Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

Afrodita
Afrodita
Vloženo 14. 2. 2015
Líbí se mi

Sv. Valentýne, oroduj za nás.

Afrodita
Afrodita
Vloženo 14. 2. 2015
Líbí se mi
Sv. Valentýne, oroduj za nás.

Sv. Valentýne, oroduj za nás.

 „Přál bych si, abych ti nemusel nic vysvětlovat, abys mi nahlédla do duše a pochopila mě. Až s tebou jsem našel lásku a od té doby žádnou jinou nehledám a hledat nikdy nebudu. Jsi to ty nafurt a navěkyvěků amen. Máš klíč od mého srdce, jsi moje druhé křídlo, bez kterého nikdy nebudu létat. Tak to bylo od prvního momentu, je a nikdy to už nebude jinak. Ať se bude dít cokoliv.   Jenže s tebou být zkrátka nemůžu. Nedokážu popsat, co mi v tom brání a proč to neumím překonat…. Držím v ruce dřevěný, modrý, holandský tulipán, který jsem dostala k zítřejšímu Valentýnu, v posteli popíjíme bublinky s jahodami (nesnáší srdíčka, přeslazené lavjůůůůů dortíky a tyhle kýčovité valentýnské serepetičky stejně jako já) a užíváme si vzájemnou blízkost. Mlčím. Co taky na to říct?  

"Voníš mi a chutnáš. Víš to?" S jahodou v zubech čeká, až si ukousnu půlku a zůstanu přisátá na jeho rtech. Jahoda zvýrazňuje chuť šampaňského, ale stejně nejlepší je takhle, v posteli, po TOM 

Vím. Mám to stejně. Vím, že mě miluje . Já jeho taky . Vím, že jsem jeho Bohyně a on můj pan Božský . Vím, že jediné, co si z tohoto života odneseme, je to, co si sbalíme do svého srdce. A já jsem v tom jeho jednou provždy. Má mě v každé buňce těla. Jsem v každé jeho myšlence, gestu, barvě hlasu, vzpomínce. A ačkoliv si to nemyslí, vidím mu až na dno jeho hříšné duše. Ale jenom hlupák se otáčí zády k něčemu tak velkému, jako je láska . A já hlupák nejsem. Já ne. Bytostně potřebuju chlapa milovat, ctít a současně mu věřit a nepřemýšlet u toho a netýrat se pochybnostmi. Má všechno. Mou lásku, důvěru i úctu. Jedna nemůže být bez druhé a třetí. Moje láska je neotřesitelná a nezrušitelná. Nafurt a navěkyvěků amen. S důvěrou to začíná být nahnutý, ale nejhůř je na tom úcta. Ta se někam s každým jeho ALE, JENŽE, AŽ ... tak nějak nepozorovaně vytrácí. Víme to oba. Hlavu si položím do jeho krční jamky, cítím jeho vůni a tep srdce - ťukťuk ťukťuk ťukťuk, který se synchronizuje s mým, všechny končetiny zamotáme do pevného klubíčka, peřinu přitáhnu až k bradě (zima je sviňa ) a navrhnu:

„Už dávno jsem si s tebou chtěla zahrát takovou hru. Přál sis, abych ti nahlédla do duše a pochopila tě. Třeba ti to Sv. Valentýn splní . Tak zavři oči, brouku  a představ si, že jsi na poušti. Máš???? A teď si představ, že vidíš kostku. Řekni mi, jaká ta kostka je? Co nejlíp mi ji popiš tak, abych si ji uměla představit. Velikost, materiál a taky co cítíš ...., protože jsi na poušti. Na to nezapomeň.“ V jeho hlase cítím úlevu. Nevyčítám a nepitvám (nemám důvod, jeho slabosti znám líp jak on sám, ostatně v tomhle mi nikdy nelhal), ale pozorně poslouchám jeho odpovědi.

„Je to lesklá černá kostka. Vznáší se asi metr nad horkým pískem. Slunce ji rozpaluje tak, že vidíš mihotající se vzduch na jejích lesklých černých plochách. Velikostí připomíná Rubikovu kostku, není tak dělená a barevná. Asi bude z nějakého tvrdého materiálu. Bude teplá na dotyk a říkám si, že se jí musím dotknout opatrně, když je rozpálená sluncem.

