Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

avatar
Marky Volf
Vloženo 4. 7. 2019
Líbí se mi

I motýli pláčou - Vůle hvězd

avatar
Marky Volf
Vloženo 4. 7. 2019
Líbí se mi
I motýli pláčou - Vůle hvězd

I motýli pláčou - Vůle hvězd

 

 Kapitola 

 24.

 20. listopadu, pátek – Vůle hvězd

 

Uplynulo pár dní a mně bylo bez přestání nesnesitelně smutno, ale chuť toho polibku, jediného polibku z Prahy, mi zůstala na rtech po několik dnů. Chtěla jsem mu, v tu noc, toho tolik říct, ale nedokázala bych to dost dobře vyjádřit slovy. Mlčela jsem a vychutnávala si ten okamžik.

Dnes je zase pátek a Luis odešel. Na schodišti dozněly poslední kroky a zabouchly se vchodové dveře. Měl hodinu čas, a tak se stavil na kafe. Zběsile jsme se milovali na pohovce mezi poházenými polštáři. Bylo to takové to uspokojení těla, nic víc. Žádné něžné doteky. Ani jsme se neobtěžovali sundat si triko. Vlastně jsme ani nemluvili, nebylo o čem. Vyprávěl mi, zatímco si zapínal kalhoty a obouval boty, jen to, že byl vyhlášen konkurz na kapitána místní policie a on musí usilovně studovat, aby tu zkoušku zvládl.

„Prostě to místo musím dostat!“ řekl. Tím mi ovšem chtěl naznačit, že nyní se budeme vídat stále méně.

Vlezu do sprchy a pustím studenou vodu. Stojím tam tak bez pohnutí pět minut, a zatímco ledová voda klouže po tváři a stéká po těle, přemýšlím. Přemýšlím, proč to vlastně dělám? Proč potřebuji někoho jiného, abych na něj zapomněla? Je to proti rozumu, ale nemohu si pomoct. Doufám snad, že zaměstnám srdce letním flirtem?

S Danielem jsme se milovávali jinak. Něžně a vášnivě. Přestože ani s ním jsme o lásce nikdy nemluvili. Kolik takových okamžiků jsme spolu prožili? Dokážu si vybavit do detailů nějakou tu noc na hotelu, ale kde a kdy to bylo, si už přesně nepamatuji. Jen na ten spalující pocit zapomenout nejde. Pohltila mě ničím nevyplnitelná prázdnota. Ten pocit mě pronásleduje už měsíce. Cítím se jako suchý list unášený větrem.

Zanechávám na podlaze stopy mokrých nohou a dávám pozor, abych neuklouzla.

 

Najdu list papíru, tužku s okousanou gumou na konci a pustím se do psaní:

 

I toto odloučení nás tolik sbližuje, protože naše duše jsou svázány navzájem. Možná, že vždy byly a vždy budou… Možná jsme žili již tisíce životů a v každém z nich jsme se setkali. A možná, že pokaždé jsme byli nuceni rozloučit se ze stejných důvodů jako nyní. Takže toto rozloučení, které trvalo několik měsíců, je jen předehrou těm, které přijdou. Když se na tebe podívám, vidím budoucnost… skutečnost, která se postupně rozrostla v každém z našich životů.

Také vím, že v každém z mých životů jsem tě hledala. A hledala jsem tebe… ne člověka, který se ti podobá nebo by tě mohl nahradit… protože tvoje duše a moje se musejí vždycky setkat.

A pak, přestože důvody, kterým nikdo z nás nerozumí, nás donutí se rozloučit, se zase setkáme. Ráda bych ti řekla, že bude všechno v pořádku, a přísahám, že udělám vše pro to, aby se tak stalo… ale kdybychom se znovu nesetkali a tohle bylo skutečné „sbohem“, vím, že se znovu setkáme v dalším životě.

Znovu se setkáme a možná se změní vůle hvězd a my se budeme navzájem milovat tolik, abychom si vynahradili všechna předchozí odloučení.

 

Přemýšlím, zda bych mu to tak dokázala říct, kdyby tu stál?

Nečekaně se rozezvoní mobil. Leknu se. Tuha tužky se sveze po papíru a zanechá po sobě šedou rýhu.

„Musím s tebou mluvit, nebo se zblázním,“ Danielův hlas v telefonu zní naléhavě.

„Tak spusť. Mám spoustu času… můžeme si spolu povídat, jak dlouho chceš,“ odpovím a v duchu si čtu to, co jsem napsala.

„Ne, takhle ne. Potřebuji tě vidět,“ povzdechne si.

„To budeš muset přijet! Jinak to asi nepůjde. Co se děje?“ Zastrčím si konec tužky do pusy. Guma chutná odporně.

„Už takhle dál nemůžu,“ odmlčí se. Ve spojení to šumí, jako by se vedením přehnala bouře. „Musíme si říct pravdu!“ vyhrkne.

„Jakou pravdu? Nechápu, o čem to mluvíš?“ Vážně nechápu, o co mu jde. Žádný závazek nás nepojí, ale já se cítím, jako bych ho právě podvedla a on se to nějak dozvěděl.

„Já ti musím říct pravdu! Musím ti říct to, co jsem ti ty roky zamlčoval,“ řekne. Tužka mi vypadla z ruky a skutálela se pod stůl.

„Co?“ vykřiknu zděšeně. „Naháníš mi strach. Co se u všech čertů děje?“

„Podívej… přiletím za pár dní. Pojedeme někam, kde jsme spolu nikdy nebyli. Jen my dva. Vypneme telefon a já ti všechno povím, pokusím se ti vše říct…“

„A kam chceš odjet?“ zeptám se a snažím se přijít na to, co se mi pokouší naznačit.

„Nevím… třeba do Říma.“

„Do Říma?“

„Jo. Proč ne? Nikdy jsem tam nebyl a chci to město vidět s tebou.“ Zasním se. Vidím obrysy dvou objímajících se lidí v zapadajícím prosincovém slunci u Kolosea.     

„Nevím, co se s námi stane potom, zda mě vůbec pochopíš… Ale pokud si to neřekneme, ani jeden z nás takhle dál pokračovat nemůže!“ v jeho hlase zaznívá smutek.     

 

 

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
Antalya
Antalya 16. 7. 2019

To jsem to zkonila, chtěl jsem jenom říci,že jsem zvědavá jak to dopadne.

Odpovědět
avatar
Marky Volf 19. 7. 2019

jak už jsem psala, v knize je rozuzlení celého příběhu... pssst

Antalya
Antalya 16. 7. 2019

????

Odpovědět
KamilaK
KamilaK 9. 7. 2019

Odpovědět
lemur
lemur 5. 7. 2019

Odpovědět
avatar
Marky Volf 5. 7. 2019

hudlenka
hudlenka 4. 7. 2019

... smutné..., chtěla bych vědět, jak to dopadlo...díky Marky

Odpovědět
avatar
Marky Volf 4. 7. 2019

do se dozvíte v knize... zamotaný příběh

hudlenka
hudlenka 5. 7. 2019

ŽENY s.r.o. v číslech

2 922
testovaných produktů
85 552
registrovaných inspirativních žen
165 073
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.