Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

Afrodita
Afrodita
Vloženo 25. 1. 2015
Líbí se mi

Na chvíli zavřít oči, vesmír se pootočí ...

Afrodita
Afrodita
Vloženo 25. 1. 2015
Líbí se mi
Na chvíli zavřít oči, vesmír se pootočí ...

Na chvíli zavřít oči, vesmír se pootočí ...

Vše, co vyšleš do vesmíru, se ti stonásobně vrátí. Platí to jak o dobru, tak o zlu, takže pozor na chybu!   Stále dokola se nám dějí tytéž věci. Jen řešení volíme jiná.

PŘÍBĚH PRVNÍ 

Mám kamaráda. Je mu sedmnáct a už v tomto věku má všechno, o čem mnozí marně sní. Mládí není zásluha, ani krása ne. Zvlášť taková ta bezduchá, šampónová. To ale není jeho případ. On je zajímavý. Milý. Inteligentní. S nekonečným vnitřním světem, uměleckým nadáním, hlubokými myšlenkami a opravdovými city. Excelentní fotograf, ale také často vyhledávaný objekt focení (fakt je krásnej ) a nadaný bloger . Z jeho komentářů si sedám na prdel. V sedmnácti má v hlavě srovnáno to, co mnozí ani na sklonku života ne. V pondělí jsem plna očekávání otevřela jeho nejnovější blog a omrazilo mě. Psal o duši rozedrané do krve, bolesti, zoufalství … Známe to všichni a zdá se, že na věku nezáleží. Připojil k tomu selfie s obličejem zmáčeným slzami a očima vyplakanýma do krvava. Za své slzy se nestyděl. Možná si poprvé uvědomil, že kromě fyzické bolesti existuje ještě jiný signál, že s námi něco není v pořádku. Mnohem horší. Duševní trýzeň a muka, která nám zhusta způsobují ti nejbližší. A zbavíme se jich jen tak, že odstraníme příčinu a ne když nastřelíme falešný úsměv – chlapi přece nebrečí a taky co by tomu řekli sousedi, kamarádi, přátelé i nepřátelé … Vyjmenujeme téměř celý vesmír, ale na jednoho člověka, toho nejdůležitějšího, zapomeneme. Sami na sebe. Co nám je po sousedech, ti nemají srdce rozlámané na kousky a důvěru rozmetánu na prvočinitele.

  ….„Často mívám ‘pocit samoty v davu‘, a dneska se topím. Můžu mít desítky naslouchajících přátel, ale jsou mi k ničemu, pokud mezi nimi není ten, komu to všechno chci říci. Jsem si ale více než jistý, že si to teď čteš a přemýšlíš, zda to náhodou nejsi ty.Bohužel, v tento moment už je i pro tebe pozdě. Spolu s mými slovy končí i mé city. A opakovat se nebudu.“… 

Mít na hlavě klobouk, smeknu. Je mi 3x víc jak jemu a mám se od něj co učit. I já (a kdo ne?) už jsem naplakala minimálně jedno moře , ale stále jsem nenašla odvahu říct permanentním aktivátorům mých slzných kanálků, že s mými city si zahrávat nesmí.

PŘÍBĚH DRUHÝ     

Sedím v kavárně naproti uplakané kamarádky, které se třese hlas i rty. Její jistoty – neochvějná láska, zdraví, něha, smích, klid v duši, smysluplná a hravá práce a šance na krásnější a jedinečné dny … dostaly smrtelný zásah. Nevěra. Ne úlet, ale několikaletý paralelní život. Jak už to bývá, prvních pár let nic netušila. Nebo spíš zavírala oči. Teď pro změnu už dva roky věří, že ten její toho nechá a všechno se vrátí zpátky. Marně. Neverending story. Pokaždé naslibuje hory doly černý les a lehkomyslně dodá „promiň, teď už to bylo vážně naposledy. Nechtěl jsem ti ublížit.“ A jako odpustek přihodí dražší a dražší dárek, takže doma se jí hromadí kávovary, mobily, tablety a jiné šmuky. A ona mu pokaždé uvěří, že právě tohle stopadesátéosmé naposledy, je skutečně NAPOSLEDY!!! Jestli je v tom naivita či zoufalství, těžko říct, každopádně to musí být psycho . Je jak gambler, který nahází poslední prachy do automatu s tím, že tentokrát už opravdu vyhraje. Pracně do sebe pumpuje víru ve výhru a přitom znovu a znovu prohrává. A čas běží.

