
Je po nich . Svátcích i volných dnech. A mě čeká návrat do reality, studeného bytu a signálu. Nevím, co je lepší . Asi ten studený byt, protože se dá poměrně rychle zateplit otočením ventilů radiátorů. S realitou a signálem to bude neskonale horší. Nebylo mi líp u našich, kde je pidi signál akorát v koupelně na pračce nebo na horách, kde wifi je sprosté slovo, místo televize hraje JEDNA stanice v rádiu, která se navíc NEPŘEPÍNÁ a signál znají jenom od mobilu a ještě jej chodí lovit na nejbližší kopec? Víte, kolik sil tam člověka stojí jeden hovor nebo odeslaná smska? Abych ten návrat přežila, vařím si kafe a nalévám šampaňské bez bublinek (to je ovšem velká machrovina), co zůstalo po Silvestru (asi omyl či co ). A dobře dělám. Mé e-mailové schránky, fb, weby, skype … přetékají. Ale protože jsem odpočatá a na tu elektronickou smršť zvyklá, prokousávám se tím přívalem rychle.
Spamy letí do koše bez mrknutí oka.
Pak přijdou na řadu kamarádi, kamarádky, přátelé, lásky a vůbec blízcí, kteří mi přejí všechno dobré a já nad jejich písmenky vzpomínám, usmívám se nebo se dojímám a taky slzím. To přijde na to. Moc pro mě vaše vzkazy, přání a pozdravy znamenají. Moc.
Další v pořadí jsou studenti. Mám jich zhruba 100, takže tady mi to trvá kapík déle. Taky přáníčka a nesplněné úkoly a omluvy a žádosti o předtermíny a konzultace a … tak. Taky jsem jim na poslední předvánoční hodině přála:
A další várka tentokrát pracovních mailů. Objednávky, termíny, otázky, termíny, faktury, termíny, termíny, termíny!!!! Zblázním se z toho. Ne. Vždyť TOHLE jsem chtěla, takže možná se zblázním, ale štěstím . Ale už mám fungl nový diář (pane Zelinko DĚKUJIIII!!! ) a tak mám všechno pečlivě poznamenáno.
A nesmím zapomenout na hatery a „dobré“ duše, které mi poslední rok zaplňují mail všelijakými šitkami, blitkami, fotkami a odkazy na různé amatérské weby snažíc se mě laskavě informovat o tom, co je to vkus, inteligence, morálka či nekonečné a hlavně neochvějné štěstí. Lavjůůůů!!! Tak pro ty mám taky jeden vzkaz. Vlastně dva. Teda tři:
Do prdele, ale něco důležitého chybí. Někdo důležitý. Ale kdo, kdo, KDO!!! Anděl můj strážný . A ti si přece neberou volno. Ani mail, ani chat, ani smska … ani písmenko. Že je něco špatně, vím ještě dřív, než to dokáže mozek zformulovat. V žaludku se mi začíná tvořit hnusná, bolavá hrouda. A čím víc přehrabuju všechny zprávy, maily, smsky, vzkazy, statusy a jánevímcovšechno, tak tím víc kope.
Žádné přání? Ani na vánoce ani po nich? Au.
Žádný komentovaný status na fb? Auuuu.
Marné zvonění telefonu? AUUUUU!!!
Kurva!!!
Tohle může znamenat jenom jediné. Andělé se hroutí sami. A většinou u toho mají ruce rozpíchané od kapaček. Nesnesou u své bolesti publikum. Mám s tím poměrně dost zkušeností. Naposledy jsme na podzim hledali mámu, když se prostě ze dne na den beze slova vypařila. Teda myslela si, že se na dva týdny vypaří a nám to tak nějak asi unikne nebo co.
Zářijové nedělní odpoledne u našich:
máma: Dědo, až dopiješ to kafe, tak mě musíš zavézt do nemocnice.
táta: ????????!!!!!!!!???????
máma: Neupadej do šoku a hlavně nic neříkej holkám!!!
Pondělní telefonické hovory poté, co brácha našel u našich asi poprvé v životě ZAMČENÉ dveře.
brácha volá ségře: Okamžitě vybul, kde je matka. Doma NENÍ!!!!!
ségra volá mé dceři: Nevíííííš, kde je babička??????
obě volají tátovi: NEBERE telefony (je už trochu nahluchlý )
obě volají máti: NEBERE telefony (je na operačním sále )
obě volají mi: NEBERU telefony (učím )
Ségra, alias detektivní kancelář Bystré očko, volá do okolních nemocnic: BINGO!!! Máme ju!!!!!!
Pondělní odpoledne poté, co nám vzhledem k pooperačnímu stavu NEBYLY doporučeny návštěvy:
já: Ty poslouchej, jestli nutně potřebuješ, abychom došly na kafe, tak nemusíš pořádat tohle branné cvičení na téma: najdi si svoji babičku. Na rozdíl od vás, důchodců, my jsme zapojeni do pracovního procesu.
ségra: Na tvoje tréningy skoků do rakve nikdo není zvědavý.
dcera: Šmarjajosef babi, tys nám dala. Mám zástavu.Trojitou.
máti: Jsem to věděla, že na dědu se nedá spolehnout. Je to prostě drbna.
A pak si nevypijte!!!
A teď si můj Anděl strážný zřejmě myslí totéž. Že se na svátky vypaří a já si toho nevšimnu. Do prdele. Nespím. A bolí mě srdce. Zase. To malé, tepající, tajemné a houževnaté místo, kde je uložena veškerá pravda o nás. Můžeme se tvářit, jak chceme, předstírat a hrát si, na co chceme, nutit se do sebevětších hovadin, mluvit, co nám slina na jazyk přinese, počítat s kalendářem v ruce, skrývat všemožně své slabosti, malosti a strachy … v srdci máme vyrytá jména těch, které milujeme a taky odpovědi na všechny otázky. Promlouvá k nám, ale my ho většinou neposloucháme. Jsme netrpěliví, chceme jednoduchá, rychlá a bezbolestná řešení. Do těch nás poňouká naše ego. Tak jako protipólem nebe je peklo, tak u srdce to je ego. Věčně spolu bojují. I já taková jsem. Ale ONA mě učí nespěchat a počkat si na odpověď . Stačí se jen utišit a vnímat. ONA mi nikdy neublíží . A na vyslovené i nevyslovené otázky vždycky odpoví stejně jako moje srdce . Jen trochu dřív. Protože … je zkrátka můj Anděl strážný a ví, že co je zapsáno v srdci , vždycky mělo a taky bude mít tu největší sílu navzdory snahám kohokoliv, dokonce i nás samých.
Po propátrané, probdělé noci konečně ráno pípne smska a … já vím, že mě moje srdce a intuice opět nezklamala. Že na své milé jsem prostě napojená, i když se mnou fyzicky nejsou a že ani Anděl přede mnou neutají, že má polámaná křídla.
Nemám „rozumné“ vysvětlení, ale moje srdce to ví přesně. Jj. Srdce má své důvody, které rozum nezná (a ego už vůbec ne).
Místo, kde můžeš psát a diskutovat
Moc pěkné
nasla jse, precetla si, dojela az dokonce... uf, jsem taky normalni Moc hezky napsane!
Tak to jste dobrá. Já jsem v tom novém prostředí úplně ztracená. Nenajdu tu prakticky nic
Velmi zajímavé
velice dobře napsané