Mám o pár let starší kamarádku, která mi s předstihem sděluje své pocity a pokaždé, když jsem se přiblížila nějakému životnímu období, jí již důvěrně známému, mi řekla, co mě čeká. Většinou se nemýlila a já s odstupem zjistila, že předané zkušenosti mají cosi do sebe, člověk už se může na mnohé situace připravit dopředu.

Když jsem přivítala čtvrtý křížek, řekla mi: „Asi tomu neuvěříš, ale život pořád dokáže překvapovat. Myslíš si, že něco skončilo a ono naopak něco přichází, aniž by sis to vůbec uvědomila. Asi je to tak zařízeno, jinak bychom se z toho zbláznili.“ Teď už mě informuje, co mě čeká po dovršení padesátky a podle ní nejsou ani v tomto věku vyhlídky úplně ztracené. Hlavně se nesmí ulpívat na jedné věci, protože ženy, co se soustřeďují jenom jedním směrem a pak se strefí omylem do slepé uličky, si to tolik neužijí, jako ty, co rozšiřují obzory a rozptýlí zájem víc i na koníčky, ne jen na děti a na muže.

Skutečný život opravdu může začít až po čtyřicítce a aktivním může vydržet dobrá pohoda dlouho. Dnešní „babičky“ dokážou strčit do kapsy i mladou holku, s kterou si někdy není o čem povídat, protože sama ještě neví, o co by se měla zajímat. Povzdechy typu „co asi tak ještě můžu zažít, kolik let mě tady ještě čeká, atd.“ nechci poslouchat a určitě se nelíbí ani našim mužským protějškům, kteří nestárnou a nebo stárnou pomaleji. Nebo se mi to zdá?