„Jak se tam dostala? Co cítíš? A vidíš do ní?“

„Jak se tam dostala, to právě nevím. Je zvláštní v tom, že vidím, jak se vznáší a přitom vím, že asi bude těžší než vzduch. Asi ji tam někdo zapomněl. Jsem zvědavý, co v ní je a budí ve mně snahu se jí dotknout. Je černá a lesklá. Vidím v ní odraz svého obličeje.Achhhh jo. Že já s tím začínala. Nelíbí se mi to. Už teď. 

„OK. Tak se soustřeď a pokračujeme dál. Jdeš po té poušti dál a najednou uvidíš koně. A já chci vědět, jak vypadá ten kůň a zase všechno, co cítíš, když najednou v liduprázdné poušti vidíš koně a co budeš dělat dál.“ Vnímám jeho klidný dech ve vlasech, uvolněnost a ačkoliv na něj nevidím, vím, že má zavřené oči a svou představu mi vypráví jak pohádku.   

„Je to krásný ušlechtilý bělouš. S nádhernou hřívou, úzká hlava, vzpřímené uši. Je osedlaný a dívá se směrem na mě. Nevypadá, že by měl žízeň a byl vyplašený. Stojí klidně. Chci se ho dotknout a pohladit ho. Určitě se vyhoupnu nahoru do jeho sedla.“ Jeho ruce mě objímají a najednou plynule odbočí od tématu a šeptá mi, že jsem jeho mazlík nejmazlíkovatější a on mě bude rozmazlovat asi tak 13 miliónů setkání, což určitě vystačí na tento život a několik dalších. A že mám vlasy přesně jako ten koníček na poušti. Ačkoliv bych mnohem radši pokračovala v rozmazlování a nechala se hýčkat, zvědavost ve mně začíná hlodat čím dál víc. Kdyby věděl, CO mi o sobě říká, nevím, jestli by pokračoval.

„A dál? Jak se teď cítíš? S běloušem? A jak bude dál pokračovat tvoje cesta?“

„Asi jsem byl na poušti sám a mám radost, že jsem potkal živého tvora. Určitě s ním zůstanu a doufám, že on bude chtít zůstat se mnou taky. Představuji si, že jsem někde daleko v poušti a tak se teď budu snažit dostat se někam zpět.Jo. To je přesný. 

„A jak? Pokusíš se ho osedlat a jet na něm? Nebo půjdete spolu?“

„No jsme na poušti, a pokud bych měl vodu a potravu, tak bych na něm občas jel a občas ho vedl, aby se neunavil.“

„Takže pokračujete v cestě pouští. Teď už jste teda dva - ty a kůň a putujete dál. Před vámi se začíná zvedat písečná bouře. Co uděláš?“

Musím najít úkryt. Skály, převis, cokoliv. V písečné bouři se nedá jít, dýchat, nic. Úkryt pokud možno pro oba.“

„V poušti úkryt???? OK. Další otázka. Bouře se přehnala a ty spatříš moře. Pověz, jak se budeš cítit a co budeš dělat. Podrobně, prosííím. Bouři jsi dost odflákl.

„Písečná bouře je strašně rychlá. Musím se schovat za cokoliv. I malá terénní nerovnost. Jo a kůň? No to bude problém. Asi se bude plašit. Pokusím se ho uklidnit, možná mu svážu přední nohy, aby nemohl utéct." Au. Auuuuuuuu. AUUUUU. Do prdele. Tahle odpověď bolí jak šlak.   