„….nevěru jsem byla ochotna odpustit, když toho nechá. Víš jak je ale ponižující zjištění, že máš doma patologického lháře, který ti famózně a bez mrknutí oka lže tolik let? Do očí. Do telefonu. V posteli. Pod stromečkem. Ráno, v poledne, večer, v pátky, svátky. Furt pryč? Tu bolest, když zjistíš, že vztah, který jsi budovala celý život, stojí na lži, tak tu si ani nepředstavuj a děkuj tomu svému Bohu, že ji neznáš.“

Dívám se na ni, srkám dávno studené kafe a radši mlčím. Co taky na to říct? I já věřila lžím. Slibům, které nikdy nebyly myšleny vážně. A nepomohl ani Nejvyšší. Vždyť přece žádný neexistuje. A hodnotit, co je správné a co ne, budeme jen my sami. Není žádný soudce, který nás bude za naše rozhodnutí soudit … jsem se nakonec dozvěděla .

„….Ty dokážeš žít bez důvěry?“ ptám se na to, co mě bytostně zajímá. Odpověď mě šokuje.

„….Nebuď naivní. Lásky ani důvěry se nenajím a kvůli toho, že orgán na myšlení nemá v hlavě, ale mezi nohama, tak já se nebudu stěhovat pod most. Vždyť ze mě udělal totálního blbce a udržovat pseudocity na základě společně prožitého, ale prolhaného času, nemá žádnou cenu. Hnusím se sama sobě. Sjela jsem mu úplně všechno. Mobil, e-mail, skype, face ..... I jí jsem sjela všechno. Regulérně je šmíruju a nemůžu si pomoct. Jsem jak feťák. Udělám cokoliv. A víš co je nejstrašnější? Vzal mi deset let života!!! Mého života. Úplně lehkomyslně. Vlastně jich bude ještě víc. Možná všechny, které na tomhle světě mám, protože moje důvěra je rozmetána na cimprcampr a zdraví v prdeli. Víš, že jsem v jednom kuse na hromadě. A děcka taky. Neexistuje doktor, který by nás neznal.“ Už nepláče. Slzy došly. Ano, vím, že je v háji, i když se snaží zuby nehty nic nedávat najevo - vždyť co by tomu řekli sousedi, kamarádi, přátelé i nepřátelé. Ale jak jí pomoct, to netuším.    

„A přesto s ním chceš zůstat????“

„Ne přesto, ale právě proto. Kdysi si snad mohl nalhávat, že ho miluji, věřím mu, vážím si ho. To všechno je pryč jeho vinou a on to ví. Jsem unavená a stará. Před deseti lety jsem mohla začít znovu. Dneska už na to nemám sílu. Každé ráno se s tím bude budit a každý večer usínat. Budu jeho každodenní němou výčitkou. Trest za ty ukradené roky. Pocit viny je totiž nejsilnější lidská emoce. Kam se na ni hrabe láska nebo nenávist. Moje slzy ho doma neudržely, moje zdraví taky ne, společná minulost ani děti. Jo. Vina ho doma udrží.“ Jsem vážně šokovaná. Pomsta to možná je, ale spíš než k žití to je k zblití. Sebeobětování nevede k řešení, ale k sebezničení. Naprosto spolehlivému.   

„….Nerozumím ti. Už malé děti se učí, že mají hrát karty tak, aby jim na závěr nezůstal v ruce černý Petr. Ty to hraješ přesně naopak. Černého Petra si dobrovolně necháváš. A to doslova.Obávám se, že tohle není výhra. Tahle válka nemá vítěze, ale mraky poražených. A ty jsi v jejich čele."    

PŘÍBĚH TŘETÍ                   

„Crrrrrrrrrrr….“

„Prosím tě promiň, musím ten telefon vzít.“ Omlouvám se podřízenému, se kterým právě konzultuji nějaký urgentní případ.

„… ano ….rozumím … budu tam přesně za 10 minut.“ Sekretářka ředitele mi oznamuje čas každodenního mytí hlavy. Copak si vymyslí dneska pan ředitel s napoleonským komplexem? Kyselo zas nebude dost kyselý a bramborák dost bramborovej? Naše neverending story pokračuje. Nesnáší mě od prvního momentu, kdy jsem nastoupila a já jeho. V tom mezi námi panuje vzácná shoda. Jenže já nemám nervy ani sílu se s ním handrkovat a přetahovat. Jsem nemocná a to tak, že velmi. Nejhorší na tom je, že o tom jako jediný ví. Debil. Vrážet kudly do zad nemocné ženské, tak to je fakt známka charakteru a velkého ducha. Po paměti otevírám šuplík, vezmu lahvičku s prášky, které do sebe hážu jak lentilky, dva si dám na jazyk a nasucho polknu. Dělám to automaticky a vůbec nevnímám nechápavě zdvižené obočí kolegy, který to všechno sleduje.

„??? …jak dlouho to chceš vydržet? To by ani kůň nedal. Neměla bys ho krýt. Tohle je těžký mobbing.“ Říká se špatně skrývanými obavami v hlase. Má mě rád a bojí se o mě.

