Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

avatar
Marky Volf
Vloženo 21. 6. 2019
Líbí se mi

I motýli pláčou - stíny

avatar
Marky Volf
Vloženo 21. 6. 2019
Líbí se mi
I motýli pláčou - stíny

I motýli pláčou - stíny

 

 Jedna z kapitol z knihy I MOTÝLI PLÁČOU 

136.

12. května – Osmá chemo – stíny

 

V ulicích okolo nemocnice nebylo, jako ostatně nikdy, volné místo k parkování, a tak parkujeme o několik ulic dál a zbytek dojdeme pěšky.

 Těsně před nosem mi prosviští hořící špaček od cigarety. Vzhlédnu vzhůru, na balkoně v druhém patře se mihne ženský obličej. Lidé dovedou být horší než dobytek, pomyslím si.

Chodník tvoří žulové kvádry, mezi škvírami rostou trsy trávy a já si dávám pozor, abych nerozšlápla psí lejno.

„Hele, říká se, že když do hovna šlápneš, tak pak máš štěstí,“ směje se mi Antonie, když jsem málem do jednoho vážně šlápla. Dnes mě do nemocnice odvezla ona.

„Představa, že budu smrdět několik hodin v nemocnici, se mi moc nezamlouvá,“ odpovím a uvědomím si dvojsmysl té věty.

 „Antonie, vážně, nečekej tu se mnou. Já to zvládnu sama. Nejdřív odběr krve, a pak tu budu nejméně hodinu trčet a čekat na výsledky. A potom mě čeká chemo. Jen si jeď vyřídit, co potřebuješ… Pak ti zavolám.“ Loučím se s Antonií u vchodu do nemocnice. Já vstoupím do dveří a ona pokračuje v cestě. 

Teď, když mám chemo každý týden – odběr krve, proplach PICC a chemoterapii – to vše podstoupím v jeden den. Tím se to ovšem protáhne o pár hodin.

Nechám si odebrat vzorek krve a dám si kávu v nemocniční bufetu. Napiji se kávy a v ústech se mi rozlije hořkosladká chuť. Vzpomenu si na Vanessu. Nevypadá to s ní moc dobře. Znovu ji hospitalizovali, leží tady v nemocnici. Nastaly další komplikace. Nádor z plic byl sice kompletně vyoperován, ale rakovinotvorné buňky zůstaly v oběhu a způsobují další neplechu. 

 Holky ve skupině o jejím stavu vedly různé domněnky, podle některých je Vanessin stav vážný, podle jiných to hraje a přitahuje na sebe pozornost. I takoví lidé se najdou, dokážou zneužít i tak závažnou nemoc, aby vyvolali soucit. Ale ne Vanessa, do té bych to nikdy neřekla. Ona nic nepředstírá.   

 Kdosi nechal na vedlejším stole pěkný nepořádek, hrnečky od kávy a spousty zmačkaných ubrousků. Odnesu svůj šálek k pultu a zaplatím. Mám minimálně hodinu čas, než budou výsledky krve hotové. Vydám se dlouhou chodbou. Kráčím podél zeleně natřených zdí, zahnu za roh a zaklepu na dveře pokoje, kde leží Vanessa.

Dveře jsou pootevřené. Pokoj je malý, kromě dvou postelí je vybavený šatní skříní. Pod oknem se staženými žaluziemi stojí křeslo s červeným potahem. Na něm v šeru sedí mužská postava. Muž sebou trhne, když vstoupím do pokoje. Podle obrysu tváře v něm rozpoznám Vanessina manžela. Šeptem mě pozdraví, zvedne se a učiní několik kroků mým směrem. Vanessa leží na posteli, přikrytá erárním prostěradlem do půl těla. Spí. Málem bych ji nepoznala. Její bledý obličej nelemují černé vlasy, jak tomu bylo, když jsem se s ní setkala naposledy. Čelo i celou hlavu má omotanou obvazem. Infuzní roztok v pravidelných intervalech odkapává trubičkou do žil.

„Co se jí stalo? Proč má obvázanou hlavu?“ zeptám se. Srdce mi podivně trhavě buší.

Muž mě jemně uchopí za paži a vyvede ven z pokoje. 

„Ty nic nevíš?“ zeptá se.

Zmateně zavrtím hlavou.

