Srpen se nesl v duchu cestování… Tři týdny v Bretagni. Začalo to však cestováním do Paříže, kde mě potkalo lehké zmatení. Z té Paříže, co jsem vždycky považovala za jistojistě nejlepší místo na světě. Přijela jsem s kamarádem, provedl mě, viděla jsem některé památky a…špínu. Odpadky. Byla jsem unavená a viděla jsem, co jsem vidět chtěla.
Jenže! Město přece tvoří lidé a zážitky zde prožité. A ty se naplno projevily až při mém odjezdu, kde jsem byla sama, a tak jsem mohla zakusit, co je to Paříž.
Byla jsem zde sama jen od 18 do 23 hodin v noci téhož dne. Prvně si za mnou přisedli na lavičku dva muži tmavé pleti. Mluvili na mě francouzsky, ale po mém vysvětlení, že nejsem zdejší, mi opět svou neznalostí o České republice potvrdili, že jsme pro některé lidi ve světě stále velmi malý národ… (Ale jen naoko!) Bylo světlo, ale jejich angličtina byla velmi špatná, moje na tom není o moc lépe (ale možná to vyvrátím vzápětí), a tak si povídali mezi sebou, já zavolala mamince a odešli.
Chvíli poté jsem šla do kavárny. Trošku jsem pracovala, trošku se rozhlížela po okolí a litovala, že mám těžký batoh, a že „toho nezvládnu“ víc. Chci vidět všechno! Chtěla bych tu žít! Vždyť jsem nic neviděla! NIC! Hlava mi začala hysterčit, aniž by se mě předtím zeptala, jestli vůbec může…
Potřebovala jsem si odskočit, tedy jsem poprosila jednu milou paní u vedlejšího stolu, co se na mě občas pousmála, jestli by mi nehodila očkem po mých věcech. Ochotně přitakala, a když jsem se vrátila, také ji zajímalo, odkud jsem. Jenže ona na rozdíl od dvou prvních věděla hned, kde je Česká republika. „Oh, Prague!“ Znala všechno. V Praze byla celkem dvakrát a v Brně byla před 16 lety na campingu angličtiny, kde učila, a moc si to chválila. Chtěla mi předat kontakt na lidi, co tam tehdy učili, ale nakonec doznala, že mám prý velmi dobrou angličtinu a není to pro mě asi k ničemu. Což pro mě bylo krásné vzpružení po tom, co jsem si myslela, že mám nejhorší angličtinu na světě…
Po kavárně jsem tedy zavítala do stejného parku jako předtím, jen na jinou lavičku. Raději na čerstvém vzduchu, než zavřená v jednom z nejškaredších nádraží v Paříži jsem byla ke svému štěstí opět obklíčena dvěma muži tmavé pleti (nutno podotknout, že to byli opět jiní). A to nepočítám všechny ty tváře, které se na mě v průběhu mého sezení zde dívaly. Jeden z nich po chvíli odešel, druhý se nešťastný po mé odpovědi, že neumím francouzsky, zastavil u jedné paní, jestli by mi mohla přeložit, že by šel rád se mnou na nádraží, pomohl mi s koupí lístku či čehokoliv. Lístek jsem už měla, jen jsem čekala na autobus, tedy jsem odmítla, ale opět o něco vzpruženější jsem se vydala najít můj autobus.
Po chvíli stresu, že 40 minut do odjezdu autobus stále ještě nikde nebyl, jsem se uklidnila, pomohla paní s miminkem najít její autobus a s věcmi k němu a poté jsem i já našla svoje. U odbavování následoval řidič, který byl nadšený z toho, že slyší češtinu. Ano! Můj souputník. „Mluvte na mě ještě chvilku…“ „Eh, dobře. Tak jak jste se dnes měl?“ „Dobře, celej den jsem spal.“Nechtěla jsem to říct nahlas, ale trochu jsem mu po tom celodenním cestování záviděla… Ale bylo krásné slyšet tak vlídné česká slova.
Ačkoliv jsem se už strašně těšila domů, zároveň jsem se toho velmi bála a nechtělo se mi pryč. Nechtělo se mi od babičky a od dědečka, u kterých jsme bydleli. Stali se mojí rodinou, a tak mě odjezd dostal, že jsem na konci neudržela slzy. Měla jsem pocit, že onen dědeček je přesně ten, jakého bych měla, kdyby mi v 5 letech nezemřel. Byla jsem vděčná za to, že se mi mohl vrátit alespoň v této podobě. Byl veselý, hravý, pracovitý. Hubatý! Na mě! Ale vždycky, když ke mně přišel blíž, vzal mi tvář do dlaní a dal mi pusu na tvář, byl to pro mě vrchol prarodičovské lásky…
Prázdniny u babičky a dědečka (jak jsme jim s kamarádem začali říkat mezi sebou) se nesly v duchu následujícím: vesnice, sbírání ostružin, dělání marmelády, běhání s lopatou, rytí na zahradě, sekání kopřiv, zkracování rostlin, vylívání starého Cideru na nový chlast… To a k tomu nádherné výlety po Bretani, která je obklopena mořem, spousta jídla a pití, jak se na Francouze sluší a patří, a k tomu něčím nové, pro mě prohloubené přátelství s kamarádem, kterému bych po všech našich urážkách a naschválech mohla bez ostychu říkat z fleku „brácho“.
A k čemu jsem došla, když jsem vyjížděla z Paříže? Že mě neuvěřitelně nabylo nové prostředí. Ačkoliv vím, že by se mi strašně stýskalo, přesto jsem v koutku duše zatoužila zůstat. Mít zde práci, ztratit se v davu, kde mě nikdo nezná, začít znovu. Naučit se jejich jazyk, porozumět jim a seznamovat se tak snadno, jako to se mnou udělalo hned několik lidí při mém odjezdu. Chtěla bych mít kus z jejich nátury, jejich pozitivní myšlení, přístup k životu…
Francie mi se vším všudy potvrdila, že je to moje srdeční záležitost. V hloubi duše jsem to věděla, a jak mi moje kamarádka přející k narozeninám připomněla, ať si dál plním své sny, došlo mi, že tento byl jedním z nich… Co naplat, bylo by pokrytectví si nepřiznat, že mě trochu mrzí, že jsem si mohla vyzkoušet v Paříži na 3 měsíce žít v rámci školy, které jsem odmítla. Ale kdoví, nikdy neříkej nikdy! Sny se plní, když jim jdete trochu naproti. A určitě to tak mělo být.
…
(Nebudu lhát, že bych si tak trochu nepřála všechno opustit a začít znovu. S novými zážitky, které mě posilní. S novým prostředím, které mě pohltí. Někdy se totiž obávám, že můj život a mé návraty mě svým způsobem spíše ubíjí… Ale ne! Změň svůj život, idiotko, a budeš šťastná! Rvi se za své sny, bojuj!!!)
