M. šel za dětmi do pokojíčku. Domnívala jsem se, že se s nimi jde rozloučit. O to větší šok pro mě byl, když se na chodbu vrátil i s Ellenkou a začal ji strojit do kabátku a bot.
„Kam s ní chceš jít?“ Ptala jsem se ho.
„Beru si jí s sebou. Jsem její táta a mám na to právo,“ odsekl mi.

„To přeci nemůžeš udělat? Nikam jí netahej a nech jí doma. Za chvíli má jít spát,“ byla jsem zoufalá. Moc dobře jsem věděla, že ze zákona nemám žádné právo bránit mu v odchodu. Stále jsme byli manželé a děti jsme vychovávali společně. Měl tak na dcery stejné právo jako já. A on si toho byl velmi dobře vědom.
„Si na mě třeba zavolej policajty,“ podíval se na mě jízlivě. „Jsem její táta a můžu s ní jít, kam chci.“
Nechtěla jsem před Ellenkou brečet. Oči mě pálily, cítila jsem, jak se mi do nich derou slzy a nemohla jsem úzkostí ani promluvit. V krku jsem měla jeden velký knedlík. Sledovala jsem tu scénu přede mou, a nemohla udělat vůbec nic proto, abych svou vlastní dceru udržela doma.
„Půjdeme k babičce a dědečkovi, tam nám bude líp,“ doléhaly ke mně jeho slova. Najednou bylo všechno jako v mlze. Zůstala jsem na chodbě ještě dlouho po tom, co se za nimi zavřely dveře.
Stála jsem tam, celá se třásla a plakala. Nemohla jsem se vůbec dodýchnout. Zmocnil se mě hysterický záchvat pláče, který nešel utišit.
Došla jsem do koupelny a snažila se přestat plakat. Opakovaně jsem si oplachovala obličej studenou vodou. Nic nepomáhalo. On mi sebral moji holčičku!
– ukázka z knihy Cesta ze dna vzhůru
Letní akce KNIHA BEZ POŠTOVNÉHO  knihu můžete objednat na: http://www.be-inspirated.eu/sluzby-produkty/
0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account