Byla jsem z toho všeho už hodně vyčerpaná a tak jsem se ani nedivila, když jsem se jednou v noci probudila s vysokou horečkou a silnou zimnicí. Nemohla jsem se ani za nic na světě zahřát. Zuby mi drkotaly o sebe tak silně, až to bylo slyšet po celé ložnici. On nebyl doma. Silou vůle jsem mu napsala SMS, kde jsem ho prosila, ať přijede domů, že je mi hrozně zle. Nic.
Teplota stále stoupala a já jako jediné možné řešení viděla ve studeném zábalu. Musela jsem tu horečku srazit za každou cenu. Byla jsem s dětmi sama doma a nemohla si dovolit se dostat do stavu, kdy o sobě nebudu vědět.
Celá rozklepaná jsem se doplazila do koupelny a namočila prostěradlo do studené vody. Bylo mi tak zle, že jsem ho ani nedokázala pořádně vyždímat. Horečka byla vysoká a já se třásla zimou. Bylo to naprosto šílené. Vysvlékla jsem si pyžamo a stála tam nahá s mokrým prostěradlem v ruce. Sbírala jsem odvahu k tomu, přitisknout si to ledové, mokré prostěradlo na nahé tělo. Měla jsem pocit, že to nedokážu.
V tu chvíli mi hlavou prolétly myšlenky na dětství. Na to jak jsem jako malá holčička měla horečku a maminka mi dělala ledové zábaly. Jak mi s láskou říkala, ať to vydržím, že to zastudí, ale brzy mi bude dobře.
Jak moc jsem si v tu chvíli přála mít vedle sebe kohokoliv, kdo by mi s láskou pomohl. Kdo by mi řekl, „Neboj, zastudí to, ale bude to dobrý.“
Místo toho jsem tam stála a po tvářích se mi řinuly horké slzy.
„Musím to dokázat.“ Říkala jsem si sama pro sebe. „Musím to zvládnout. Co když se mi ještě přitíží? Kdo by se pak postaral o holky?“
S myšlenkou na děti jsem si velmi pomalu přiložila ledové prostěradlo na rozpálené tělo. Málem jsem upadla. Bylo to strašné.
„Takhle to nepůjde. Nezvládnu to.“ Beznadějně jsem se rozplakala.
I s prostěradlem jsem se dobelhala až ke své posteli. Bylo mi úplně jedno, že z něj kape voda a za mnou tak zůstává mokrá cestička. Myslela jsem jen na jediné. Dostat ten odpornej, mokrej hadr na sebe a pak si lehnout do postele. Nevadí, že postel bude úplně mokrá. Přes den to všechno zase proschne.
U postele jsem sebrala veškerou odvahu a přitiskla na sebe prostěradlo podruhé. Nikdy bych nevěřila, že to může být tak těžké. Že se o sebe dospělý člověk téměř nedokáže postarat ve chvíli, kdy je mu skutečně zle. Konečně jsem se do mokré látky zabalila celá a pomalu se snažila položit na postel. Šlo to špatně. Prostěradlo těsně obepínalo mé tělo a já se tak s velkými obtížemi dostala do postele.
Během několika málo minut jsem měla pocit, že prostěradlo je téměř suché. Hořela jsem jako kamna. Sbírala jsem odvahu dojít znovu do koupelny a absolvovat tu šílenost ještě jednou. V duchu jsem se uklidňovala tím, že na podruhé už to tak hrozné být nemůže. Tělo už přeci určitě přivyklo. Pokusila jsem se zvednout, ale nešlo to. Prostěradlo omotané kolem mého těla mě nepustilo.
Zůstala jsem pár chvil nehnutě ležet a pak, ani nevím jak, jsem usnula.
– ukázka z knihy Cesta ze dna vzhůru
Letní akce KNIHA BEZ POŠTOVNÉHO 
možno objednat na: http://www.be-inspirated.eu/sluzby-produkty/
