“Pryč, daleko a rychle to vem úprkem” … říká má intuice, která dobře ví, a já ji konečně umím naslouchat. Káva, kytice růží, romantika, hluboký pohled do očí … a najednou “rána”. Věta, která je hřebíkem do tzv. rakve něčeho, co se chtělo tvářit jako začínající vztah.
… “Víš, ona to ve mně vše zabila.” Kdo? Co? Teda, jakože jeho bývalá může za to, že ON nemá žádné koníčky, kamarády, žádné zájmy, nemá dobré vztahy s rodinou … teda ona zabila tu schopnost, cokoliv ve svém životě dělat sám. Je sám již několik let a opravdu by se rád staral o svou ženu a žil s ní krásný život plný čehokoliv,…
Blik … a je tu červená, která na mne vříská i zvukovým signálem pro slepce. Najednou vidím jiného muže – v krásných větách plných oddanosti je hořkost. Muž čekající na zázrak, kterým by měla být nová žena.
Co hodinu telefonát:
“Proč mi nezavoláš? To jsi od rána neměla minutu na telefonát se mnou?”
“Ne , neměla.”
Hlavou mi projela vzpomínka z před třiceti let . “Kdes byla, už jsi měla být doma před 10 minutami.” 
“Ujela mi tramvaj, vždyť jsem skončila ve tři v práci a ještě nejsou čtyři.” husí kůže, orosené čelo studeným potem , nucený úsměv …
Už je to dávno. Nic nevysvětluji, neomlouvám se. Dnes už ne.
Prý ode mne čekal více. Více čeho? Jako můj život a veškerý můj čas, který bude jen jeho? No, tak to fakt nejsem ta pravá … mám koníčky, mám zájmy, mám skvělou rodinu, mám skvělé přátele – to vše mohu s někým sdílet, NE se toho vzdát v zájmu …v zájmu čeho vlastně? …. že prý lásky.
Mám chuť i sílu žít, a ne nechat se zavřít v životě jiného, který si s tím svým neví bez své hračky rady. Umím být světlem pro jiné, ale ne ve vězení, ve kterém se nedá dýchat.
Jsem už velká holka. Již dávno jsem pochopila, že na lidech, kteří nemají své zájmy, přátele či cokoli, co je činí šťastnými bez vás, je něco pro mne nepřijatelného. Chtějí vlastnit a ne milovat. Jejich problém je, že o tom rozdílu neví, nechápou … vždyť vám chtějí dát všechno, koupit všechno, dělají všechno jen pro vás a za to chtějí tak málo … zavřít vás ve své kleci.
A tak jsem na své cestě opět sama. Naštěstí. Jedna “klecová” zkušenost z mládí mi stačila.
Sama, a přesto ne osamělá. Je krásné pošmourné podzimní ráno a já přemýšlím, které ze svých životních lásek dám dnes přednost … návštěvě dcery, cvičení jógy nebo se půjdu jen tak kouknout na nějakou výstavu? A možná … Možná tam někde, potkám nějakého souputníka, který ví, co je to láska, co znamená milovat a umí se o to podělit … i bez té klece.

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account