Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

Vandiik
Vandiik
Vloženo 14. 2. 2014
Líbí se mi

Jak opravdu bolí NEVĚRA?

Vandiik
Vandiik
Vloženo 14. 2. 2014
Líbí se mi
Jak opravdu bolí NEVĚRA?

Jak opravdu bolí NEVĚRA?

K napsání této povídky mě inspirovalo mnoho okolností vč. blogů na ženy.sro. Ráda se s vámi o ni podělím a přečtu si Váš názor Děkuji!

.....

Je pátek, teplý říjnový den. Za pár hodin odjíždíme, stejně jako každý víkend na chalupu. Pracovní schůzka mi skončila rychleji, než jsem plánovala. Napadlo mě, že už se do práce nevrátím a pojedu domů balit. Jsem utahaná jako kotě. Přesto mi balení zabralo méně času než obvykle. Děti přivede babička. Mám víc jak hodinku jen pro sebe. Dám si kafe? Ne! To by bylo asi desátý. Půjdu si zabruslit. Třeba mě to nakopne.

Obloha se modrá jako tropické moře. Odpolední slunce zahřívá šedý asfalt. Někdo tam nahoře si z nás dělá legraci. Tady v Praze, v říjnu. Vzduch voní podzimním listím a je útulné teplo. Vlnky na Vltavě vrhají prasátka do očí usmívajících se bruslařů jedoucích podél řeky. Teplý vítr při jízdě pročesává mé dlouhé zlatavé vlasy. Občas nad hlavou přelétne letadlo, aby z dálek vonících exotikou vrátilo pasážery zpátky na zem. Já se necítím být na zemi. Užívám si chvilkovou volnost a svobodu. Připadá mi, že nic nemůže překazit můj pocit spokojenosti.

Toho večera jsme společně celá rodina nasedli do auta a odjeli na chalupu. Vesnické stavení v Jižních Čechách nijak nevyniká svoji architekturou, nicméně dřevěný nábytek, krb, svíčky a zahrada s několika stromy umí vykouzlit pocit naprosté pohody. Tady je to v pořádku. Čas se tu sleduje podle východu a západu slunce. Venku voní les a za plotem šumí louka.

Je těsně před půlnocí. Obloha je jasná. Hvězdy září víc, než v Praze. Nesoupeří s městským pouličním osvětlením. Manžel se prohřívá ve sprše. Já sedím v křesle a sleduji žhnoucí divadlo v krbu. Sklenička vína je prázdná, zvednu se z pohodlného křesla a jdu si dolít. Ve chvíli, kdy procházím kolem stolku, zavrní na něm manželův telefon. Náhoda? Podvědomě se ohlédnu a oko mi padne na displej. Písmenka jsou poskládána do slova „Certice“. Že by mužské příjmení? Blbost. To bude ženská! Tělo mi ztuhlo dřív, než mozek dokončil myšlenku. Kdo může být Certice píšící mému manželovi esemesku v pátek o půlnoci! Telefon ztmavnul. Vlna nevolnosti mi zalila žaludek. Nedokáži racionálně uvažovat. Buď se něco děje nebo je to průser.

Intenzita srdeční činnosti se zvyšuje tak, že se dá sledovat přes tričko. Sklenice vína zůstala prázdná. Vzala jsem do ruky manželův telefon a nerozhodně ho převracela v ruce. Chci vědět, co může o půlnoci chtít Čertice mému muži? Chci číst zprávu, která se mi možná nebude líbit?

Zvažuji odpovědi na mé otázky. Nechce se mi odemknout telefon a hrabat se manželovi v esemeskách. Na jednu stranu. Na tu druhou, mě napadá, že bych to asi nevydržela a dříve nebo později se ho na Čertici zeptala. Nevím, která varianta je lepší. Nevím, jestli bych mu věřila, ať by mi řekl cokoli. Pohádali bychom se. Trápila bych se. Mám to zapotřebí? Rozhodla jsem se, že názor si udělám sama.

