Ráda bych se s vámi podělila o svůj příběh lásky, který, aniž bych to tušila, trval čtyřicet let. Jeho počátek a to, co následovalo, jsem před časem popsala ve své eknize Všechny odstíny temnoty aniž bych tušila, že jeho konec přijde až mnoho měsíců poté, co jsem knihu vydala.
Do toho muže jsem se tenkrát zamilovala na první pohled. Poprvé a naposled na první pohled, všechny pozdější lásky byly spíše z rozumu, dá-li se to tak vůbec říci. Ale i když jsem tehdy měla pouhých dvacet let, kvůli všemu, co jsem v té době už měla za sebou, jsem byla velmi zodpovědná. Takže vědoma si faktu, že ten muž je ženatý a stejně jako já, má dítě, hodlala jsem tuto lásku prožívat jen na platonické úrovni.
Jenže ten muž mi začal sám nadbíhat. Nakonec mne pozval na rande a vyznal se mi ze svých citů. A já byla ztracená. Tolik se mi líbil, tolik jsem toužila být neustále s ním, tolik jsem ho chtěla milovat a být milována. Přesto jsem si stále držela odstup. Když mi však asi po měsíci našich krátkých schůzek řekl, že se kvůli mně rozvede, protože ke své ženě nic necítí a miluje jen mne, padly mé poslední zábrany a já se plně odevzdala, jemu i lásce.
Bylo mi tak krásně. Bylo to tak krásné…
Po dalším měsíci mi řekl, že se se mnou musí rozejít, protože jeho žena čeká druhé dítě. S ním. V tu chvíli ve mně vše zamrzlo. Tak moc jsem ho milovala, chtěla jsem pro něj to nejlepší, takže jsem se na něj nedokázala zlobit. Vlastně jsem se zlobila jen na sebe, na to, že jsem zapomněla na rozum, a že jsem si začala se ženatým mužem.
Byla to jednoznačně moje chyba! Vždyť z vlastní zkušenosti jsem moc dobře znala, jaké to bylo, když si otec našel jinou a já musela žít důsledky rozvodu rodičů. Ženatý muž proto pro mne měl být jednoznačně tabu, bez výjimky! Od lásky jsem se vrátila k rozumu a racionálně jsem své srdce zavřela na tisíc západů. Rozum, ne láska, byl na programu dne, protože jsem neměla čas ani prostor hroutit se a truchlit. Měla jsem malé dítě a to mne potřebovalo víc, než já lásku, tvrdil mi rozum.
A život šel dál.
Jako bych však tím činem přišla o poslední ochranu svého Anděla strážného a dobrovolně vstoupila do pekla. Za pár měsíců nato mne znásilnil nadřízený, pokusila jsem se o sebevraždu… a už to jelo…
Ještě jednou, za 30 let, mi bylo dáno, tak velkou lásku zažít. Postupně jsem odemykala zámky svého srdce, až jsem se doopravdy a hluboce zamilovala. Stalo se to také v květnu a celá ta velká láska trvala opět jen měsíc. Dalšího půl roku jsem na vlastní kůži prožívala fakt, že i na zlomené srdce se dá umřít. Neumřela jsem jen proto, protože jsem nakonec pochopila, co jsem pochopit měla. Poznala jsem, co je to láska bezpodmínečná.
Jiný druh lásky, babičky k vnoučkovi, mne přiměl vrátit se z Prahy zpět domů. A tehdy, před stěhováním, jsem o tom prvním muži měla velmi živý sen. Nechápala jsem proč, přece jsem na něj už dávno zapomněla. Nevěděla jsem, proč jsem se v tom snu vrátila do doby, kdy jsem byla tak nádherně zamilovaná, kdy jsem věřila, že vše, celý můj život bude skvělý, protože miluji a jsem milovaná, a celý svět zářil duhovými barvami. Nerozuměla jsem, proč jsem znovu ty pocity prožívala tak silně, jakoby to bylo včera…
A také jsem nechápala, proč jsem toho muže 14 dní po přestěhování, potkala. I s jeho ženou. Stále jsem se sama sebe ptala, co to má znamenat, co mi ty situace chtějí říci, co mi naznačují, jak tomu všemu rozumět?
Ale odpověď nepřicházela.
A čas plynul. Během několika let jsem sepsala a vydala všechny své příběhy, vše, co jsem prožila a čím jsem prošla a tím mužem jsem se přestala zabývat. I když jednou jsme se znovu potkali, tehdy byl sám, a dali jsme se do řeči. Ale naše setkání bylo hodně formální a nic hlubokého ve mně nezanechalo.
Až včera se stalo něco vyjímečného.
Šla jsem po chodníku, když jsem na druhé straně silnice, asi tak 30 metrů před sebou toho muže zase uviděla. Ale tentokrát bylo vše naprosto jiné. Okamžitě jsem ho poznala a jak se blížil, dívala jsem se mu do očí. A cítila jsem se, jako by mne zasáhl blesk, úplně se mi podlomila kolena a já náhle měla naprosto stejný pocit, jako když jsem jej uviděla poprvé!
Měla jsem tisíc chutí přeběhnout silnici, obejmout ho a říci mu – miluji tě, zase tě miluji! Tak, jako tenkrát, před čtyřiceti lety! Tak strašně moc jsem toužila to udělat! Vše to trvalo pár vteřin, ale pro mě se v tu chvíli zastavil čas…Současně s ním se mi zastavilo i srdce. A pak se znovu rozběhl, a srdce s ním, protože ten muž odvrátil oči, jakoby mne vůbec nepoznal a začal se bavit s jiným mužem, který k němu mezitím přišel z druhé strany. Jenže během té chvíle mé srdce prošlo nějakým zvláštním restartem.
Musela jsem se za tím mužem otočit, tak silnou touhu a lásku jsem cítila.
Zvláštní však na celé věci bylo něco, o čem jsem přemýšlela ještě večer, v posteli. Cítila jsem stále fyzický pocit lásky, ale tentokrát mne srdce nebolelo a vůbec jsem nebyla smutná. Jak to, říkala jsem si znovu, co to má všechno znamenat, jak tomu mám rozumět?
A pak mne něco napadlo. Všechny ty situace před, i nyní, mi říkaly, jak na tom jsem. Skoro to vypadá, že moje LÁSKA, moje schopnost bez zábran milovat, se ke mně vrátila. Možná, že vůbec nešlo o toho muže, ten byl jen ukazatelem mého stavu, šlo o mne. Třeba mi takto mé srdce „řeklo“, že je uzdravené, že zase umím milovat. Že všechna ta předchozí práce stála za to, protože jsem se postupně uzdravila na všech energetických úrovních.
Jenže já nevím, jak to doopravdy je, vždyť ten proces už trvá tak dlouho, vlastně celý můj život. A stále se něco děje, stále někam postupuji…
Ale nakonec, on život sám mi to ukáže, stačí jen nechat věci, aby se staly. A tak se nechávám překvapit…
