Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

avatar
Eliška Klementová
Vloženo 19. 10. 2019
Líbí se mi

PŘÍBĚH - štěstí na dosah - 7.kapitola

avatar
Eliška Klementová
Vloženo 19. 10. 2019
Líbí se mi
PŘÍBĚH - štěstí na dosah - 7.kapitola

PŘÍBĚH - štěstí na dosah - 7.kapitola

                Jakmile přijelo Lukášovo auto, Adriana naskočila dozadu a Roman k ní, protože vedle Lukáše seděla slečna, kterou ještě ani jeden z nich neznal.

                „Ahoj, teda, ty jsi samé překvapení,“ zachechtal se Roman a pohlédla na malou oplácanou brunetku s uhlazeně upraveným mikádem a hnědýma očima.

                „Jo, teda totiž, to je Klára.“ Zazubil se do zpětného zrcátka a dívka v mu stiskla srdečně ruku, kterou měl položenou na řadící páce. Upřela na něj svůj zamilovaný pohled a pak se otočila k nim dvěma.

                „Ahoj, moc mě těší,“ pronesla hlasem, který Adrianě nápadně připomínal Fran Fine z amerického sitkomu o chůvě s vyčesanými vlasy do stropu a bláznivými oblečky. Měla co dělat, aby nevytřeštila při tom pískavém představení oči.

                „Ahoj Roman,“ podal jí ruku a pohlédl na Adrianu, která by se s tím propadeným líčením nejraději propadla.

                „Čau, jsem Adriana,“ pokusila se o úsměv a jen to dořekla, začala se hrabat v kapse džínsů a vytahovat odličovací tampónky, které si tam šikovně ukryla.

                „Sedí se ti dobře, můžeme vyrazit?“ všiml si jejího manévrování Lukáš.

                „Jo, všechno v pohodě, jen jsem potřebovala, a, tady to mám. Super, jedeme!“ Ukázala palec nahoru, přetáhla si přes sebe pás a začala si zuřivě šmrdlat oční víčka.

                „Co blázníš?“ Podivil se nad jejím počínáním Roman.

                „Promiň, ale nepojedu mezi lidi jako štětka. Tenhle styl líčení se mi jednak nelíbí, potom se ke mně nehodí a je to celé takové, nevím…“

                „Všimla jsem si těch veselých barviček,“ zašvitořila Klára a otočila se na Adrianu. „Jestli chceš pomoct skombinovat barvy, mám sebou nějaká malovátka a můžu ti poradit.“

                „To je dobré, spíš by stačilo, kdybys mě naučila říkat některým lidem ne,“ utrousila sarkasticky a Klára si její poznámku zřejmě vzala osobně, protože se nafoukla a vyhlédla z okna.

                „Nemyslím tebe,“ položila jí ruku na rameno Adriana. „Ale Romanova máma se na mě vrhla a zmalovala mě jako velikonoční vejce.“

                „Páni, když už ti mamka zasahuje do tvé holky, do čeho ještě Románku? Ještě něco se snaží ve vašem vzájemném vztahu přeštelovat?“ Popíchl svého kamaráda Lukáš a Roman nafouknul hrudník.

                „Mamka to myslela dobře.“ Odsekl.

                „Buď v klidu, Adri, Romanovu mámu známe všichni. Je prostě taková. Neříkám, že jsi vyhrála s takovou tchýní loterii, ale s trochou trpělivosti a taktu věřím, že to zvládneš. Rozhodně za tu dobu, co se známe, vypadáš, že jsi víc, než diplomatická.“

                „Hm… spíš blbec, který si nechá srát na hlavu,“ pomyslela si Adriana potichu a raději se ani Romanovi nepodívala do očí. Věděla, jak nerad slyší, když někdo jiný – kromě něj – jeho rodiče kritizuje.

                „A další věc, jsi krásná i bez líčení. Takže klidně tu příšernost smej a až bude hotovo, otevřu ti okýnko, aby ses těch serepetiček, kterýma si to žmouláš, mohla vyhodit.“

                Po Lukášových slovech se Romanova hruď nadmula ještě více a stejně jako Klára, nová Lukášova přítelkyně, vykoukl z okna.

                Zdálo se, že ani Roman nechtěl od cizího kluka poslouchat, že je jeho dívka krásná a že ji obdivuje, a stejně tak se zakabonila Klára, že kompliment dostala Adriana a ne ona. Po celou dobu jízdy do vedlejší vesnice, tedy panovalo v autě dusno a ticho, které protínal jen tichý zpět z autorádia.

 

                „Romane, co je s tebou?“ chytila svého přítele za ruku Adriana, když vcházeli do budovy. On se jí z ruky vytrhnul a šel rovnou k vyhazovačům a pokladně, kam hodil padesát korun a nastavil svou dlouhou mohutnou chlupatou paži, na kterou mi přilepili fosforově zelený náramek z datem a názvem party.