„Ano, chci vědět, co se tu sakra děje!“

Otevřela jsem zprávu. Srdce mi bušilo při čtení. Dralo se ven skrz mezery mezi žebry. Hrudník mi začínal být malý, když jsem přečetla text:

„VIDĚT TĚ BYLO KRÁSNÉ, ALE KRÁTKÉ, VŠAK KAZÍ TO MŮJ PLÁN NA TEBE PŘESTAT MYSLET JEN JAKO NA PŘÍTELE. SNAD TĚ MOHU LÍBAT VŠUDE.“

Písmena se rozpíjela skrz slzy. V panice jsem zprávu vymazala. Vyběhla jsem ven do temné zahrady jen tak v triku. Dusila jsem se pod hvězdnou oblohou, kterou jsem ještě před chvílí obdivovala. Zhluboka jsem dýchala.

„Zavírej ty dveře, je tu zima,“ ozval se ze dveří nevrlý hlas a prásknul s nimi. Stála jsem téměř nahá v zahradě pod jasnou oblohou a nemohla se pohnout. Srdce tlouklo. Bylo slabých osm stupňů, ale zimu jsem nevnímala. Neuměla jsem zkrotit dramatickou reakci svého vlastního těla. Cítila jsem se naštvaná, zhrzená, rozčilená a opuštěná. Nedokázala jsem se pohnout z místa a srdce se pokoušelo dál o vyskočení z hrudního koše.

„Kde je ta zpráva, která mi teď přišla?“ vytrhl mě z myšlenek netrpělivý hlas od dveří.

Jak může mít tu drzost se mě ptát? Co si o sobě myslí! Místo omluvy na mě křičí, jako bych něco provedla já.

„Jaká zpráva?“ co mě to napadlo? Přeci vím dobře, o jakou zprávu jde.

„No, ta, kterou jsi mi vymazala! A proč tady stojíš? Je zima,“ dělá si ze mě legraci. Co to je za chlapa, já prožívám žárlivé osobní drama a on nejen, že nechápe, proč jsem mu vymazala zprávu od nějakejch čertů, ale navíc mě bude peskovat.

„Když tu chci stát, tak tu budu stát,“ odsekla jsem vzdorovitě.

„Hm,“ zabručel a znovu práskl dveřmi.

Ještě chvíli jsem stála sama v zahradě. Po chvíli, která netuším, jak dlouhá mohla být, jsem posbírala poslední síly a došla zpět do chalupy. Zamkla jsem za sebou a zamířila po schodech nahoru do ložnice. Za ním.

Bylo mi zle. Měla jsem nutkání ze sebe vykřičet pocity, které mi nebyly příjemné. Hrdlo by ale sevřením nevydalo ani hlásku.

Stál v setmělé místnosti u okna. Telefon osvětloval kontury jeho obličeje. Psal zprávu. Bez ohledu na moji přítomnost. V naší ložnici měl tu drzost mě přehlížet. Jsem vzduch. Nic neříkal. Jen ťukal. Nedochází mu snad nic nebo mu naopak dochází, že je v průšvihu? Co pro něj může být teď důležitější než já a mé pocity? Ona!

„Co bylo v té zprávě?“ bez pohnutí hlavy pokračoval směle dál ve své hře.

„To si snad děláš srandu, že se mě na to ptáš. Měl by ses omluvit, sypat si popel na hlavu, dojet pro růže a já nevím, co všechno. Je snad pro tebe důležitější nějaká zpráva, než já? Už dlouho jsem měla podezření, že se něco děje, ale přísahám, že tohle byla první zpráva, kterou jsem si v tvém telefonu přečetla. Tak co mi k tomu řekneš?“ na konci své řeči jsem nedokázala zadržet deroucí se slzy.

„Já nevím, co v té zprávě bylo,“ trval na odpovědi jako mezek, který si jde do koryta pro žrádlo. Sledoval svůj cíl. Proč to chce vědět? Záleží mu na tom! A moc! Jasné však se zdálo být to, že pokud se nedoví, co čertice napsala, nepohneme se z místa. Rozvažovala jsem odpověď.

