Mám doma partnera, ale nevím, zda je to ten pravý s velkým P. Je to ten princ na bílém koni, kterého jsem vždycky chtěla? Jde o člověka, který mi dává nebo spíše ubírá? Pár otázek z mnoha, které napadnou nejednu ženu. Jak to řeší? Stěžují si kamarádkám, které přitakávají, vypisují se v anonymních diskusních fórech anebo se uzavírají do sebe. Je třeba i toto téma otevřít. Aspoň zlehka, na pár vět.
Každý vztah prochází určitou krizí. Někdo tvrdí, že po 3 letech, někdo po 7. Je to vcelku jedno a nedá se to takto generalizovat. Každý vztah je individuální, s unikátními účastníky. Žádná scéna se nikdy autenticky neodehrává dvakrát. Tím, že svět je čím dál více konzumní a už i společnost je nazývána jako čistě spotřební, tak se tak začínáme chovat také ve vztazích. Chováme se k partnerům, jako by šlo o spotřební zboží a při malinkém zádrhelu ho vracíme, odhazujeme, odmítáme. Zjednodušené přirovnání, koupíme si nový fén. Pěkný design stojí dnes od pár set korun. Pokazí se nám za 4 měsíce. Reklamovat? Ne, nebudu se s nimi zase hádat, že bylo v popisku napsáno, že se s ním nesmím fénovat a že jsem si ho měla tak akorát vystavit.
Co když ale studna potenciálních partnerů není bezedná?
Vyměnit 20 za 80
Často se také ocitáme v situacích, kdy máme partnera a jsme s ním spokojení na 80%. Není to 100%, ale dobrý. Po delší době však cítíme určitou frustraci a říkáme si, „ty jo, to je rutina, fakt mi na něm chybí ….“. A najednou potkáme člověka, který má těch zbylých 20%. Nemá těch 80, ale má těch dvacet! To je super. Toho chci. A pak v emoční disbalanci zapomínáme, že nejsme dostatečně objektivní a nevidíme, že těchto 20% nám nenahradí oněch 80% u partnera stávajícího. A tak skočíme bezhlavě do jiného vztahu a ten je ještě horší.
Poznáváte se v tom?
Majetnické sklony
Na tuto lidskou potřebu si ve vztahu dejme obzvláště pozor. Jde o falešný pocit něco vlastnit. Ono, vlastnit i věc, je jen pocit, který si lidé vytvořili. Samo o sobě vlastnit nic nelze. Dům stojí. Prostě jen stojí. Dali jsme za něj nějakou hodnotu, tak máme pocit, že ho vlastníme. Ale nevlastníme. Je to dům, co stojí. Máme jen na papíře, že je náš, ale není součástí nás. Naší duše. Podobnou vlastnost vlastnit máme nejen na movité a nemovité věci, ale i na partnery. Někdy i několik. Jak poznáme, že někoho chceme vlastnit? Nenecháme ho svobodnému rozhodnutí sebe samého. Chceš-li tetování? Nemohu Ti bránit, je to Tvé rozhodnutí a já Ti na něj mohu povědět názor, jen pokud ho chceš vyslechnout. Nemohu Ti však bránit ke Tvému vnitřnímu naplnění mít tetování. Nejčastěji to poznáváme, když si partnerem nejsme jistí a dáme si s ním „pauzu“. Jakmile ho nevídáme, jsme celkem v pohodě a ještě to jde. Jakmile se ale od známých dozvíme nebo na facebooku vidíme, že jde na nějakou párty – natož tak na rande! Jsme hned v ohnisku a máme potřebu mu to zakázat. „Běž domů, nikam nepůjdeš, mezi ty levné mladice, které chtějí stejně jen tvoji peněženku“, zakřičeli byste nejraději. Nechme partnerovi svobodu, o to více v případné pauze. Pokud vztah má za něco stát, přijde brzy sám. Nemarněte čas tím, že ho k sobě budete pnout.
Chcete-li si vyrazit s partnerem, avšak bez intimností a pocitu viny..obraťte se na profesionály z týmu MůjZnámý.cz (www.mujznamy.cz). Více jak šedesát gentlemanů a slečen po celém území ČR ve věku 18 – 65 let. Zajistí společenský doprovod, pánský doprovod, doprovod na Vaši akci.