„Víš, v životě jsem udělala leccos a na všechno jsem rozhodně nebyla pyšná. Bonzákem jsem ale nebyla nikdy a tak to zůstane. Neboj, nějak to vyřeším.“

Řešení jsem skutečně našla a od toho okamžiku mi do života zavítala spokojenost, štěstí, láska, úspěch a také zdraví.  

-

Všechno, co vyšleš do vesmíru, se ti stonásobně vrátí. Dobro i zlo. Tisíckrát jsem se o tom přesvědčila sama na sobě a o druhých ani nemluvě, proto si s tímhle nezahrávám ani v duchu. Jsou to totiž tzv. FFF (fakt furt fungující) moudra. Ale některým to můžete mluvit horem dolem, je to jak do dubu. Marnost nad marnost. Dokonce si vymysleli takovou obranu, aby své ne zcela fér (nebo často hodně unfér) chování ospravedlnili: … kdo hodnotí, co je správné a co ne? Jen my sami.  Není žádná vyšší inštance, žádný soudce, který nás bude za naše rozhodnutí soudit. A účel přece světí prostředky…. No tohle když slyším, tak ne že končím diskusi, ale ani žádnou nezačínám a moje srdce se pomalu propracovává k infarktu myokardu. Ale proč o tom píšu.

Někdy je dost těžké ovládnout své spravedlivé rozhořčení, vztek, bolest, lítost, ponížení a přepnout negativní myšlenky, které se nám líhnou v hlavě jako o závod a poňoukají ještě k negativnějším činům, na ty pozitivní. Můj pan psychodoktor, se kterým si čas od času zajdu na sklenku bílého, vůbec netuší, jak strašně riskuje, když vyrukuje ausgerechnet s tímhle. Je totiž v té chvíli na zabití . Schválně si to zkuste. Zavřete oči a představte si svůj vlastní zmaštěný životní příběh. Někoho, komu byste nejradši zakroutili krkem, vyzmizíkovali ho z povrchu zemského, zašlapali do země nebo nechali sejít z tohoto světa strašlivou smrtí.

Máte????

Já jo!!!! 

Co se vám při té představě honí hlavou? Můj debilní mozek a slabomyslné ego mi zákeřně napovídají, že přece když vymyslím nějakou elegantní pomstičku, tak karma si to nějak přebere. Sledujete, kam se ubírá má rozumově-egoistická argumentace? Noooo, přesně tam, kam psychodoktor neradí pustit ani myšlenku (nejlépe ani písmenko z myšlenky), pokud přesně tyhle hnusoty nechci schytat jak bumerang nebo sletět do jámy, kterou jsem s takovou pečlivostí vyhloubila pro jiného. Což o to, teorii mám zmáklou dokonale .

Co v takové situaci děláte vy?

A neříkejte, že nikdo takový se ve vašem životě nevyskytuje. Tomu buď nebudu věřit, nebo vám budu děsně závidět a závist není zrovna pozitivní vlastnost . U mě to nakonec vždycky dopadne tak, že si řeknu (klidně nahlas, veřejně nebo opakovaně, když to je potřeba) – kdo chce kam, chuj s ním  , čímž se mi neuvěřitelně uleví, koupím si nové boty nebo kabelku (právě jsem si nechala dělat nové botníky a šatnu ) a nechám pracovat vesmír. Je teda pravdou, že někdy se rouhám a mám tendenci jeho fungování zpochybňovat a naskakuji na argumentační vlnu své pragmatické maminky, která k božím mlýnům, co melou pomalu a jistě vždycky s neochvějnou jistotou dodává, že nikdy nesemelou všechno. Já vím, že pan učitel, režisér a maminka mají vždycky pravdu, ale ta moje je zkrátka tou pověstnou výjimkou . Aspoň co se božích mlýnů týče, protože já mám betonově vyzkoušeno, že fakt melou spolehlivě. Stačí troška trpělivosti.

„ …. Slyšelas to? … Ne? No prosím tě, ta (ten) má takovou smůlu. Napřed ji (ho) vyhodili z práce, pak se z toho sesypala(l) zdravotně, doma prý to taky má na pikaču … a teď ....ššššš. Co ti mám vykládat. Na posraného i hajzl spadne.“

„ …. ZOPAKUJ mi to ještě jednou???? … Šššššš???!!!! … TO nemůže být pravda!!! …. TO fakt NE!!!„

„…..Čti.“ Čtu a mám pocit, že mě šálí zrak.

„…..No dobře, ale co s tím mám jako dělat?“

„….. Její (jeho) osud je ve tvých rukou. To sis přece přála. Ne? Pokud si to nechceš nechat, vrátím to do pošty, odkud jsem to čórla a rozběhne se standardní kolotoč šetření. Co bude následovat, si umíš celkem představit. Ve státní správě jsi dělala dost dlouho. Jo a mimochodem, jenom ze zvědavosti jsem si obsah nechala nenápadně prověřit a je to pravda. To jen kdybys tomu nevěřila. Nebo si to můžeš nechat a naložit s tím jak uznáš za vhodné. A vezmi v úvahu, že ona (on) by tě rozhodně nešetřila(l). Mám celkem v živé paměti .... no sama víš nejlíp, co."