„Že tě ráda viděla a vyznání asi z lásky,“ těžce jsem vydechla, „co by tam asi mělo být!“

Ve světle telefonu bylo patrné, jak se spokojeně usmál. Na můj vkus přiblble. Pitomec jeden. Lehl si ke mně. Chvíli bylo ticho. Úplné. A dusno k tomu. Hlasitě se nadechl a spustil svoji obhajobu. Čekala jsem pravdu. Bohužel jsem ji také dostala.

„Když já jsem si myslel,“ začal lehce nalomeně, „že se mi tohle už nemůže nikdy stát,“ odmlčel se.

„Co se ti nemůže stát?“ zeptala jsem se chladně.

„Se zamilovat,“ ježiši, to je vůl. Je vůbec možné, že jsem si vzala takového sraba? Čeká, že ho polituju! Udělalo se mi špatně od žaludku.

„Manželka nasáčkovaná na prázdninách s dětma po chalupách a tatínek se nám nudil, tak si našel milenku,“ vybuchla jsem.

„Ne, když ono to bylo jinak, než si myslíš. My jsme se do sebe nejdřív zamilovali.“

Neměla jsem sílu se pohnout. Kéž by celá tahle situace byl jen nepříjemný sen.

„Jo, a pak jste spolu teprve skočili do postele? Tak to se mi vážně ulevilo. To zcela mění situaci,“ pronesla jsem ironicky. V tu chvíli na mě sedla zimnice. Rozklepala jsem se tak, že jsem rozvibrovala naši manželskou postel. Klepala se pod námi stejně, jako v základech naše manželství.

Přesto jsem se snažila uklidnit svůj hysterický tón hlasu. Byla jsem tak podvedená. Tahle situace mi nedávala smysl. Naše manželství se zdálo být relativně funkční až na nějaké ty občasné hádky, při kterých jeden z nás měl potřebu dokázat, kdo je ve vztahu vůdce.

 „Co jsem udělala špatně, že si tohle udělal?“

„Nic. To s tebou nemá nic společnýho.“

„Jak to, že to se mnou nemá nic společnýho? Mě se to týká a taky se to týká dětí a zatraceně se jich to týká!“

„A víš, o koho jde?“ otázka vyzněla jako by se toužil pochlubit. Byla vytržena z kontextu. V tu chvíli mi bylo ukradené, zda je to bruneta nebo blondýna, jestli je tlustá nebo hubená.

„Ne a nechci to vědět!“ přeci mu neudělám radost.

„Já něco naleju,“ zvedl se z postele a šel dolů. Nechal mě chvíli samotnou v napětí s mými myšlenkami. Vrátil se se sklenkami whiskey.

„Pamatuješ na Kristýnu z pouti?“

„Ne!“, „vlastně jo, ježiši marja, to snad ne!“ rozpomněla jsem se na ni, i když ve mně tehdy žádnou záminku na stopy vzpomínek nezanechala. Nestačilo mu to? Proč bych to měla vědět? Došlo mi, že jsem byla slepá a naivní.

„To znamená, že to představování tehdy na pouti byla habaďura? Vy jste se znali a přitom jste předstírali, že se neznáte?“ připadala jsem si jako zoufalec z nepovedeného amerického sitcomu.

 „Jo, znali jsme se, ale co jsem měl dělat?“ řekl skoro plačící. Po tomto doznání jsem se nevyznala sama v sobě. Štve mě víc fakt, že mě podvedl nebo to, že ze mě udělal před ostatníma pitomce?

On mi zahýbá a ještě se lituje. Bude naléhat, abych ho pochopila a byla empatická.

„Petra o tom věděla?“ Petra byla manželova kolegyně, která nás v létě s Kristýnou na pouti seznámila. Naoko seznámila. S Petrou jsme si rozuměly, alespoň já jsem to tak vnímala, ale teď jsem si nebyla jistá, zda se tehdy se mnou bavila jako s chudinkou, kterou podvádí manžel s její kamarádkou nebo upřímně. Styděla jsem se sama před sebou, před Petrou, před celým světem. Neuměla jsem situaci nijak uchopit. Měla jsem v sobě jen směsici negativních pocitů.

