Vážené a milé ženy, ke studentskému tématu z minulého týdne se mi dnes sama nabízí báseň, jež je pro mě dost nestandardní, jelikož vznikala po částech a doslova v různých tisíciletích. Tři první sloky jsem napsala na jakési nudné přednášce ve čtvrtém ročníku žurnalistiky, tedy v roce 1994, a papír někam založila. Poslední sloka vznikla až po letech – a v slzách, když jsem jej, již jako matka dvou dětí, znovu objevila. To už totiž můj nejoblíbenější profesor z fakulty, psycholog, jenž mi vedl diplomovou práci, nežil.
Zpětně jsem moc ráda, že jsem panu docentu Černouškovi jen pár týdnů po svých státnicích mohla pomáhat organizovat na půdě fakulty v srpnu 1995 oslavu jeho padesátin. Mezi všemi profesory, novináři i jeho známými jsem tam byla tenkrát jediná studentka. Věnovala jsem mu krásný kaktus se slovy, že ho má ode mě pro štěstí na těch dalších padesát úspěšných let. On se tehdy zasmál a řekl mi, že kaktus ho určitě přežije. Dnes mě z toho mrazí. Užil si ho totiž pouhých devět let, nedožil se ani šedesátin.
Milé dámy, opatrujte se. Já už musím jít, přes slzy na text nevidím. Vaše Holubička Zuzka
 

Vysoká škola

 

 

Není až tak vysoká

jak jsem si vždycky myslela

moc jsem tu zatím nevyrostla

 

Poznání?

Vím, že nic nevím

 

A čas letí

od zkoušky ke zkoušce

letí

od semestru k semestru

letí

Uletí

 

Zbudeš jen ty v mém srdci

můj nejlepší profesor

na věky věků

 

                                                                   (FSV UK; docentu Michalu Černouškovi)

 
 
 

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account