Jeden ze starších článků…
Děti mě budí svým křikem přesně v 3.55 h ráno.. Druhá “přestávka” dnešní noc… Tak jako poprvé se doploužím střapatá, spánkem ještě skoro zaslepená do kuchyně, kde připravuju mléko. Automaticky… Jako robot. Stejným způsobem jako včera v noci, předevčírem, předpředevčírem a předtím celých 14 měsíců. A jako tolikrát předtím bliká v hlavě kontrolka – konec spánku, je potřeba vařit, žehlit, uklidit myčku, připravit snídani…
Než se vzbudí děti, které vyžadují pozornost od 6 h ráno do 18 h večer. Takže… Čím začít… Potraviny na obědy na 3 dny dopředu nacpat do parního hrnce. Oloupat brambory, dýni, mrkev, petržel. Příprava snídaně to samé v bledě modrém, jen bez parního hrnce. Chleba, máslo, sýr, marmeláda, jogurt. Nachystat psovi žrádlo do misky… Hodiny ukazují 05:00 h. Všechny uvařené ingredience smíchat, rozmixovat, rozdělit do misek či skleniček, dochutit, přidat máslo, smíchat, promíchat…. Rychle zhltnu mini krajíček chleba, rychle vypiju 0,5 l vody s citronem. Čas 05:30 h ráno… Směr koupelna, svoje další každodenní povinnosti plním znova jako robot. Opláchnout obličej, osvěžit tvář tonikem, namazat se krémem na vrásky, namalovat řasy, vyčistit zuby, vyžehlit vlasy, usmát se na sebe do zrcadla a říct kouzelnou větu “Dnes bude krásný den”. Které ovšem věřím pouze do 06:00 hodiny. Přichází přítel, podívá se na mě a se slovy “pes se zase asi poblil pod postel” mi kazí naději, že bude dnes něco jinak než obvykle. Po psovi následuje dotaz “Proč vstáváš tak brzo?”, který mi pokládá každý 3. či 4. den, i přestože moc dobře ví, že MUSÍM vařit. “To je dobrý, dnes jdu na kolo, oběd si dám cestou” stačí ještě dodat, když mu oznámím, že k obědu bude čočka s vejcem a chlebem. Větě “Dnes bude krásný den” už nevěřím a zmocňuje se mě vztek. Dnes ZASE budu muset utřít podlahu, nachystat svačinky, nakoupit, utřít blitky po psovi, žehlit, až půjdou děti spát po obědě, vyvěsit pračku, dát prát novou várku, utřít prach, vyvenčit psa i děti… Každá, ale každá máma dělá to samé, co já, jen v přeházeném pořadí. Protože my ŽENY zvládneme všechno. My to MUSÍME zvládnout. To my si MUSÍME poradit s vřískajícími děmi, koši plnými prádla, tunami prachu na nábytku, blijícím psem a pokaženou pračkou/myčkou. To my MUSÍME upřednostnit potřeby všech kolem před své potřeby. To my MUSÍME být za každých okolností ty silné, které zvládnou cokoli, ať už fyzického či psychického. To my MUSÍME být trpělivé, když děti zlobí, když je manžel/přítel přetažený z práce. To my se MUSÍME usmívat, když je nám do pláče. To my MUSÍME jít nakoupit zásoby potravin, i když bychom tu hodinu a půl radši strávily běháním/nakupováním/kafíčkováním/čtením dobré knížky. To my MUSÍME vstávat první a uléhat poslední…. Pánové/chlapi/muži/kluci, víte vůbec, co všechno my ŽENY musíme zvládnout? Být dobrou mámou, dobrou milenkou, dobrou přítelkyní, dobrou posluchačkou, dobrou psychickou oporou… My ŽENY musíme být ty SILNÉ… Za každých okolností… My MUSÍME obětovat sebe, svoje koníčky, svá přání, své oblíbené činnosti a věci ve prospěch rodiny… To nám se totiž příchodem dětí změnil dosavadní svět vzhůru nohama. Už to nejsme my ŽENY, už jsme to my MÁMY… Je to tak správné a byla to naše volba. Ale je potřeba, aby to MUŽ pochopil, ocenil, poděkoval, respektoval a ctil… A byl chápavý, když po příchodu z práce nenajde doma upravenou, navoněnou, usmívající se ŽENU, která ho obejme a řekne “co kdybychom šli do postele, Miláčku?”, nýbrž unavenou, nemluvnou, občas protivnou bytost, která stojí už 9 hodin v kuse na nohou a má dalších 5 hodin před sebou. Je potřeba pochopit, pánové, že toho je na nás občas moc… Víc než moc… Až příliš…
A za to, že to zvládáme a ještě se přemáháme být občas milé a vítat Vás po příchodu z práce úsměvem, si nás VAŽTE… Protože všechno tohle je velký důvod si vážit nás ŽEN – MAMINEK…