„Jo, věděla, byla naštvaná, když tam Kristýna přišla,“ řekl suše.

„Akce s poutí byla domluvená už předem? Abys jí viděl! Ne kvůli dětem. Mně od začátku připadalo divný, že bys chtěl na pouť, přesto, že poutě nemáš rád. A ten příběh, jak Kristýna jela náhodou projížděla kolem naší chalupy a zastavila se na kávu. Ty jo, a já blbec ti to baštila. A jak si mi nadšeně vyprávěl o jejím pejskovi. Vůbec ti nevadilo, že nám očůrává zahradu. Připadalo mi to zvláštní, ale asi jsem chtěla věřit, že si na psy změnil názor. A teď tohle. Kristýna a její roztomilej pejsek.“

Začala jsem se klepat ještě víc. Zimnice mnou lomcovala. Sklenička whiskey se zdála málo plná. Nechala jsem si nalít ještě jednu. Už jsem nechtěla nic slyšet, nic řešit. Byla jsem ale víc, než probuzená na to, abych nic neřešila a klidně usnula. Můj mozek začal pracovat naplno.  Bylo jasné, že do rána neusnu.

Začaly se mi vybavovat podivné situace, do kterých jsme se dostávali v posledních několika měsících. Nervozita. Hádky. Ukrývaný telefon. Tichý režim na telefonu, který si před tím nikdy přes den neaktivoval. Prodlužované služební cesty. Jeho dlouhé cyklistické výpravy patrně za netušeným poznáváním krajiny jejího těla.

„Kolik jí vlastně je? Vypadala jako přerostlé dítě.“

„Dvacettři.“ pohotově odpověděl. Na datum narozenin jsem se raději neptala. Bylo by mi ještě hůř, kdyby odpověděl.

„Na jaře jí bude čtyřiadvacet,“ to jsem nechtěla vědět. Je věkově blíž k desetiletýmu klukovi než k chlapovi, kterej sjíždí pátý gumy. Připadalo mi, jako bych zestárla o několik let během několika minut.

„Tak ty se zamiluješ a je ti úplně jedno, co děti, co já, co rodina?“ pocítila jsem emotivní přetlak.

„Není mi to jedno. Nevím, proč z toho tolik naděláte. Kdyby bylo legální mít doma dvě ženský, tak já bych je měl. Rozdělily byste si domácí práce a v posteli by to bylo zajímavější.“

„To snad nemyslíš vážně! Nejsme v Arábii.“

„Nejsme. Ale byl by to ráj na zemi, mít dvě ženský naprosto legálně.“

„Jo, to by se ti líbilo, ale žít ještě s dalším chlapem v domácnosti, to by se ti nelíbilo, že jo.“

„Ne, nelíbilo, to není přirozený,“ odpověděl suše.

„Jo, ale já bych vedle sebe druhou ženskou nesnesla.“

„To byste byly jako kámošky,“ dál pokračoval stejnou rétorikou.

„Děláš si srandu?“

„A jakýho chlapa bys vedle mě ráda měla?“ snažil se odvrátit pozornost.

„To je jedno, to je akademická otázka.“

„Počkej, zas tak nepředstavitelná není. Tak kdo se ti líbí?“ vyjmenoval pár našich známých, abych si mohla lépe vybrat.

„Teď se nebavíme o tom, kdo se mi líbí, ale o tom, že si mi zahnul a zamiloval ses! A že nás možná vlastně chceš opustit!“

„Neodbočuj, tak kdo by se ti líbil?“ jako beran trval na svém.

„Já neodbočuji, to ty chceš smést svoji nevěru pod stůl.“

Třásla jsem se dál. Teplý čaj by se hodil. Na zahřátí. Náruč plná něhy a lásky mi chyběla jako nikdy před touto nocí.

