Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

Líbí se mi

Stará láska nerezaví. Nebo ano?

Líbí se mi
Stará láska nerezaví. Nebo ano?

Stará láska nerezaví. Nebo ano?

Říká se "Stará láska nerezaví". Je to ale pravda? A co když přeci jen, ale vy jste již spálili mosty a není cesty zpět. Stojí ta stará láska za to?

Cena staré lásky

V dnešní době "fejsbůku" není těžké najít staré lásky. A mnohdy aniž by je člověk skutečně cíleně hledal. Prostě na ně narazíte. Ale co s tím? Vy i ona láska máte již své rodiny, zázemí, životní styl, vše dle nějakých pravidel, která jste si se svým partnerem společně nastavili.

Ano, život běží v jistém stereotypu.

Vstávat v šest, připravit snídani, vzbudit děti, všichni se umýt, učesat, vyčistit zuby, nasnídat, do školy, do práce, ve dvanáct máte třicet minut na oběd, ve čtyři pro děti do družiny, oběhnout kroužky, nechat tam děti, stihnout nákup, vyzvednout děti, rychle domů, děti nahnat k úkolům, sebe k plotně, zkontrolovat úkoly, přivítat manžela, společná večeře, no dobře, děti se v tom jen porýpou a vystřelí ke svým tabletům, naplnit myčku, něco poklidit, pak děti a koupel se spoustou jejich řečí, nahnat je do postele, vyndat nádobí, uklidit, připravit svačiny, vykoupat sebe, seřvat děti, že ještě nespí, chvilka u televize, manžel se vykoupe, uklidit koupelnu a jde se do ložnice, večerní čtvrthodinka sexu a spát. Ráno vstávat v šest…

A pak do toho vejde stará láska.

Vám je zase "náct", zase se vidíte při letmých dotycích v kině, při jeho riskantních kouscích na kole a vašem obdivu… žádné povinnosti, žádné starosti, vše je tak klidné, něžné, uvolňující. On touží po vás, vy po něm. A ta touha je silnější, než cokoliv jiného. Nelze jí odolat.

Ponožky páchnou pořád stejně

První dny jen krásná něha, víno, milování, romantika… a pak život. Jeho ponožky páchnou úplně stejně jako ty, které vám po koupelně pohazoval manžel. I on chce večeři, ani on to nádobí umývat prostě NEBUDE a k myčce nedojde, toaletní papír se doplňuje sám nějakým kouzlem (myslí si on), na pivo s chlapama půjde a ženský nejsou vítány, takže si ZŮSTAŇ doma!

Že by se vám to nestalo? Určitě? A co když ano, jen byste byla na druhé straně této hry. Že ne?

Průšvih na obzoru

Když před rokem můj partner objevil sociální síť a začal komunikovat se starými přáteli z učňáku, neviděla jsem v tom nic špatného. Ale když k nim pak odjel na návštěvu a já nemohla, protože jsem přeci na vozíku, ale „tak rádi by tě poznali a moc je to mrzí“, už se ve mně začal ozývat nějaký varovný hlásek. A já ho ignorovala.

Když pak návštěvu opakoval a znovu a zase během krátké doby, varovný hlásek ve mně už přímo řval. Ale jak mu říct, že se mi to nelíbí a zároveň jej nenaštvat. Pak jsem našla odvahu a jemně se zeptala: „A to je ta holka, cos mi o ní vyprávěl? Jak jste spolu chodili?“ Dlouze vysvětloval, že spolu nechodili. Až moc dlouze. A hlásek ve mně se změnil ve sbor husitských bojovníků. Ale zakažte dospělému chlapovi jezdit na návštěvy. Notabene když nemáte představu o době, kdy je či není v práci. Tak radši vědět, že tam je, než nevědět nic.

Ty dveře už zůstanou zavřené

Samozřejmě že přišlo to, čeho jsem se bála. Už jsem tomu nedokázala zabránit. , po dvanácti letech už „stará“, známá, nudná, okoukaná, předvídatelná. Ona vášnivá, nová, tajuplná, vzrušující. Řekla jsem jen „Rozhodni se. Čas ti na to dám. Když zůstaneš, budu ráda, když odejdeš, bude to tvoje rozhodnutí, ale ty dveře už zůstanou zavřené.

