Unavenááááá :-)

Každoročně bývám už v únoru taková bez energie, vycuclá z té dlouhé zimy, melu z posledního, nemůžu se dočkat jara, tahám pupeny na větvích a trávu ze země očima, ale letos to nějak přišlo dřív nebo co…

Asi za to může to sluníčko a teplo, co se teď udělalo od včera venku, protože místo abych se z něj radovala, tak jsem přednasraná, že zítra už má zase pršet a období temna bude pokračovat další 2 měsíce, bleeeeee   Asi k tomu napomáhá i to covidoobdobí, které je ještě  delší, než ta předlouhá zima. No prostě pozoruji nějakou únavu materiálu.

Tuhle jsem si v autobuse všimla, že jsem asi i malinko podrážděná  Sedla si naproti mně slečna a jen co se uvelebila, začala popotahovat. Ehm… Od třetího popotáhnutí už musela cítit i v kloubech, jakým tónem na ni hledím. Ale dělala že nic, úplně klidně seděla a popotahovala dál. Říkám si. „Tvl, jestli pojede se mnou až na nádraží, tak to nedám.“ Po pěti minutách neustálého popotahování už jsem se kroutila na sedačce a začala hledat v kabelce kapesníčky. V osmé minutě jsem balíček vyndala, zaťukala ji na koleno a podávala jsem jí ho. A víte, co mi řekla? Že prej – „Ne, to je dobrý.“ Úplně jsem se viděla, jak vstávám, kulím očima a řvu na ní – „Neeee, to není dobrý!!! A jestli hodláš jet naproti mně ještě 20 minut, tak se prostě vysmrkáš nebo to za tebe udělám jáááááááá, rozumííííííííš?!  No, neudělala jsem to, 5 x jsem se zhluboka nadechla a nasadila si sluchátka. Chvalte pána, měla kliku madam,  jsem Mistr sebeovládání, ohmmmmm  

Unavená, tak unavenááááá jsem si sedla k telce večer a nalila si skleničku vína. Přítel na mně kouká a říká starostlivě „jsi nějaká smutná.“ „Ne, jen unavená.“ „Ty si brečela? Máš úplně skleněný oči.“ „Ne, nebrečela, jen jsem unavená.“ „Aha…. A nedala sis tam panáčka do toho vína? Co? Vodečka nebyla?“  Koukla jsem se pak do zrcadla a opravdu, vypadala jsem jako Vilík ze včelky Máji, pamatujete na něj? Jak vypadal pořád unaveně a vožrale? 

Ráno jsem přišla do práce a první, co jsem od kolegy slyšela bylo – „Usměj se.“ „No jooooo, jsem unavená, potřebuju kafe, nitrožilně.“ Pak mně uviděl kolega Kotrch, přišel za mnou a chvíli zkoušel vtipkovat, odešel k sobě, vrátil se s krabicí kukuřičných lupínků a povídá. „Nate, tady máte dárek, snězte si to, nebo to doneste domů ratolestem. Je to prošlé asi měsíc, no možná trošku dýl, ale podívejte, já to jím pořád a nic mi není, to je jen minimální trvanlivost, tomu nic není.“ …….. možná trošku dýl jak měsíc, přemýšlím tiše, zvednu krabici, kouknu na razítko – spotřebujte do 8/2019 

Před chvílí přišel kolega z dílny, chvíli na mně kouká a když na něj zvednu zrak od pc, ptá se: Ty máš zaražený prdíky?  „Že se tak tváříš, hrozně mi připomínáš naší kočku, víš, my máme tu bez srsti.“  Odešel a za chvíli se vrátil a říká – „No hele, jste úplně stejný.“ a ukazuje mi fotku v mobilu. 

Asi na tom výrazu budu muset zapracovat a každopádně dobít přes víkend baterky. Doufám, že vy se tváříte radostně a těšíte se na víkend  Užije si ho  pá