Vážené a milé ženy, píšu vám v podvečer 21. srpna, jak příznačné… Ten večer v roce 1968 je mojí první životní vzpomínkou. Byly mi bez měsíce dva roky, maminka mě pevně svírala v náručí a brečela. Druhou rukou držela mou osmiletou sestru. Tatínek se starším bratrem byli na dovolené v Bulharsku a nemohli se dostat zpátky. Máma se o ně strašně bála. Později mi pár lidí řeklo, že není možné, abych si okupaci pamatovala jako dvouletá, ale já si to skutečně pamatuji, asi tím šokem. Stály jsme na balkoně U Havlíčkových sadů na Královských Vinohradech, s tím jindy překrásným výhledem na Grébovku, a po silnici pod námi najednou jezdily tanky, jeden za druhým, až se dům otřásal. Jak máma a sousedka pod námi začaly křičet, jeden z těch ruských tanků zpomalil a začal na nás mířit. Na dvě ženy s malými dětmi.
Byl to šílený start do života, ale od té doby už se ničeho a nikoho nebojím – učitelů, šéfů, autorit (i když můj současný šéfredaktor s tím má trochu problém.:)) I proto mě těší, že se vám posledně líbil můj neschválený text kapele pro Rockfest. A jak jsem vám slíbila, dnes přidávám ten druhý, snad vás potěší. Opatrujte se a hlavně se ničeho nebojte. Vaše Holubička Zuzka
 

O lásce

 

Osamělý dům

a cesta zapadaná listím

dnes ráj opuštěným psům

a nikdo nevěří

čím on si je jistý

 

Že tady měl a má

někdo někoho rád

Že tady měl a má

někdo někoho rád

 

Tak strašně rád

by všechno vrátil zpátky

vždyť ještě stále má

známý klíč ke dveřím

 

Tak strašně rád

by dál věřil těm snům

kterým už ona

dnes těžko uvěří

 

Že tady měl a má

někdo někoho rád

Že tady měl a má

někdo někoho rád
                                                   

                                                                                                               (1988)

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account