EDITORIAL: Umíte opravovat?

Za týden touto dobou už vám budu psát jako vdaná, nosící jiné příjmení. Protože jde v mém případně už o druhý pokus, radost přebíjí – podle mě zcela logicky – obavy. Když jsem se s nimi nedávno svěřila kamarádce, dostalo se mi následující odpovědi: „No tak když to nevyjde, tak se rozvedeš, ne? Není přece nic jednoduššího.“

Zrovna v ten den tady ve Washingtonu pršelo. Pokaždé, když se tak stane, prodávají černoši a Asiaté u metra levné deštníky za tři dolary. Uhlazení úředníci a byznysmeni si je kupují, a když pršet přestane, zahodí je do nejbližšího koše. Když jsem si chtěla nechat v Americe nedávno podrazit staré boty, koukali na mě, že jsem se úplně zbláznila. Proč proboha??? Použít – vyhodit.  

Jestli se za posledních pár let ve společnosti něco změnilo, došlo mi, je to nechuť opravovat. Věci i vztahy. Zmačkat, zahodit a začít znova, to je heslo dneška. Mluvila jsem nedávno s psycholožkou, která tvrdila, že řada vztahů se dnes rozpadá prostě proto, že výměna je jednodušší než oprava. Není asi třeba říkat, že když do nich s takovým nastavením vstupujeme, soudržnost takového soužití, pokud má čelit krizi, je rázem výrazně menší.

Pamatuju si z dětství, že rodiče rozbité deštníky, boty i spoustu jiných věcí nosili do opravny. „Existují tahle místa ještě vůbec?“ říkám si. Také kapesníky a ponožky se zašívaly … Vím, že látat je nemoderní, v Česku už stejně jako Spojených státech, každopádně kdybych si do nacházejícího manželství měla dát jen jediný závazek, co udělám proto, aby mi vydrželo, rozhodla jsem se, že budu opravovat. I kdybych ve chvíli krize měla z pomyslného deštníku v ruce jen dráty …

Pohodový týden plný úspěšně provedených oprav,

vaše

Jana