Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

avatar
Renata Petříčková
Vloženo 28. 3. 2019
Líbí se mi

ROZHOVOR Irena Nováková Kafková: Životní pády jsou často tím nejvyšším požehnáním v životě

avatar
Renata Petříčková
Vloženo 28. 3. 2019
Líbí se mi
ROZHOVOR Irena Nováková Kafková: Životní pády jsou často tím nejvyšším požehnáním v životě

ROZHOVOR Irena Nováková Kafková: Životní pády jsou často tím nejvyšším požehnáním v životě

Člověku je po milovaném partnerovi smutno. Velkou díru, která po Vladimíru Kafkovi zůstala, zaplnila jeho žena Irena Nováková Kafková tím, že vzala jeho dílo, s láskou opečovala, dopsala, dokončila, zaobalila vzpomínkami a pokorou. Tak vznikl Ateliér života.

Prvotně snad dílo, které navazuje na Život naživo, studnici moudrosti autora, ale při procházení rozhovorovými jednotlivými etapami Vladimírova života máte náhle pocit, že nejenže dostáváte odpovědi na Život naživo, ale i na otázky, jež si v sobě zrovna řešíte vy sami.

Nadčasová kniha. A s velkou ctí jsem k rozhovoru pozvala autorku, Irenu Novákovou Kafkovou a položila ji čtyři otázky, které mi probíhaly hlavou při tichém čtení Ateliéru života.

Enormní tlak, tak jste popsala dnešní dobu. Aby člověk nebyl utlačen, měl by se naučit doširoka otevřít vnitřní oči a nahlédnout za hranice smyslu života, světa… Vladimír byl často v životě utlačován a často i chyboval, ale postupně se naučil nahlížet za tu oponu, za to pochopení. Za chyby se většinou odsuzujeme, to je ale špatně. Chybami se člověk učí. Pokud se naučit chce.

 

V rozhovorech byla občas zmínka i o nepoučitelnosti. Jak se smířit s tím, že jsou v našich životech často tací, kteří o poznání nestojí a svý chyby a jejich neustálé opakování si chtějí žít?

Čím jsem starší, tím méně mám tendence hodnotit ostatní lidi nebo aktivitu života. Svou pozornost zaměřuji raději na to, co mě povzbuzuje, a nekazí mi radost ze života.  Co prospívá, nedegraduje. Bohatě si vystačím se sledováním sama sebe, svého neviditelného světa, který se mi po čase dokonale promítá do toho viditelného. Vše, co vidím v okolí, je v konečném důsledku stejně jen odrazem mě samé.  Navíc hodnocení toho, co je chyba a co není, je dost vágní: každý můžeme za chybu považovat něco zcela odlišného. Co člověk, to originál. Chyby podle mého názoru do našich životů přirozeně patří, posouvají nás dál v našem vývoji. Samozřejmě za předpokladu, že je neopakujeme nevědomě stále dokola znovu a znovu.  Chyby vnímám jako obrovskou příležitost k poznání. K pochopení a výběru vhodné životní cesty. Tedy takové, která naplno rezonuje s naší duší a našimi původními úmysly.

Životní pády ale nemusí být tou nejhorší věcí na světě. Naopak pro nás mohou být tím nejvyšším požehnáním a nejcennějším darem od života — protože nás naučí znovu vstát a jít dál.

 

Nežít nic, co nemá pranic společného s láskou… slova, která se mi vryla do paměti a asi v ní i navždy zůstanou. Je to ten vnitřní pocit správnosti, lehkosti, volnosti, který nás vede k rozhodnutím učiněným s láskou?