První se rozmýšlel, pak lhal, že zůstane, že prý se s ní rozešel a nakonec odešel. Zní to jako rýmovačka. Hloupá rýmovačka a stejně hloupá realita. Za pár dní se chtěl vrátit. A já … otevřela. Ale nemohli jsme překonat, co se stalo. se snažila udělat tlustou čáru, ON to nepřekonal. Takže o měsíc později jsem ho sama poslala pryč. Kam asi šel? K ní.

Občas se vídáme. Musíme, protože ač nemáme děti, máme společné finanční závazky a snažíme se řešit vše rozumně. A on mi vypráví. Nadává na vše. Zase žije ve stereotypu, ale tento nudný život je pro něj moc nový, zatímco pro ní již "zajetý" a přizpůsobit se musí on, což se mu nelíbí. Hlásek ve mně se zase ozývá, ale tentokrát řve smíchy. Doslova. Poslouchám stěžování si na vše, čím jsem si musela dřív projít s ním, jen já byla na té straně, kde je nyní on. A nestěžovala jsem si.

Stará láska nerezaví, ale někdy zrezaví iluze o staré lásce. Rozmysli si, než kvůli snu opustíš to, co máš.

A co když je proti rzi ošetřena?

Nejen ON se vrátil ke staré lásce. Já tu svou nikdy neopustila. Bylo mi 16, jemu 24. Velký věkový rozdíl, ale zamilovali jsme se. A milovali se od té doby pořád. Nikdy jsme nebyli spolu jako pár. Nebyla příležitost. Vždy byl alespoň jeden z nás zadaný a 100% věrný ve všech ohledech. Nebo byl alespoň jeden z nás naprosto na dně. Přátelský vztah nám stačil. Stačil nám dlouhých 16 let.

Nic na našem vztahu nezměnilo... 

  • mé manželství s násilníkem a útěky před ním. Ani období, kdy jsme poprvé byli oba nezadaní a on se o mne chtěl postarat. První v Dánsku, kde byl na stáži, pak si mne odvézt domů, do Kanady. Já ještě jela navštívit rodinu, která o mne už rok nevěděla. A cestou potkala jiného.

    Už jsem se nevrátila.

    S tím jiným jsem prožila dvanáct let.

    Ale stále jsme spolu komunikovali.

Nic na našem vztahu nezměnilo...

  • ani jeho manželství a narození tří dětí. Ani neštěstí, při němž mu zemřeli manželka a nejstarší syn, on sám zůstal skoro půl roku v kómatu, druhý syn s amputací nohy a maličká dcera s těžce poškozeným srdcem. Když nemohl on, komunikovala se mnou jeho rodina, abych věděla, jak se jim všem daří. Sotva to jeho stav dovolil, opět jsme spolu komunikovali.

Nic na našem vztahu nezměnilo... 

  • jak obrovská vzdálenost nás dělí, jak velké kulturní rozdíly mezi námi jsou, jak složité by bylo posunout vztah dál. Od mého rozchodu za mnou pravidelně i s dětmi létá. Nelituje toho, že stráví v letadle dvacet hodin, pak jsou dva dny se mnou a zase dvacet hodin zpět. Nelituji toho, že před jejich příjezdem musím sehnat košer potraviny, aby u mne měli co jíst, že se musím řídit židovskými zvyky, že musím uklidit a připravit byt na připojení přístrojů, které malá potřebuje při spaní mít.

A stále se nic na našem vztahu nezměnilo, stále jsme přátelé, kteří se upřímně a hluboce milují, ale neboří hranice a nepálí mosty.

K lásce není návod, je to prostě jen dar a je pouze na nás, zda jej dokážeme ocenit a ochránit před zrezavěním.

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
Jankkas
Jankkas 24. 6. 2020

Odpovědět
Maruš11
Maruš11 4. 4. 2020

super

Odpovědět
4vladku
4vladku 18. 3. 2017

hezky napsané, ale smutné... bohužel život je někdy těžký

Odpovědět
VendulkaB | fanoušek života

Děkuji Je to už rok, když jsem tohle psala, několikrát mne napadlo napsat pokračování, asi bych měla, protože smutné to opravdu není (možná trochu)

KamilaK
KamilaK 14. 3. 2017

ach, jo

Odpovědět
VendulkaB | fanoušek života

Není to smutný příběh, jen realita, život prostě rozdává karty a občas se rozhodne je znovu promíchat, aby nebyla nuda

Jana Nosková
Jana Nosková 2. 6. 2016

Odpovědět
VendulkaB | fanoušek života

ŽENY s.r.o. v číslech

3 887
testovaných produktů
102 415
registrovaných inspirativních žen
210 746
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.