                Ze sálu už hrála hlasitá hudba a Adriana s páskem na ruce vyrazila znovu za ní. Musela křičet, aby přehlušila hluk toho rámusu. Až do teď měla radost, že vypadli ven, ale najednou se jí zmocnila úzkost. Tatáž úzkost, kterou znala moc dobře už od dětství – že něco provedla, i když neměla absolutní tušení co. Možná, i kdyby neudělala vůbec nic, doopravdy a věděla o tom, stejně by si tak připadala, protože byla zvyklá, že tak či onak to byla vždycky její chyba.

                „Romane, prosím tě, pověz mi, co s tebou je.“ Zatahala ho za rukáv

                „Co mě je?!“ rozkřiknul se, ale nikdo z okolních lidí se neotočil, protože hluk hudby a davu vše přehlušil. „Co je s tebou?! Podívej se na sebe, stačí jenom, aby ti někdo polichotil a to co se ti před pár minutami líbilo, je najednou pryč. Tak když jsi z Lukáše tak odvařená, tak si za ním běž! Za děvkařem, co střídá holky jako ponožky. Za tu dobu co ho znám, a že už je to skoro 8 let, má minimálně 10.holku. Ale prosím. Vidím, že ty máš očividně jiný vkus!“ Dokončil svůj proslov a odkráčel k velkému baru na konci zatemněného sálu.

                Adriana stála jako opařená. Předtím tolik křičící hudba se zdála, jako kdyby hrála odkudsi zdaleka. Byla ponořená ve svých vlastních myšlenkách, které nebyla schopna uchopit. Míhalo se jí všechno najednou, Romanův křik, šéfová v práci, maturita, nedávná hádka s vlastní mámou, celodenní ponižování u Romanových rodičů, milování s ním, odtažité chování v některých dnech, láska, beznaděj… A pak jen prásk a temno.

 

                „Slečno, slečno, probuďte se, halo!“ Cítila na své tváři lehké popleskávání a okolo sebe čerstvý večerní vánek. Otevřela oči a kolem ní stál hlouček cizích lidí, mezi nimiž prosvítala silueta běžícího muže.

                „Romane!“ Zavolala a vztáhla k té postavě ruce.

                „Ne, to jsem já, Lukáš,“ rozrazil si cestu až k ní. Roman se někde zdejchnul, kluci ho šli hledat. „Cítíš se dobře? Na, donesl jsem ti vodu,“ podal jí do ruku vychlazenou coca-colu.

                „Fuj, tohle já nepiju. Ale moc ti děkuju, opravdu.“ ušklíbla se.

                „Tak to máš smůlu ty náš kytkožroute, prostě to do sebe po douškách nalij. To tě postaví na nohy.“ Otevřel láhev a pobídl ji úsměvem jako malé dítě.

                „Díky za pomoc kluci, já už to zvládnu.“ Poplácal se s kluky po ramenou a celý hlouček se vrátil zase zpátky dovnitř.

                „Co tě to napadlo, takhle sebou šlehnout uprostřed parketu? Tvoje duše si vybrala středověký způsob smrti, udusání koňmi? Kdybys mi to bývala řekla, mohl jsem tě vzít k nám na ranč, tam je koňů spousta.“ Zasmál se, aby odlehčil situaci.

                „Já nějak nevím, prostě-„ zastavila se, protože si neuměla vybavit situaci, která předcházela jejímu kolapsu. Poslední, na co si pamatovala, byla jízda autem.

                „Kolik je hodin, jak dlouho tu jsme?“

                „Čtvrt hodinky, dvacet minut. Adri, co se děje? Jsi v pohodě, chceš se posadit? Celá jsi zbledla.“ Zavedl ji na nedalekou lavičku u cesty.

                „Jen se necítím nejlíp. Máš pravdu, naliju to do sebe,“ prohlásila kurážně a pořádně si lokla z láhve.

                „Myslím, že jsem asi jenom unavená a mám nízký tlak,“ pokrčila rameny Adriana a zhluboka se nadechla. „Ale ty už běž, prosím tě, ať tě Klára nečeká.“

                „Neboj, ta se příjemně baví s holkama. Netušil jsem, že jich přijede od nich z vesnice tolik.“ Zasmál se Lukáš. „A já mám taky času habaděj, protože téměř všichni se rozprskli, aby Romana našli, takže mi vlastně vyhovuje, že nepiju na baru sám.“

                „Bezva, ty aspoň víš, kde tvoje drahá polovička já, já nemám nejmenší tušení.“

                „Kluci ho najdou. Telefon neslyší, jestli je někde vevnitř, auto nemá, motorku taky ne, takže se určitě potlouká někde kolem. A jak znám Romana a jeho lenost, nikam neutekl. Spíš se zavřel na záchodě a trůní. Co ti budu povídat.“ Adriana se při té narážce od plic rozesmála, až jí zčervenaly tváře.

                „Vidíš to, takhle je to lepší. Pojď, zvu tě na panáka. Jestli existuje něco lepšího než coca-cola, tak to je zaručeně chlast.“ Prohlásil uznale a pomohl Adrianě vstát z lavičky.