„Někdo empatickej a neegoistickej. Někdo, kdo nelže, nevymlouvá se, nebulí. Někdo, kdo není frustrovanej a nedokazuje sobě a svým kámošům, že má na to, aby se vyspal s holkou o čtvrt století mladší, do háje!“

„To je blbost, takovej chlap neexistuje. Každej chlap kouká po jinejch ženskejch. Každej. Jen to někteří z nich nepřiznaj a já to přiznávám a jsem za to trestanej. Ty se snad po cizích chlapech nedíváš?“ jeho argumentace mi už lezla na nervy.

„Jo, dívám a asi začnu víc,“ zařvala jsem

„Tak vidíš a netvrď mi, že ty jsi mě nikdy nepodvedla,“ chvíli jsem nevěřícně mlčela.

„Máš snad nějaké konkrétní podezření? Všiml sis někdy něčeho?“

Kdybych mohla, práskla bych dveřmi a odešla bych navždy. Navždy. Kdybych jen mohla. Ale nemůžu. Mám s ním děti.

Sametovým hlasem se zeptal „podvedla jsi mě?“

Místo odpovědi jsem se převalila ze zad na bok. Vybavila se mi vzpomínka, ale můj mozek jí nedovolil pustit na jeviště.

„Už se o tom nechci dál bavit. Pošleš jí ráno k vodě a bude to vyřízený,“ odpověděla jsem stroze. Byla jsem vyčerpaná. Energie, kterou jsem načerpala během odpoledního bruslení, jsem dávno vyčerpala na situaci, do které jsem se dostala zbytečně. Přála jsem si jen ležet a nic necítit.

„Myslíš, že to jde tak snadno?“ prolomil ticho manželův nalomený hlas, „že můžu smazat během pár hodin vztah, který trval půl roku?“

„Nevím, ale musíš se rozhodnout. Buď já nebo ona, jak by řekl klasik,“ nastal čas přitvrdit, „nebo jsem měla počkat ještě půl roku, než přestanete být zamilovaní?“ ironicky jsem dodala.

Po krátké odmlce se ozvalo pevnějším hlasem.

„Tak podvedla?“

„Ne, nepodvedla, proč bych to dělala?“

„Aby sis užila.“

„Co abych si užila? Žárlivé scény? Pochopení, že jste všichni stejní a že s jiným chlapem bude život po nějaké době stejný jako s tebou?“

„Nevím, jak vy ženský to máte, ale vypadá to, jako bys nějakou zkušenost za sebou měla.“

„To je tvoje domněnka a možná přání, abys v tom nebyl sám, viď? Chceš, abych tě pochopila. Ženský podvádí míň.“

 „To je nesmysl. Jen to umíte líp tajit. Jste na to líp vybavený. Chlapi přeci musí své ženy podvádět s někým, ne?“

„Určitě, ale proč zrovna ty? A proč se to mám zrovna já dovědět?“

„Protože mi lezeš do telefonu a teď o tom budeš přemýšlet a užírat sama sebe.“

„Do telefonu jsem ti nikdy nelezla. Stalo se to poprvé. Byla to náhoda. Kdybys měl tuhle osobu uloženou pod normálním jménem, tak by mě tvá zpráva nezajímala. Mohl jsi Kristýně vysvětlit, že jsi taťka od rodiny a pokud se neděje nic vážného, tak se o půlnoci neesemeskuje.“

Kdybych vstala od krbu o pár vteřin dřív nebo později, neprohlížela bych jeho telefon a měla bych klidnou noc. Přišla bych na jeho nevěru později a nebo nikdy. Možná by se ukázalo, že mladičká dívenka třeba neumí vařit, je náladová, zveřejňuje fotky mého manžela na facebooku, příliš miluje psy, nesnáší pořádek, má ještě dva milence, neumí žehlit košile, je nešikovná, vznětlivá nebo má divné přátele. Poslal by jí k vodě sám nebo by se s ním rozešla ona. Honila se mi hlavou spousta myšlenek.

„Neříkej, že jsi mi nikdy nečetla esemesky,“ vytrhl mě z mých úvah.