„Poslední dobou mi Vanessa neodpovídala na vzkazy a ani do skupiny nepsala. Náhodou jsem se dozvěděla, že je tady na oddělení, a tak jsem…“

„Aha…“ skočí mi do řeči. „Takže ty nevíš, že jí před třemi dny vyoperovali nádor z mozku…“ Svraští čelo a chvíli přemýšlí. „Tentokrát nevím, zda to zvládne.“ Do očí se mu nahrnou slzy. „Vanessa nechtěla, aby se o tom vědělo…“ odkašle si, jako by mu vyschlo v krku, a na okamžik se odmlčí.

Po chodbě směrem k nám kráčí štíhlá žena s vlasy prosvětlenými melírem, její opálená kůže kontrastuje s bílým pláštěm.

„Buongiorno, jdu se podívat, jak se Vanesse dnes vede,“ řekne lékařka. Voní čistotou, odejde do pokoje a zanechá za sebou na chodbě mýdlovou vůni.

 „Její stav se rychle zhoršuje, ztrácí vědomí, umírá…“ pronese ztěžklým hlasem Vanessin manžel, vstoupí do pokoje a zavře za sebou dveře. Jako omámená zůstanu stát na chodbě. Vysokými okny sem vstupuje světlo a vytváří neobvyklé obrazce na podlaze. Se skloněnou hlavou pozoruji stíny lidí, které míjím. Připadají mi jako duchové. Šedé obrysy postav se plazí po zemi.

 

 

Smrt je jednou z těch hádanek, pro něž nelze najít definitivní odpověď. Přijmout a vstřebat myšlenku absolutního konce není snadné. Nezvratný konec, který v každém případě způsobuje strach, obavy nebo dokonce zvědavost.

Je něco za tou zdí, něco v tom vzdáleném světě, odkud nevede cesta zpět? A i když o tom světě víme málo, vlastně nic… je to zkušenost, se kterou se dříve či později musíme vypořádat osobně.

Uvažuji, co bude předtím než zemřu? Jak prožiji tento okamžik odloučení od života? Existuje nějaká bolest? Existuje tu utrpení? Budu ohromena hrůzou v okamžiku, kdy se dotknu neznámého? Nebo pocítím klid? Uvidím opravdu celý můj život promítnutý v jediném okamžiku?

Stát tváří v tvář smrti nás činí statečnými lidmi. Když je naše existence v nebezpečí, strachy kupodivu zmizí, pochyby nás přestanou trápit, a to vše nahradí výčitky, že jsme neuskutečnili zavčas vše, co jsme chtěli. Protože smrt… stejně jako nás děsí, nám dává také nepředstavitelnou odvahu, o které jsme nevěděli a neměli ani zdání.

Náhle si uvědomíme, že každá minuta se počítá a že bychom si měli užít každý okamžik.

Avšak… jsme tak nepolepšitelní… odkládáme neustále naše štěstí. Přesvědčujeme se, že máme spoustu času a tak dál upřednostňujeme banální plány: je pro nás tolik důležité pracovní místo, obavy, co na sebe, co si o nás myslí ostatní, snaha zavděčit se všem… a další věci, které kradou náš drahocenný čas, jehož hodnota snadno vyprchá.

Dokud náš život nevisí na vlásku a ten se netrhá… neuvědomujeme si, kde děláme chyby.

Uvědomíme si už konečně, co je důležité?

 

Když na návštěvu přijde smrt, vše je tak všední, a přitom tak neznámé. Vanessa přes všechen svůj optimismus a odhodlání boj s nemocí prohrává.

 

 

„Prosím vás, nevíte náhodou, kudy se dostanu na kardiologii?“ vrací mě do života hlas ženy v tmavém kostýmku.

„Prosím?“ zeptám se, jako bych její žádost přeslechla.

„Kardiologie. Kde najdu oddělení kardiologie? Leží tam moje maminka.“

„Ach tak. Nevím… Asi ve druhém patře nové budovy. Bude lepší, když se zeptáte na informacích.“

Žena poděkuje. V napjatém obličeji jemně nalíčené rty zvlnil popuzený úsměv.