„Tak a je po bouři a já spatřím moře. Je to neskutečná úleva a radost, že jsem z pouště venku, že jsem přežil a žiju. Modrá barva je neskutečně krásná a uklidňující, navíc ten obrovský rozdíl od šedo hnědé barvy pouště. Bytostně toužím se rozběhnout a svlažit se ve vodě. Smýt ze sebe všechen prach a písek. Lehnout si na rozhraní vody a břehu a nechat se omývat vlnami. Zavřít oči, aspoň na chvíli a odpočinout si. Vychutnávat si ty dotyky vln.“ Bože, věděla jsem, že odpoví nějak takhle, znám ho přece dokonale. Do očí mi vhrknou slzy . Rozchod, který je nevyhnutelný, nás bude strašně, strašně bolet. Oba. A ta bolest nikdy neskončí. Navzdory úpornému snažení kohokoliv.

„Jak se cítíš potom, co ses nechal omýt mořem? Rozveď to trošku do více přídavných jmen. A až se s tím popasuješ, tak mi pověz, kam půjdeš dál? Doleva nebo doprava? A co čekáš, že tam bude?“ Snažím se slzy spolknout a pokračovat co nejnormálněji.

„Cítím úlevu, jsem spokojený a uklidněný. Ten pocit, že jsme přežili poušť a žijeme je nádherný. Jsem osvěžený a cítím se znovu silný. Doprava nebo doleva? Doleva a chtěl bych se najíst.

„Jsi si jistý, že doleva? Nějaký důvod? No a poslední otázka. Jdeš tedy doleva podél moře a najednou jsou před tebou schody. Řekni, co uděláš? Jak se cítíš? Jaké ty schody jsou a kam vedou?“ Jsem velmi zvědavá, co mi odpoví na poslední otázku. Do obrázku už stačí doložit posledních pár dílků puzzle. Je to hra na pravdu. O nás samých. Třeba ti někdy povím, jak jsem odpovídala já, když jsem takhle putovala pouští. A ty radši s nikým takové hry nehraj, bo ..... tě prokoukne natotata . Se mnou můžeš, protože přede mnou stejně nic neutajíš, i když si to naivně myslíš. Takže … rozluštění.

KOSTKA

„Kostka představuje, jak chceš, aby tě lidé vnímali. Je až neuvěřitelné, jak tvůj popis odpovídá zrovna tomu, o čem se poslední dobou bavíme. Potřebuješ, aby tě lidé viděli jako dokonalý obraz v zrcadle. Bez kazu. Ten obraz je lesklý, jednolitý, jednobarevný, neprůhledný a záhadný. Chceš, aby tě lidé vnímali jinak, než jaký doopravdy jsi. Rubikova kostka není zrovna velká a ta tvoje je ještě navíc fádní a nebarevná a dokonce zapomenutá. Proto se vznášíš (něčím upoutat musíš) i když vědomě víš, že to není realita nebo že to dokonce vůbec není možné, protože to porušuje jakékoliv přírodní zákony. Víš, že pokud tě tak někdo skutečně vidí, je to jen iluze, přetvářka nebo pokřivené vnímání reality, nejsi to ty, ale trváš si na svém i přes to, že kolem sebe máš inteligentní lidi, kteří fyzikální zákony ovládají. A tak jsi permanentně v situaci, kdy něco předstíráš, ostatní ví, že předstíráš, ale všichni se tváříte, že to není přetvářka. Chceš, abys byl vnímán jako tvrdý chlap, ale současně vyžaduješ opatrné zacházení, chození po špičkách. A přitom máš v sobě nakumulovaného spoustu tepla, které bys mohl rozdávat, ale něco ti v tom brání. V hloubi duše to víš a toužíš po někom, kdo bude milovat tebe a ne tvůj pokřivený obraz v zrcadle."  

KŮŇ

„Takže ke koni. Kůň v této hře ztělesňuje partnera. Tvého partnera. Jakého si vedle sebe představuješ a po jakém toužíš. Máš představu fyzicky krásného partnera, ušlechtilého a vzdělaného, který je připraven se ti obětovat a pomáhat ti (vyvést i vyvézt tě z pouště). Máš touhu si ho podmanit, ale současně ho opečovávat a upřímně se radovat z jeho přítomnosti. V případě, že nebudeš strádat, nebude strádat ani on. Jsi ochoten se s ním dělit o jídlo i pití, ale jen proto, že ho potřebuješ. On ti pomůže najít cestu z pouště, ale až se dostaneš ven, tak už ve tvých úvahách není. Už na něj nemyslíš. Přestáváš na něj myslet v okamžiku, jakmile zahlédneš moře. Nestaráš se, co je s ním, nebereš ho s sebou na další cestu. Na závěrečné terase s výhledem na moře jsi už bez něj.“    

