i přijímání potravy, se rovnalo výstupu na neznámou skalnatou horu. Kde se ani život nedal očekávat. Zná sice i období, kdy viděla jen šedou zeď, žádná cesta, vlastně vůbec nic, co by znala.
Vstává, obléká se a vlasy zaplétá do copánku.

„Výborně, takhle se mi líbíte,“ snaha sestry o motivaci.

Sedí na chodbě na koženém křesle, které si pamatovalo stovky energií. Svíralo jí vše, co se dotýkalo její tělesné schránky. Opustila sama sebe. Zemřela a znovu se narodila.

„Jak dál, Bože můj?“ ptá se v naději, že stane se zázrak.

Nestal se. Vnitřní hlas jen stále opakoval.

„ Vzpomínej“.
„ Na co?“ ptá se.

Už jednou přestup ze stanice nevědomí, do vědomí zažila.

Znovu na začátku. Krok po kroku.
Vstát, najíst, napít, komunikovat, umýt se a spát. Den za dnem. Krůček po krůčku.
Vytasit zbraně a hurá do boje. Tužka, pastelky a sešit. Vypsat se. Začít opět jako tenkrát psát.

Nevzdávejte se, naděje umírá poslední.

Když jsem touto zkušeností prošla, úplně to ve mně změnilo pohled na svět. Už v době mojí práce v domácí hospicové péči jsem se smrti nebála a dokázala být těm, kteří odcházeli, do poslední chvíle oporou.

Ale být na té druhé straně a pocítit když odcházelo tělo moje?

 Byl to pocit velkého smíření, pokory a klidu. Nebyla žádná bolest, žádný strach, jen pocity naplnění životní cesty.

To rozhodnutí, že ještě nenastal čas a návrat k boji o život mě už tak nebyl příjemný. Vše mě bolelo a to uvědomění, že jsem zpět a na pokraji sil, mě upřímně děsilo. Dnes na ten den pohlížím jako na šanci žít život jinak. Pracovat na osobním růstu, být příkladem a oporou těm kteří si touto zkušeností prošli a nesmířili se nebo být varování ostatním, co přepínají fyzické síly a neustále se za něčím honí.

Nepřehlížejte signály svého těla, když vás varují a prosí o zvolnění tempa. Vždy se dá něco si odepřít a nemít. Nemuset si přiložit další stres a činnosti, aby jste dosáhli dál - mít majetek, auta, drahé dovolené.

Můžete toho dosáhnout, ale také úplně stejnou rychlostí padnout.

Jak jednou řekne tělo DOST, je to těžké znovu ho přemluvit a získat si jeho důvěru, že to znovu nerozjedete....

 

Milujte sebe, tělo a své blízké...

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
Jankkas
Jankkas 2. 7. 2020

Odpovědět
Maruš11
Maruš11 6. 4. 2020

Odpovědět
Miška optimistka
Miška optimistka 15. 3. 2015

Odpovědět
maorabela
maorabela 2. 2. 2015

Šestnáct hodin denně? Záleží asi taky zda to je šestnáct hodin jenom povinností a stresu nebo je to vyrovnané s něčím co člověka baví. Určitě člověka honí dopředu závazky. Většinou se ohánějí slovy, že prostě musí vydělávat peníze, aby vše utáhli a někdo nás živit musí. Ale jde přeci také ponížit závazky, náklady a nároky. Stejně většinou není ani čas peníze využít k zábavě a ke krásným zážitkům....ale co potom až to rupne a tělo nevydrží? To pak teprve nastává zábava a kolikrát na pěkně dlouho. Je pravda, že když jsou peněžní rezervy je návrat do reality o hodně lehčí, ale jinak to co kdo dělal je rázem k ničemu. Ti pro které jste obětovali a pracovali už nejste lukrativní a ve většině případu vás vyřadí. Pokud tedy nejste ten bez koho to nejde. Pro mého bratra jsem dostačující příklad a naštěstí zbrzdil i v podnikání, začal víc sportovat a když cítí že kontrolky zablikají všeho nechá a jde třeba do kina nebo se věnuje tomu co ho baví. Paradoxně stačí pár hodinek a energie je zpět.....jen si uvědomit, že zdraví máme jen jedno. A co se přepískne se nemusí zase dát na původní stav a když ano, né zrovna hned. Tlučte to do lidí kolem sebe ono se to jednou dostane na úrodnou půdu

Odpovědět
maorabela
maorabela 2. 2. 2015

Dejte to přečíst každému, kdo to přehání. Možná by to chtělo napsat podrobnější zážitky a to jak ke všemu došlo. Ať to všem připomene nějaké podobné situace, které jsem zažila a čím vše začalo.

Odpovědět
Petra H.
Petra H. 2. 2. 2015

Možná ano, protože každý má dojem, že tohle je ještě v pohodě ... to přece ještě nepřeháním. To je normál. Ale pracovat občas i 16 hodin denně už normál není

ŽENY s.r.o. v číslech

3 887
testovaných produktů
102 587
registrovaných inspirativních žen
210 746
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.