Souhlasím s Vladimírem, že nic jiného, než láska, ve skutečnosti neexistuje. My v ní buď stojíme – ve zmiňované lehkosti, volnosti a kráse – anebo ne. Rozhodnutí je na nás. Stačí se podívat kolem sebe, kolik různých přístupů k lásce jsme my lidé „vymysleli“. Někteří z ní učinili romantický ideál. Jiní nedostižnou metu. Pro někoho je strašákem. Pro druhého bořičem jistot a důvodem k vnitřním válkám. Láska má tolik rozličných podob, kolik je na světě lidí. Vztah lidí k lásce o nich mnohé napovídá. Co se mě týče, po zkušenostech z poslední doby mohu jedině potvrdit, že láska je pro mě nejmocnější  a nejpůsobivější životní silou i naprostou podstatou všeho.

 

Nebylo lehké tuto knihu zkompletovat, dopsat, dokončit. Čistíte svému muži stůl, který tu zanechal ještě plný moudrosti, kterou je škoda nechat ležet ladem. Je u toho s Vámi?

Vladimír vždy tvrdil, že život je věčný počátek. Že konec nepatří do původního plánu autora. Vážil si života, a stejně tak si vážil i smrti. Nedíval se na ni jako na tragický konec, ale jako na oslavný nový začátek. Vnímal ji jako přirozený přestup mezi světem viditelným, hmotným a neviditelným, jemnohmotným.  Kdy se pouze odloží tělo, jako šaty naší duše a ducha. Tvrdil, že nesmyslnou bariéru oddělenosti mezi těmito světy, které v ucelenosti tvoří dokonalou kompozici stvoření, jsme nastolili jen my, lidé. Rozumovým pojetím, absencí citu. Že při smrti nikdo nikam neodchází, zůstává, pouze mění formu. Naprosto s Vladimírem souhlasím. A to nejen díky přímým zkušenostem, kterých jsem po jeho boku za těch sedm let nabyla, ale především i tomu, co se dělo a děje po jeho odchodu.

 

Mít společné životní sny, společná díla – nemýlím se, když řeknu, že pak práce na tom všem a pokračování v odkazu je jistým druhem uzdravování ze samoty, v níž jste tu zůstala?

Uzdravování v samotě…Samota a oddělenost. Fenomén naší odduchovnělé doby. Je pravdou, že i já se samoty donedávna horečnatě bála. Už od dětství a možná ještě dál: od místa, kdy duše vypadne z dokonalé duchovní jednoty celku do oddělenosti hmotného světa. Se samotou jsem nakládala v duchu Rašínovy hry „Sláva měst a strojů“: „pojďme zabít samotu, než samota zabije nás“. I když jsem už měla děti a setkala se s mužem mého života, stejně mi občas hlavou problesklo „co když o ně přijdu?“ Ne, já nezvládnu být sama! Řekla bych, že život nás pokaždé s nekonečnou láskou a přísností předvede i před naše nejslabší místa, abychom se je naučili zacelit a přijmout. Povýšit svého ducha. Máte pravdu v tom, že se mi před rokem bez varování v hrozivé nahotě zjevila samota, která mně celý život potichu maličkými krůčky provázela. A mě v ní nenapadlo nic smysluplnějšího a láskyplnějšího, než se chopit posledních plánů a přání, které jsme si s Vladimírem namalovali do nového života den před jeho odchodem.  Dopsat a přivést k životu vše, na čem jsme pracovali, o čem jsme přemýšleli a snili, jako velké poděkování životu. Za lásku. A za nový začátek.

 

 Foto: archiv autorky, nakladatelství Eminent: křest knihy Ateliér života, Jaroslav Dušek, Pjér la Šéz

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
lemur
lemur 31. 3. 2019

Životních kotrmelců jsem měla také dost a z každého jsem se trochu poučila.

Odpovědět
Daniele
Daniele 29. 3. 2019

Životní "kotrmelce" jsou pro nás největší školou a mnohdy vedou k pochopení našeho životního poslání. Takže díky za ně, i když někdy bolí.

Odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

1
žena na začátku (naše Eva)
3.
rok startujeme v novém
10
regionálních Pracoven ŽENY s.r.o.
3 000
žen v průměru na jedné akci v OC
85 201
registrovaných inspirativních žen
2 922
testovaných produktů
43 290
odeslaných produktů
165 073
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.