BOUŘE

„Bouře představuje problém. A to, jak ho řešíš. Před problémem buď můžeš utíkat, nebo se do něj bezhlavě vrhat nebo ho pragmaticky vyřešit. Ty jsi ten třetí případ, což je sice fajn, ale …. z tvé odpovědi se dá vyčíst i leccos jiného. Víš přesně, jak to vypadá v problémové situaci i co bys měl dělat. Myslíš i na partnera (koně), aby přežil s tebou. V tom jsi zdánlivě zodpovědný. Ale současně je pro tebe partner v zátěžové situaci přítěží. Problémem. Dokonce to přesně tímto slovem pojmenováváš. ‚A kůň? Tak to je problém.‘  Pokusíš se ho uklidnit. Jakkoliv. Uchlácholit. Dokonce ho svážeš, aby ti nemohl utéct. Co když by se útěkem zachránil? Taková alternativa tě vůbec nenapadne. Při hledání řešení používáš jenom mozek, který analyticky zhodnotí situaci a předpokládá, že tam bude nějaká terénní nerovnost. Co kdyby nebyla? Jednáš nacvičeně, mechanicky. Improvizaci a intuici při řešení problémů nepoužíváš vůbec, i když právě toto je situace, kdy tvé předpoklady nemusí vyjít.“   

MOŘE  

„A co myslíš, že je moře? Moře je v této hře sex. Nebo líp, tvůj vztah k sexu. Přináší ti obrovskou úlevu a radost. Zbavuje tě napětí a stresu a dává chuť do dalšího života. Smývá z tebe všechny problémy světa. Uklidňuje tě. Bytostně ho potřebuješ. Přináší ti nepopsatelnou úlevu, doslova duševní nirvánu. Cítíš se při sexu v bezpečí. Moc po něm toužíš a čerpáš z něj sílu. V tvých představách se nejedná o živočišnou, bolestivou, zneklidňující, ponižující, povrchní nebo nedočkavou záležitost, ale přesně naopak. Ty při sexu nebojuješ, ale oddáváš se mu úplně přirozeně a nebereš jej jako slabost, ale naopak tě posiluje, osvěžuje a uklidňuje. Cítíš se po něm vždycky nádherně. Nikdy smutně ani provinile.“    

SMĚR

„Doprava, nebo doleva? Doleva a chtěl bych se najíst. Důvod? V podstatě by mi bylo jedno, jestli doleva, nebo doprava. Představuji si, že oba směry jsou stejné a v tom případě se mi levé zatáčky jak v létání, tak i při bruslení a jízdě na kole dělají lépe a když jdu s tebou, tak jsi vlevo a doleva děláš kratší kroky a já delší. Naopak bys mi netančila a já bych musel strašně drobit krok. Divné, co všechno ovlivňuje má rozhodnutí.Teď jsi to trefil. Hodně toho ovlivňuje naše rozhodnutí.

„A tak jsi šel doleva. Sice říkáš, že by ti to bylo jedno, ale musíš se rozhodnout a od moře někam vykročit, takže celkem neochvějně jdeš doleva a máš to i odůvodněné. Lidé, co jdou doleva, jsou spokojenější s tím, čeho už dosáhli. Jsou klidnější, nemají takové ambice. Naopak ti, co se rozhodnou pro pravo, své ambice ještě nemají naplněné a hledají je v budoucnosti. Tam teprve doufají, že najdou svou vyrovnanost, klid a naplnění. Kůň už s tebou není. Ani v myšlenkách. Splnil svou úlohu - vyvedl tě z pouště.“  

SCHODY

„Jsem překvapený, že tu vůbec jsou. Jsou bílé, mramorové, pevné, staré s kamenným zábradlím. Přežily věky …. Trošku se zatáčí a vedou nahoru na terasu s výhledem na moře. Je jich cca 10 – 20.