„No dovol. Proč bych to dělala? Myslíš, že bych se dokázala přetvařovat a dělat, že nic nevím? Trápilo by mě to a ty bys to poznal. I když po dnešku si nejsem jistá, jestli by sis mého chování všiml. A nejhorší je, že už ti nemůžu věřit. Nikdy to nebude jako dřív.“

„Ach jo. Proč je to tak složitý!“ otráveně povzdechl. Vypadalo to, že je z toho také vyčerpaný. Dobře mu tak. Nemá si začínat s holkama.

„Nevím, proč je to pro tebe tak složitý. Pro mě je to jasný. Máme dvě děti, které mají rády tátu a mámu. Rodina má být pohromadě. Pokud máš zaječí úmysly, tak se rodina rozpadne kvůli tomu, že ti hučí mezi nohama. Budeš nějakou dobu s holkou, kterou jednoho dne přestane bavit starej chlap a najde si mladšího a já se pak budu smát. Ha.“

„Nejhorší na tom je, že když jsme byli spolu….“

„Prosím tě, mě to nezajímá, raději mi už nic neříkej!“

„Ne, počkej. Vždycky, když jsme byli spolu, tak jsem jí vyprávěl o tobě a o dětech.“ Pronesl klidným hlasem.

„Tak tomu nerozumím. Co tím sleduješ?“

„Nic, jen říkám, jak to bylo.“

„Patrně se ozvalo tvé svědomí. Netušila jsem, že nějaké máš.“ Neodpustila jsem si sarkastickou poznámku, „neumím si představit, co jste spolu řešili a proč jste si povídali o mně, v posteli. Příšerná představa.“

„Vysvětloval jsem jí, že vás mám rád a že jsem dobrý táta.“

„Dobrý táta, který by možná byl schopný opustit své děti kvůli rozmaru svého rozkroku a pobavení mladé dívenky. To je na mě trochu moc silná káva, miláčku. To zní jako oxymoron. Prostě nesmysl.“

„Říkal jsem jí, že vás nechci opustit a že jsem vlastně spokojený.“

„A přesto jste se stýkali!“

„Kdybys mi nelezla do telefonu, tak byl klid.“

„Dál bys mě podváděl. Dál bys řešil tuhle situaci. Takhle máš důvod rychleji vyřešit dilema. Bohužel se obávám, že ona se tě jen tak nevzdá.“

„Ona také není šťastná z toho, že odloudila tátu od rodiny,“ začal ji obhajovat.

„Tak ať tě nechá být a nepíše ti o půlnoci, když z toho není šťastná. Ona dostala do postele dobrýho taťku od rodiny a teď toho vlastně lituje, jestli tomu dobře rozumím,“ přestávala jsem se ovládat.

„Nech toho,“ uzemnil mě manžel.

„Do detailů nemusíme zacházet, už nechci nic slyšet,“ zašeptala jsem a rozbrečela se do polštáře. Nedokázala jsem dál zadržovat slzy zoufalství.

„Můžeme za to oba, byla to láska na první pohled,“ dodal ještě. Slabé zakokrhání kohouta mě přivedlo k ještě větší panice. Noc se krátí a já budu nevyspalá s oteklýma očima, zhrzená a podvedená. Jako by nestačily všechny hořké informace, které jsem musela během několika hodin strávit. Budu je zpracovávat dlouho. Možná několik let budu nepříjemně připomínat manželovi, co mi provedl. Ovšem pouze v případě, že s námi zůstane. Přistihla jsem se, jak v myšlenkách připouštím možnost, že bychom se rozvedli. Pokud spolu zůstaneme, nebudu si nikdy jistá, že ho znovu neuloví jiná.

„Vyřeš si to sám. A rozhodni se rychle, protože já nebudu čekat.“

„Na co nebudeš čekat?“

„Na tebe, miláčku.“

„Počkej, máme přece děti.“

„O tom jsme už mluvili. Jsi jako malý kluk. Možná bude lepší, když se na to vyspíš. Musíš se rozhodnout. Já nebudu tolerovat milenku, o které vím, jasný?“

„A tolerovala bys milenku, o které nevíš,“ zareagoval pohotově.

