Jednoho večera, u řeky snad,

chodil jsem po břehu, stesk na mě pad´.

Ve světle Měsíce Bohyně stojí tam,

pro její úsměv já přání mám.

 

Stisknout ji v náručí, v hrudi mám vír.

Vesmír se zastavil, v duši je mír.

Pak jsem se probudil, vidím, to nebyl sen!

Na lůžku rozkvetlém vedle ní ležel jsem.

 

Když její oči na mne upřené jsou,

myslí mi proletí příběh nás dvou.

Životy, staletí a dávné věky,

kde poušť je dnes, dávno bývaly řeky.

 

Ruku si zapletu do vlasů Tvých,

pohledem vpiješ se do očí mých.

Něžnou dlaň ucítím na srdci, tak,

dech začne usínat, z čela odejde mrak.

 

Prstem jen ukážeš, já půjdu hned,

k Tvým nohám položím celičký Svět.

Nilu tok obrátím, když budeš si přát,

ze zrnek písku Ti postavím hrad.

 

V jediném polibku Ty tolik máš moci,

tak jako zázraků je v tisíci nocí.

Mám Tě rád, Lásko má, jsem celý Tvůj,

jsi poklad největší a život můj.

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account