S vytištěnými výsledky krve v ruce se vrátím do čekárny onkologie. Posadím se. Rozhlížím se kolem. Pozoruji obličeje pacientů a zvažuji, kdo z nich se uzdraví. Myslím tím uzdraví nadobro. Za těch pár měsíců, v tomto světě nemocných, jsem poznala spousty lidí. Těch, co žijí. I těch, kteří se vyléčili, a do tváře se jim vrátila barva, a neuběhl ani rok a ten stejný člověk ležel s tváří bledou jako křída v rakvi. Dřív jsem si to neuvědomovala, nebo nechtěla připustit, ale moderní svět je rakovinou nasáklý jako hlína po neutuchajícím dešti. Ve spoustě rodin se najde někdo nemocný a každý zná alespoň jednoho člověka v okolí. A přesto se o rakovině mluví málo. Nemluví se, vlastně se šeptá. Ale na tomto oddělení se o nemoci mluví až moc. Tam venku, za dveřmi nemocnice ve světě zdravých, se cítíme osamělí.

 

Když je mi hodně smutno, posadím se před zrcadlem a mluvím k odrazu své tváře ve skle. Hovořit hlasitě, přestože v místnosti nikdo jiný není, ti může připadat jako šílená věc. Můžeš si myslet, že jsem blázen, ale je to stejné jako mít vnitřní dialog sám se sebou. Pomůže ti zmírnit smutek a starosti. Kdo jiný tě pochopí lépe než ty sám?

Měli bychom se naučit poslouchat, a ne si cpát špunty do uší, když naše srdce křičí. Nepřijde ti podivné, že ne vždycky věnujeme sami sobě pozornost, kterou si zasloužíme? Staráme se víc o ostatní, než sami o sebe. Zanedbáváme se, tak jako ti, kteří zapomenou na svůj osobní deník v zásuvce a už nepíšou… jako ti, kteří ztrácejí klíče od domu v kapsách ostatních. Zabloudíme ve slovech, která vysloví někdo jiný. Uskutečňujeme rady ostatních… míní to s námi přece dobře. Ale naše štěstí? To, co je správné pro okolní svět, nás mnohdy činí prázdnými bytostmi.  

 

„S čím tu jste vy?“ zeptá se mě žena sedící naproti. Vysloví tu otázku zcela bez zábran. Je hubená, ruce podobající se slepičím pařátům svírají lem o několik čísel většího svetru.

„Prso,“ odpovím jedním slovem.

„Tak to máte dobrý. Prso…“ převaluje to slovo na jazyku. „To jste dopadla dobře. Na rakovinu prsa se už neumírá.“

„Myslíte?“ zavrčím otráveně.

Opět se ocitnu u Vanessy v pokoji. Před očima mám bledou tvář, ochablé bezvládné tělo, které opouští život. A začalo to tak nevinně – prsem! Vybavují se mi jména žen ze skupiny, které už na tomto světě nejsou. Barevní motýli poletující nad rozkvetlou loukou se rázem změní v ohavný noční hmyz bzučící nad zapáchající skládkou.

„No, ano!“ nedá se. „Vy to máte dobrý. Zato já… já už sem chodím roky, pořád se té mrchy nemůžu zbavit,“ řekne zoufalým hlasem.

Nehodlám jí tu její nesmyslnou teorii vyvracet. Pocítím k ní dokonce lítost. Tón jejího hlasu prozrazuje, že ona soucítí se mnou a snaží se mě povzbudit. Jako by říkala: „Ty se nemusíš bát.“

Hnědé oči v tváři s vystouplými lícními kostmi prozrazují, že ona patří k těm, kdo se odsud živí nedostanou. Zanedlouho z ní bude stín procházející se po zdech.

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
hudlenka
hudlenka 22. 6. 2019

Ach Marky,, zase tu brečím na Vašimi slovy...život je opravdu těžký, smutný, ale musíme ho žít!!! Držím Vám palce...

Odpovědět
avatar
Marky Volf 22. 6. 2019

mooooc vám děkuji, je mi jen líto, že pláčete nad mými řádky. I když ... i já jsem brečela, když jsem knihu psala. Život je nádherný, miluji ho i přes všechny překážky... záleží na nás jak je překonáme. Přeji krásný den

ŽENY s.r.o. v číslech

2 922
testovaných produktů
85 591
registrovaných inspirativních žen
165 073
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.