Moje žena mě fascinuje! Kdy vlastně mámy spí?

Až teprve teď jsem si uvědomil, jakou sílu v sobě nese mateřství!

Tak třeba moje žena a spánek. Kdyby to byla disciplína na Olympiádě, jistě by byla v nároďáku. Zatímco já jsem vždy chystal snídani pro oba, Míša byla schopná si ji ve dnech volna dát jako pozdní oběd. Dnes je tomu jinak. Stačí jeden malý kňouk naší malé holčičky třeba v půl páté ráno a Míša letí z postele. Tuhle jsem jí, myslím přistihl, že z postele vystřelila o tři vteřiny dříve, než se Emma probudila. To já se neprobudil, ani když se rozeřvala jako siréna a co víc, ani alarm monitoru mě neprobral...

Hormon umí své. Kdykoli se v noci podívám, přetočím nebo jdu na záchod, Míša sedí a kojí, stojí a kolíbá, chová a pusinkuje. Někdy přemýšlím, jestli ženy v tomhle období nepřepnou na režim perpetum mobile...Doma už máme vyšlapané dráhy v parketách i dlažbě, jak Míša neustále chodí dopředu a dozadu, rotuje, houpá, drndá, konejší, zpívá...

Nebo třeba takové jídlo. Míša je a byla vždycky gurmán. Mlsoun. Teď nesmí jíst skoro nic. Zelenina nadýmá, po mléčných výrobcích má Emmička průjem, po ostrém jí bolí bříško. A moje žena snad i s chutí pojídá rýži s mrkví, bramboru bez omastku, ovesnou kaši na vodě. Jsem fascinovám tím, co dokáže pro to miminko dělat! Pije litry čajů, co smrdí jako pendrek, záda jí bolí, vlasy trochu padají...

A to máme doma Emmičku necelé tři měsíce... Co nás čeká dál?

Klobouk dolů, dámy!