Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

Alice
Alice
Vloženo 20. 3. 2015
Líbí se mi

Taková normální svatba

Alice
Alice
Vloženo 20. 3. 2015
Líbí se mi
Taková normální svatba

Taková normální svatba

Ač sama překvapení nesnáším, druhým je ráda vymýšlím a hlavně dělám. Pozvat si mě na oslavu narozenin znamená, že se něco semele...

Tedy, nemyslím tím, že by se díky mně někdo popral, opil nebo ztropil nějakou výtržnost, tyto eventuelní průšvihy padají pouze na hlavu aktérů, s tím nemám nic dočinění. Já vymýšlím legrácky. Jsem schopná zaangažovat většinu pozvaných hostů, takže oslavenec se pak jen diví, proč na zapití kolaudace nového domu všichni přišli oblečení jako na svatbu nebo na funus, prostě jsou všichni v černém. V tomto konkrétním případě jsme oslavenci předvedli, jak nejlépe zlikvidovat krtka, jeho a jeho zahrady úhlavního nepřítele. Poté, co ve zdraví přestál naši kulturní vložku a myslel si, že má všechno za sebou, už jen slavil a slavil. Avšak mělo to dohru doma. Ráno po vystřízlivění zjistil, že má krtky úplně všude, kam oko pohlédne. Namalované, samolepící, plyšové, s kalhotkami, s hrabičkami i bez. I pár krtinců na záhoně přibylo, samozřejmě i s papundeklovým krtkem.

Není pro mě problém vyrobit z hospody virtuální tramvaj. No a víte, co všechno se za jízdy Prahou může stát? Co všechno musí takový řidič tramvaje vydržet? Opilce, úchyly, hádavé nebo kolabující cestující,  do toho kontrola z Dopravního podniku, revizor, no prostě hrůza. Každý oslavenec byl sice nadšený netradičním dárkem, avšak všichni přísahali pomstu.

A tak, když jsem se opět vdávala, s nastávajícím jsme tuto skutečnost tajili tak dlouho, co to šlo. Největší obavy jsme měli z toho, že to praskne na radnici, protože oddávající byl náš kamarád a stačilo by mu podívat se do seznamu, koho bude oddávat a jen tak ze zvědavosti juknout na další stránku… Ale naštěstí to dobře dopadlo, takže informaci, že teď spolu budeme sdílet nejen bydliště a psa, ale i příjmení, jsme našim přátelům sdělili až týden před svatbou. Pozvánka na svatbu byla zakamuflovaná jako pozvánka na mejdan, to, že oba změníme svůj rozvedený stav, bylo napsané tím nejmenším písmem, jaké lze vyrobit. Taky jim nějakou chvíli trvalo, než to jeden rozluštil, a pak už se to šířilo jako lavina. Prohlásili, že se bojíme zcela oprávněně, ale tohle utajování nás rozhodně nezachrání, pod tlakem pracují nejlépe. Noc před svatbou jsme toho moc nenaspali a představovali si, co všechno nám mohou provést. Tipovali jsme na nějakou triviálnost jako je chomout, okovy a podobně, avšak v brutální formě. Měla jsem tehdy auto s docela velkým kufrem, a tak jsme do něj přesunuli část vybavení dílny. Velké kleště, rozbrušovačku, 50-ti metrový kabel a já se ve svatební den učila, jak mu tou rozbruškou neuříznout ruku či nohu.  A pro jistotu jsme naložili i bedýnku s vychlazeným alkoholem, za sortiment by se nemusela stydět středně velká hospoda.

Na místě činu jsme čekali strašně dlouho, s každou další minutou jsem byla nervóznější a nervóznější, naši kamarádi totiž nepřišli. Neustále jsem z té přípravné místnosti odbíhala k oknu, kontrolovala nádvoří a nakukovala do sálu a  říkala: „Oni tu nejsou, to je průser, ti vyvedou něco děsnýho, to bude průšvih.“ Rodinní příslušníci byli celkem otrávení, nechápali, co se děje, proč to tak dlouho trvá, jen můj tatínek uklidňoval a říkal: „Ali klid, si piš, že ti něco provedou, cos čekala, trápíš je už několik let. Ale já se na to těším.“

Představte si takové tradiční svatebčany, konzervativní rodina mého manžela, plus ti, kteří se přišli podívat, stojíte v tom načančaném sále na zámku, v dlouhých šatech a do toho se vřítí naši kamarádi oblečení jako kejklíři, čarodějnice, matrikářka zahalená v hábitu a věštící z koule, oddávající s veselou krávou na krku. Tím myslím krabičku od sýra, ne plyšovou hračku. Ani text oddávajícího nebyl zcela standardní, svatebčany běžně jako recidivisty manželství neoslovuje. Při větě: „Pokud má někdo něco proti tomuto svazku, ať promluví teď nebo už navždy mlčí,“ jsem se opotila. Oprávněně. Následoval proslov několika lidí. Dlouhý proslov. A my stáli. No a já k tomu brečela, ne dojetím, ale smíchy. A rozmazávala si pečlivě namalované oči. Při východu z radnice po nás zcela tradičně házeli rýži. Avšak celé sáčky. Má obava z brutálních vtípků nebyla tak úplně od věci.

Teď už mi celkem nic nehrozí. Svatbu máme za sebou, kulaté narozeniny taky a v příštím desetiletí se na další velkou oslavu nechystám. Na Silvestra se mě kamarádka ptala: „Michal bude mít ty padesátiny, už jsi něco vymyslela?“ Odvětila jsem: „Ne, nějak mi došla inspirace.“ A další letošní oslavenec úlevně prohlásil: „KONEČNĚ.“ Ale raduje se marně, nejen oni, ale i já pracuji nejlépe pod tlakem.

Vaše Alice

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
megan1
megan1 7. 3. 2016

pěkné..

Odpovědět
Mishula
Mishula 24. 8. 2015

moc hezky napsane, hodne mi to zvedlo naladu pri pondelnim ranu

Odpovědět
Afrodita
Afrodita 19. 8. 2015

Jsem lajdák - takový súúúúpiš blog mi unikl. Jsem magnet na podobné vtípky. My bychom si rozuměly )). Parádní vzpomínky máte.

Odpovědět
konatovka
konatovka 1. 5. 2015

Příjemné počteníčko.

Odpovědět
heenna
heenna 23. 3. 2015

Není pro mě problém vyrobit z hospody virtuální tramvaj

Odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

1
žena na začátku (naše Eva)
3.
rok startujeme v novém
10
regionálních Pracoven ŽENY s.r.o.
3 000
žen v průměru na jedné akci v OC
84 987
registrovaných inspirativních žen
2 922
testovaných produktů
43 290
odeslaných produktů
165 073
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.