„Schody jsou přátelé. A kamarádi. Jaké si vybíráš, kolik jich máš, jestli tě táhnou nahoru nebo dolů. No a jak to teda máš ty s kamarády? Jsi překvapen, že je vůbec máš. Jo, to sedí, protože ty kamarády k životu až tolik nepotřebuješ – samota ti nevadí. Jsi takový životní sólista. A snad proto toužíš po pevných přátelstvích, o kterých nemusíš pochybovat, a které tě v životě vyvedou z problémů. Ukážou ti smysl a cíl života (terasa s výhledem na moře – hochu, hochu – moře je sex a ty ho tady zase zmiňuješ, což svědčí o tom, že je pro tebe opravdu důležitý a otázky kolem něj bys neměl podceňovat ) a posouvají tě nahoru (tvé schody vedou nahoru). Nemáš přátel ani málo ani moc, a protože se schody mírně zatáčí, tak s nimi nemáš úplně přímočarý a upřímný vztah, ale nakonec tě vždycky vyvedou na tu terasu s výhledem na moře bez ohledu na koně .“

V případě, že se rozhodnete zahrát si s miláčkem tuto hru, udělejte to radši na závěr valentýnského večera, aby vám ty pracně upečené lavjůůůůů srdíčkové dortíky nezhořkly v ústech. Pravda je totiž někdy horší než lež. I tak jí dávám přednost. Pořád mi zbývají mé sny. I když … v hlavě mi právě naskočily Večerní písně Vítězslava Hálka a já mooooooc dobře vím, proč někdy toužím být za Šípkovou Růženku .

  • A kdyby pravda bylo vše 
  • a láska jenom snění - 
  • já bych se k spánku položil 
  • a nechtěl probuzení.

P.S: Já svého koně nechala v poušti. Jenže on šel pořád za mnou. Pořád  .

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
Ovace
Ovace 16. 12. 2016

Odpovědět
Amanda
Amanda 14. 11. 2015

Odpovědět
Miška optimistka
Miška optimistka 15. 3. 2015

Odpovědět
Lakousek
Lakousek 19. 2. 2015

Krásná fotka.

Odpovědět
Marsii
Marsii 18. 2. 2015

Nemá cenu opět vyzdvihovat přínos tohoto článku.....Ačkoliv ne!..... Pochválit a říct, že je něco přínosem, a že má smysl takovéto články psát, a ještě větší číst, to prostě nemohu jen tak přejít bez povšimnutí. Někdo, kdo se plácá v životě a neví, jak dál, je rád za takovéto PERLY. Pomůže mu to pohlédnout na své starosti a strasti z jiného, méně ostrého (nejlépe tupého = mat.výraz,ale v životě spíš otupělého) úhlu. Možná ho to i nasměruje, pomůže nadechnout a jít dál bez sklopené hlavy. Protože, co si budeme povídat, ale taková bolest krční páteře při špatném držení těla je opravdu nepříjemná) Takže shrnuto a podtrženo = jsem ráda, že mám ve svém okolí takovéto lidi a že i já mohu být občas tím osvěžujícím vánkem, který člověka vyvede z chmurných temnot.

Odpovědět
Alice
Alice 18. 2. 2015

Jasně že má cenu to psát, to je vidět už z počtu komentářů. Někdo se zamyslí, někomu to pomůže a ostatní cynici se se mnou zasmějou. Teda ne tomu blogu, ale té představě o eventuelní diskuzi.

Afrodita
Afrodita 18. 2. 2015

Člověk zblízka vidí detaily. Na celek si musí poodstoupit. A všechno, co nám pomůže vidět komplexně, je velké . I tato hra. Zhusta se nám odpovědi (nebo spíš to, co o nás vypovídají) nelíbí a zpochybňujeme autora testu (hlavně ti, co v moři nesmočí ani palec u nohy ) .... ale je to ztráta času. V koutku duše víme, že to tak prostě je. Dííííík za dlouhodobou přízeň.

ŽENY s.r.o. v číslech

2 922
testovaných produktů
86 546
registrovaných inspirativních žen
165 073
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.