--

Jsem jak v Jiříkově vidění. Obálka mě pálí v tašce. Čtu to už po stopadesátéosmé a nevím, co si počít. Tušíte správně. Řízením osudu (protože tomu se nedá říct ani náhoda ani haluz, to prostě … nevymyslíš) mám v ruce časovanou bombu, která by hajzl na toho mého posraného nejen shodila, ale rovnou ho pod ním v těch sračkách pohřbila nebo aspoň řádně vymáchala. O ostudě, opovržení, ukazování prstem a zlomyslné šuškandě ani nemluvím. A taky smradu, co by bylo. Uffff. Chvíli si představuji, co by se stalo, kdybych ten palec na spoušti zmáčkla. Fuuuuuuj. Brrrrr.  Osud to tak nechtěl. Kdyby ano, tahle zpropadená obálka by mě teď nepálila v tašce. Není to žádná srandička, ale vážně vážná věc. Nakonec to neudělám. Ne proto, že bych byla útlocitná. To ne. Ten člověk si moje slitování nezaslouží, protože mě vážně nešetřil. Ne proto, že bych mu neměla co vracet. To taky ne. O jeho malosti, pokrytectví a zbabělosti nemám sebemenší pochyby. Důvodem jsem já sama.  V životě jsem udělala leccos a ne na všechno jsem pyšná, ale nikdy jsem nebyla bonzák ani křivák, co vráží kudličky do zad a ještě s nimi zakvedlá. A tak to taky zůstane. Vesmír by mi takovou křivárnu stopro vrátil. Takhle ji nasměruje tam, kam patří, ale neprofackuje u toho mě. Pravda, nebude to hned …, ale ona stačí troška trpělivosti. A tak šahám do skříně, otevírám „tajnou krabičku“ s křížkem z Jeruzaléma, modrým tulipánem z Holandska, motýlím šátkem, pěti Marťánky, vrtulníčkovými kalhotkami, svou vlastní pohádkou .... a přidávám do ní … Ššššš.

Není mi z toho dobře po těle, jak by se mohlo zdát. Nemám pocit zadostiučinění, jak bych čekala a absolutně nevím, jestli to bylo správně. A vůbec se necítím jako hrdinka. Naopak. Spíš si myslím, že to byla zkouška. Jak obstojím. Jak se zachovám. Co udělám. Mozek a ego mě poňoukají, abych to vrátila tam, odkud to přišlo a nemontovala se osudu do práce, ale moje srdce a svědomí mi napovídají, že dělat správné věci je důležitější, než dělat správně ty špatné. Mám svým způsobem štěstí, protože na rozdíl od jiných vím, že za každé naše rozhodnutí nás jednou NĚKDO soudit bude. Znám HO. Byla jsem MU totiž představena. A právě mi seslal znamení, že všechno je, jak má být. Z rádia se ozve:   

  • Někdy je to tak a nezmůžeš s tím nic,
  • můžeš se jen smát ze svých plných plic.
  • Chceš to přivolat a chceš to čím dál víc,
  • stačí poslouchat, co se snažím říct.
  • Můžeš tady stát, všemu vzdorovat,
  • udělat to pak,tak jak to máš rád.
  • Nebudem se prát, nemusíš mít strach,
  • chce to akorát realizovat.
  • Na chvíli zavřít oči, vesmír se pootočí,
  • taky můžeš mít, co si budeš přát a co budeš chtít!
  • Nad hlavou je můj svět, prosím vás, odpusťte mi.
  • Teď zůstat ležet na zádech, dejchat vzduch pod hvězdami.
  • Moje aura a můj Bůh ve mně hoří, zdá se mi.
  • Je to pravda, bludnej kruh, zakázané uvolnění.

-

A jak se rozhodujete vy? 

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
sisinkaj
sisinkaj 8. 1. 2018

Odpovědět
Ovace
Ovace 16. 12. 2016

Nádherné

Odpovědět
Monika - MonikaHem.cz
Monika - MonikaHem.cz 24. 7. 2016

Odpovědět
Amanda
Amanda 14. 11. 2015

Odpovědět
Miška optimistka
Miška optimistka 15. 3. 2015

Odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

1
žena na začátku (naše Eva)
3.
rok startujeme v novém
10
regionálních Pracoven ŽENY s.r.o.
3 000
žen v průměru na jedné akci v OC
84 976
registrovaných inspirativních žen
2 922
testovaných produktů
43 290
odeslaných produktů
165 073
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.