                „A věř mi, až se k Romanovi donese, že popíjíš s takovým fešákem, přižene se jako velká voda.“ Mrkl na ni spiklenecky a vypnul hruď a kulaté bříško. Adriana se znovu zasmála a zavěsila se do jeho nabídnutého rámě. Cítila se mnohem klidněji, ale stále nemohla přijít na důvod toho, proč omdlela a co se stalo předtím. Možná, že kdyby se jí vrátily vzpomínky, držela by se od Lukáše mnohem dál a určitě by od něj pozvání na drink odmítla. Ano, přesně to by ze strachu udělala. Jenomže nepamatovala si na nic, a tak házela úsměvy kolem sebe, srdečně se s Lukášem chechtali, vyprávěli si a pošťuchovali se. Panovala skvělá atmosféra, až do chvíle, kdy se u baru objevila Romanova rozložitá postava a hodila po obou dvou zlostným pohledem.

                „Vidíš, co jsem ti říkal-„ ukázal na Romana Lukáš a objednal u barmana další rundu. „Vyhrál jsem, vyhrál! A ty budeš muset vypít dalšího panáka.“

                „Tak to tedy ani náhodou, ty se znáš s Romanem mnohem lépe, než já,“ prskala smíchy Adriana a oči jí pod náporem alkoholu blikaly jako světýlka.

                „No tak, Romane, řekni mu něco, vždyť on mě úplně opije.“

                „Tak ať,“ pokrčil rameny Roman a opřel se o bar kousek od nich a objednal si pití.

                „Počkej, počkej. Koukej aspoň vysvětlit, kde jsi celou tu dobu byl. Čekáme na tebe, hledáme tě po všech čertech a ani tě nezajímá, že ti tu omdlévá v davu holka. Kdybych ji nenašel já, mohl se přichomýtnout jiný páprda, že jo,“ cinknul si s Adrianou. „A to by mohl být mnohem větší a zkušenější lamač dívčích srdcí, než jsem já.“

                Roman udělal prudký krok směrem k Lukášovi a chytil ho za límeček od koše. Jeho oči plály záští a žárlivostí a tepna na čele mu zuřivě tepala.

                „Co blázníš, ty vole!“ odstrčil ho Lukáš. „Sakra seber se, myslím to vážně! Je to jen chvíli, co sebou Adriana řízla uprostřed parketu a dávala se dohromady a ty teď tady chceš dělat scény?!“

                „Tak nakonec já jsem ten špatnej, jo?“ Pohlédl na Adrianu. „Nevypadáš, že by ti bylo kdovíjak zle, ale fajn, jak je libo. Evidentně sis našla lepší společnost. Že jsem se vůbec snažil přijít se ti omluvit. Trhni si.“ A otočil se na podpatku a odešel.

                „Co to bylo sakra?!“ Zamračil se Lukáš a sedl si zpátky na barovou židličku.

                „Nevím, Luky, ale běžím za ním. Odešel dost naštvaný a nerada bych, aby udělal nějakou blbost.“

                „Je dospělej, on si poradí, nevyšiluj.“

                „Hele, tohle vypadá, že to je vážný. My se vůbec nehádáme a takhle naštvaného jsem ho viděla poprvé. Kdyby cokoliv, jsem na telefonu, jo?“ A rozběhla se směrem za Romanem.

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
lemur
lemur 20. 10. 2019

Odpovědět
hudlenka
hudlenka 20. 10. 2019

žárlivá scéna, ha, to znám z prvního manželství. Každý chlap, co se na mě podíval, už se mnou zaručeně spal...nebo tedy já s ním

Odpovědět
avatar
Eliška Klementová 20. 10. 2019

Leni, mockrát Vám děkuji za Vaše báječně komentáře. Jsem dojatá ráda čtu názory ostatních a to, jak se krásně u každé kapitoly rozepisujete, mi akorát dává najevo, že se Vám příběh opravdu líbí a jste napjatá, jak to bude dál. Omlouvám se, že odepisuji takhle souhrnně, ale snad mi to odpustite ještě jednou Vám moc děkuji za podporu a přeji Vám - doufám v dalších kapitolách - opět příjemné počtení. Krásný zbytek víkendu.

hudlenka
hudlenka 20. 10. 2019

Eliško, ráda jsem si dneska přečetla všech 7 kapitol a těším se na další. Zkrátilo mi to dlouhý, mlhavý a nevlídný víkend, resp. neděli.... Jak to dopadne s vaším párem? Nyní mám podezření, zda není Adriana těhotná, i když by její stav mohl být ze stresu z posledních dní...a Roman a jeho rodina jí tedy moc nepřidají...těším se. L*

Majina
Majina 20. 10. 2019

Adriana si nezaslúži,aby na ňu Roman žiarlil.Som zvedavá,čo prinesie budúcnosť-to odpadnutie iste nebolo len tak-únava,psychika, /možné tehotenstvo-čo nebodaj choroba?/.

ŽENY s.r.o. v číslech

2 922
testovaných produktů
86 069
registrovaných inspirativních žen
165 073
vložených hodnocení
a

Chci odebírat novinky na svůj email.