„Asi by mi to nevadilo, kdybych nevěděla, že mi má něco vadit. Do dneška jsem nic netušila a nemusela jsem nic řešit. Jen si zpětně vzpomínám na několik divných situací a na tvé podivné chování, které se Kristýnou jaksi vysvětluje.“

„Proč jsi nic neřekla?“

„Protože jsem nechtěla nic vědět, jako moudrá žena, přeci.“

„Tak se teď jako moudrá žena zachovej a zapomeň na to.“

„Moudrá nebo blbá nebo slepá nebo husa? Myslíš, že se na to dá zapomenout? Ty na ni taky jen tak nezapomeneš.“

Zamyslela jsem se. Ocitla jsem se na dně emocionální vyčerpanosti. Nevyznala jsem se sama v sobě. Hranice mezi pomyslným dobrem a zlem se začala vytrácet. Překvalipilo mě, že mozek pracoval racionálně. Manžel měl pravdu. Bylo by nejlepší, abych na celou věc zapomněla a dál ji neřešila. Ušetřila bych si užírání sebe sama. Dokud chodí domů spát, je vlastně všechno v pořádku. Přesto, že to pro mě bylo nesnesitelné, i on si prošel peklem, které pro něj ovšem ještě neskončilo.

Abych noc přežila ve zdraví, nutně jsem musela začít myslet na něco příjemného. Znovu se mi vybavila vzpomínka, kteru jsem před pár hodinami zapudila. Chvíli jsem vzpomínala a na ústech se mi poprvé během dlouhé noci objevil úsměv. Přestala jsem se klepat.

Měla jsem v sobě hluboký rozpor. Nejraději bych se muži pochlubila s tím, s kým jsem mu byla před pár lety nevěrná já. Zamilovala jsem se do jeho kolegy, se kterým mě manžel seznámil na jedné konferenci. Mé přiznání by bylo svým způsobem odplatou za tuto probdělou noc a myšlenky, které se jen tak nevytratí z mé paměti. Měl by také o čem přemýšlet. Byla to láska na první pohled. Vzpomínala jsem na to, v jakých situacích jsme se spolu scházeli, jak jsme si psali zprávy pod peřinou. Vyprávěla bych mu, jak to bylo nádherné a osvobozující. Tenkrát mě nabíjel každý telefonát, zpráva, setkání s milencem dlouho nepoznanou energií. Byl to nádherný rok. Jako raketa jsem se tehdy řítila vesmírem. Teď létal ve vesmíru manžel a já jsem mu to překazila.

Možná bych se měla nad celou situaci povznést a uklidnit manžela jako starého dobrého přítele. Snad bych mu měla říct: „Já tě chápu.“

Teď jsme tu leželi vedle sebe. Dvě vyčerpaná, nevyspalá těla.

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
Veronika :)
Veronika :) 26. 2. 2017

Docela by mě zajímalo jal jste to vlastně vyřešili. Nevěru jsem si zažila a je to pro mě konečná. Ten člověk už pro mě touto zradou skončil a já se přes nevěru prostě přenést neumím. I když to nazačátku hrozně bolí, po čase je vědomí, že jsem nevěrníka poslala k vodě a nenechala ze sebe dělat dál blba, byl neuvěřitelně osvobozující

Odpovědět
Ovace
Ovace 30. 12. 2016

Zažil jsem už dvakrát a opravdu moc to bolí a hodně dlouho

Odpovědět
Glady
Glady 26. 9. 2016

Odpovědět
sipeji
sipeji 25. 9. 2016

pochopí jen ten, kdo to zažil

Odpovědět
VendulkaB | fanoušek života

Připomněla jste mi tím všechno to, co jsem od října prožívala doma... jen děti jsme neměli... ale on měl zase dilema nad tím, zda opustit po dvanácti letech holku na vozíku...

Odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

1
žena na začátku (naše Eva)
3.
rok startujeme v novém
10
regionálních Pracoven ŽENY s.r.o.
3 000
žen v průměru na jedné akci v OC
84 929
registrovaných inspirativních žen
2 922
testovaných produktů
43 290
odeslaných produktů
165 073
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.